Modrá zóna na Sardinii
A není to kvůli tomu, že by zde ženy umíraly dříve. Mužům se tady srdeční onemocnění vyhýbá více než možná kdekoliv jinde na světě.
Předkové zdejších obyvatel byli před pár tisíci lety zahnáni do kopců fénickými a římskými dobyvateli. Od té doby zde žijí místní v relativní izolaci. (První dlážděná silnice byla do této oblasti postavena až v 60. letech.) Kopcovitá krajina porostlá trnitou vegetací neposkytuje velké možnosti pro obdělávání půdy – lidé se tak museli uchýlit k zahrádkám a chovu ovcí.
Staří lidé na Sardinii neodcházejí do důchodu, spíše vymění jednu činnost za jinou. Z pastevců ovcí se stávají vesničtí řemeslníci. Není také neobvyklé setkat se s devadesátiletými muži, kteří chodí na obchůzky či pomáhají v místní samosprávě. Když jsem se zeptal dcery jednoho 103letého muže, jestli uvažuje o tom, že by dala otce do domova důchodců, podívala se na mne a řekla: „To by byla pro naši rodinu velká ostuda.“
Tým vědců vedený dr. Gianni Pesem, lékařem a pracovníkem univerzity v Sassari, zkoumal životní styl více než dvou stovek stoletých lidí na ostrově Sardinie, aby zjistil, co přispívá k jejich dlouhověkosti. Výzkumníci zjistili, že povolání pastevce velmi významně koreluje s dosažením stovky. Místní pastevci se desetkrát častěji dožívali stovky než muži ve zbytku Itálie (a to i se započítáním farmářů, jejichž životní styl charakterizují období náročné fyzické práce). Zdá se, že pravidelná fyzická činnost o nízké intenzitě – pomalé procházení nahoru a dolů po horských svazích – může představovat lepší model pro typ pohybu, kterému bychom se i my mohli věnovat.
Dr. Pes procházel záznamy o výživě místních obyvatel z 30. let, tedy dlouho předtím než došlo v letech šedesátých k určitým změnám jídelníčku. Tehdejší vědci zaznamenali, že lidé žijící v sardinských kopcích konzumovali v průběhu jednoho měsíce maso průměrně jenom třikrát. Vedle toho spořádali za měsíc půl kilogramu ořechů, pět kilo pšenice, půl kila sýru a vypili sedm litrů vína. Další tehdejší průzkum ukázal, že více než 65 % kalorií pocházelo ze sacharidů, a to zejména v podobě chleba, těstovin, brambor a luštěnin. Tuk byl zastoupen maximálně 20 % kalorií, zejména v podobě kozího mléka, ovčího sýra a olivového oleje. Tři čtvrtiny příjmu bílkovin (cca 15 % kalorií ve stravě) pak tvořily rostlinné bílkoviny, zejména v podobě luštěnin.
Současné poznatky potvrzují přínos stravy s relativně nízkým obsahem bílkovin. Pro věkovou kategorii od 50 do 65 let například platí, že ti, kteří přijímají ve stravě hodně (živočišných) bílkovin, mají mnohonásobně vyšší riziko cukrovky a čtyřnásobně vyšší riziko, že zemřou na rakovinu.
Vedle obilovin stály ve středu sardinského jídelníčku brambory, následované rajčaty, cibulí, cuketou a zelím. Typickým ovocem byly hrušky a třešně. Maso bylo většinou skopové, obyvatelé vnitrozemských kopců ryby vůbec nejedli. Sardiňané přijímali denně asi 2 720 kalorií – tedy přibližně totéž, co průměrný obyvatel západní země – ale měli daleko aktivnější životní styl. Během let se ovšem jídelníček na Sardinii začal měnit – směrem k běžné stravě ve vnitrozemské Itálii (více masa, těstoviny, sladkosti atd.). Není proto překvapivé, že v uplynulých desetiletích se pronikavě zvýšil výskyt obezity, cukrovky a srdečního onemocnění.
Podle vědců souvisí s mimořádným výskytem stoletých lidí na Sardinií i dnes (kromě výše zmíněného) konzumace ječného a kváskového chleba z tvrdé pšenice (s nízkými obsahy glutenu a nízkými glykemickými indexy). Hojné je také používání fenyklu, který je dobrým diuretikem a pomáhá udržovat nízký krevní tlak. A svou roli hraje možná i to, že stres z vedení domácnosti, včetně starostí o finance a všechny obchodní transakce, leží na Sardinii již tradičně převážně na ženách.
Dan Buettner, z časopisu National Geographic (redakčně kráceno)