Na cestě ke zralosti

V životě zralého člověka panuje řád. – Spořádaní dospělí vyrostou zpravidla z těch, kteří měli za vzor spořádané, ohleduplné a spolehlivé dospělé. Po dětech, které vyrůstají v takovém prostředí, se zpravidla od útlého mládí vyžaduje, aby se chovaly zodpovědně. Jsou vedeny k tomu, že každá věc má své místo. Ukázněný člověk je zvyklý přemýšlet o možných důsledcích svých rozhodnutí a závazků, dříve než se rozhodne nebo než se k něčemu zaváže. Na rozhodování si udělá dostatek času, a nejedná tedy na základě okamžitého popudu.

Takový člověk se dokáže poučit ze zkušenosti druhých a často se s druhými radí. Dbá na to: aby dokončil, co začal, a proto na sebe nebere povinnosti, které by mu bránily v plnění závazků, které už na sebe vzal dříve. Má metodu, jak si stanovit pořadí důležitosti nových úkolů, podle níž se rozhoduje, zda se do nového úkolu pustit, a díky tomu může svůj čas a síly věnovat úkolům, ke kterým se už zavázal. Navíc přistupuje k úkolům z hlediska pořadí důležitosti a dává těm významnějším přednost před méně důležitými.

Zralý člověk je schopen odložit uspokojení svých přání na později a případně si je zcela odříci. – Zralost od nás vyžaduje, abychom si zodpověděli celou řadu otázek, než si dopřejeme určité osobní uspokojení. První z nich je otázka našich potřeb a etických zásad. „Je to pro mě dobré? Dovoluje mi to, čemu věřím, abych to či ono dělal nebo si toho užíval?“ Za druhé se ptá, co to bude znamenat pro ostatní: „Neublíží moje osobní svoboda někomu jinému?“. Někdy je dobré zříci se něčeho, co je jinak přijatelné, jen proto, abychom dokázali, že se nenecháme ovládat materiálními věcmi.

Zralý člověk je schopen přistoupit na kompromis. – Jsou určité zásady, které platí absolutně a kompromisy nepřipouštějí. V mnoha oblastech života ale děláme rozhodnutí, která nelze označit za jednoznačně dobrá či špatná, a pak se rozhodujeme na základě osobního názoru či toho, čemu dáváme přednost. Zralý člověk si toho je vědom a z tohoto důvodu v rodině, v církvi nebo ve společnosti mnohdy přistoupí na rozhodnutí, které by si sám nezvolil, ale k němuž se přikloní v zájmu co nejlepší spolu práce s ostatními.

Zralý člověk dokáže být objektivní. – Jak už bylo naznačeno, objektivita souvisí s rozpoznáním, že věci nejsou vždy černobílé. Souvisí i se schopností domluvit se na kompromisech. Objektivně uvažující člověk dokáže přijmout kritiku či napomenutí a vnímat je jako něco pozitivního a užitečného, aniž by okamžitě zaujal obranný postoj a chápal je jako útok na svou osobu. Takový člověk si na rozdíl od člověka uvažujícího subjektivně udělá dostatek času na prozkoumání záležitosti, o níž má rozhodnout. Nerozhoduje se tedy ukvapeně a dokáže si přiznat chybu.

Je to, jako kdybychom měli ve svém nitru někoho, kdo se nás neustále ptá: „Proč to chceš udělat? Jsou tvoje důvody čestné a správné?“ Nedalo by se to udělat lépe?“ Díky tomu pak objektivně uvažující člověk nepotřebuje tak často kritiku ze strany jiných lidí.

Zralý člověk se nenechá ovládat změnami nálad. – Nedopustí, aby jeho chování určovaly emoce. Ne snad proto, že by žádné emoce nepociťoval, ale proto, že se snaží dělat rozumná rozhodnutí a sleduje cestu, kterou si vytyčil, bez ohledu na to, jak se momentálně cítí.

Zralý člověk je ochoten a schopen plnit určenou roli. – Začíná to rolí, kterou hraje jako muž či žena. Muži by měli být rádi, že jsou muži, a měli by plnit roli, kterou má hrát muž. A ženy by měly být spokojené jako ženy a plnit roli, kterou má hrát žena. Ať už je daný člověk v postavení syna, nebo dcery, manžela, nebo manželky, otce, nebo matky, živitele rodiny, nebo správce domácnosti, měl by svůj úkol přijmout a přistupovat k němu pozitivně. Nakonec osobní identita a role splynou – k identitě přece patří i to, co děláme.

Zralý člověk je schopen milovat druhého a věnovat mu pozornost. – Možná vám to bude připadat zvláštní, ale jsou lidé, kteří jsou tak pohlceni sami sebou, že nedokážou ani na chvíli zapomenout na sebe, aby se mohli soustředit na někoho jiného. Zralý člověk ví, že těžko porozumí sám sobě, pokud neporozumí i druhým. Člověk vlastně nemůže správně milovat sám sebe, nenaučil-li se milovat druhé.

Zralý člověk si udržuje smysl pro humor. – Říká se, že každý temný mrak má stříbrný okraj. Zpravidla je na nás, jak se budeme dívat na svět – zda uvidíme spíše to dobré nebo to špatné.

Možná znáte příběh o dvou obchodních zástupcích, které firma vyslala, aby v určité zemi prodávali boty. Když dorazili na místo určení, všimli si, že v oné zemi nenosí boty skoro nikdo. Jeden z oněch mužů poslal vedení firmy žádost o zpáteční lístek, protože „tady boty skoro nikdo nenosí“. Druhý zástupce zhodnotil situaci úplně jinak. Telegraficky požádal ústředí své firmy, aby mu poslalo další zásilku bot, protože „jsou zde obrovské příležitosti, neboť zde má boty málokdo“.

Lidé, kteří museli celá léta strávit ve vězení či v koncentračním táboře, často tvrdili, že si zachovali zdravý rozum jen díky tomu, že se rozhodli sami sebe, své druhy, své věznitele i celou situaci brát s humorem.

Zralí lidé přistupují sami k sobě i k životu s optimismem. – To rozhodně neznamená, že by negativní stránky přehlíželi. Uvědomují si, že na světě číhá spousta nebezpečí. Nicméně jim během dospívání došlo, že člověk dostane od života více méně to, co od něj čeká. Lidé, kteří jsou si vědomi vlastní hodnoty a u ostatních doufají v nejlepší, se zpravidla těší lepšímu duševnímu zdraví a bývají v životě úspěšnější. Je lepší očekávat to dobré a pak se nechat překvapit něčím špatným než očekávat, že všechno bude špatné a pak se nechat překvapit něčím dobrým!

Závěrem: Jsem přesvědčen, že nejdůležitější stránkou zralosti je životní filozofie založená na jednotě s Kristem a na věrnosti Kristu. Vždyť Ježíš prohlásil, že mnozí přišli zabíjet a ničit, ale on přišel dát „život v hojnosti“ (Jan 10,10). A rovněž zaslíbil, že kdo pozná jeho pravdu, získá skutečnou svobodu (Jan 8,32).

Z knihy Carla Mitchella Křesťanská rodina. Vydalo Eastern European Mission.