Naplno člověkem

Všichni ochotně varovali ambiciózního námořníka před vším, co by se mu mohlo stát. "Spálí vás slunce!... Nebudete mít dost jídla!... Ten váš člun neodolá vlnám v bouři!... Nikdy se vám to nepodaří!"

Když můj přítel slyšel všechna ta zastrašující varování, pocítil neodolatelnou touhu dodat odvážnému mladíkovi optimismu a povzbuzení. Když se malé plavidlo začalo vzdalovat od mola směrem k obzoru, šel můj přítel na kraj mola a divoce mával oběma rukama, jako když signalizační praporky signalizují naději. Volal: "Šťastnou cestu! Jste vážně dobrý! Jsme s vámi! Jsme na vás hrdí! Hodně štěstí, bráško!"

Někdy se mi zdá, že existují dva druhy lidí. Ti, kteří cítí povinnost nám říci, co všechno strašného se nám může stát, když se vydáme do nezmapovaných vod svého jedinečného života. "Počkej, až se dostaneš do toho chladného, krutého světa, příteli. Dej na mě."A potom jsou zde ti, kteří stojí na kraji mola, šíří nakažlivou důvěru a povzbuzují nás: "Šťastnou cestu!",

V historii psychologie se objevuje mnoho odborníků, kteří se zabývají hlavně nemocnými, pokoušejí se objevit, co jejich nemoc způsobilo, a varují ostatní před tím, co se jim může stát. Myslí to velmi dobře a bezpochyby je to pro všechny užitečné. Čestné místo v historii psychologie by však mělo být přiznáno i "otci humanistické psychologie" Abrahamu Maslowovi. Ten se nezabýval přednostně nemocnými a příčinami nemocí. Věnoval většinu svého života a energie studiu zdravých ("seberealizujících se") lidí a ptal se po příčinách zdraví.

Abe Maslow patřil určitě k těm, kteří přejí šťastnou cestu. Zabýval se více tím, co se může podařit, než tím, co může špatně skončit, více se snažil nás vést ke zřídlům plného lidského života, než varovat před ochromujícím zraněním, které bychom mohli utrpět, kdybychom se pokoušeli postupovat dopředu.

V intencích Maslowovy humanistické psychologie bych nyní rád vytvořil portrét lidí, kteří žijí bohatým životem, a uvedl některé postřehy o příčinách jejich zdraví.

Zůstaneme-li u obecného popisu, naplno žijí ti lidé, kteří využívají všechny své lidské schopnosti, sílu a nadání. Využívají je v plnosti. Tito lidé plně fungují uvnitř i navenek. Cítí se dobře a jsou otevřeni plnému prožívání a vyjádření všech lidských emocí. Takoví lidé žijí s vervou ve své mysli, srdci i vůli. Většina z nás má zřejmě instinktivní strach z toho, že se rozjedeme na plný plyn. Z bezpečnostních důvodů bereme raději svůj život v malých, opatrných dávkách. Dokonale lidský a naplno žijící člověk jde s důvěrou v to, že bude-li žít a fungovat všestranně a ze všech sil; dospěje k harmonii, nikoli k chaosu.

Naplno žijící lidské bytosti žijí ve svých vnitřních i vnějších smyslech. Vidí nádherný svět. Slyší jeho hudbu a poezii. Cítí vůni každého nového dne, vychutnávají lahodnost každého okamžiku. Samozřejmě, že jejich smysly také zraňuje ošklivost a pachy. Žít naplno znamená otevřít se celé lidské zkušenosti. Je to namáhavý výstup na horu, ale výhled z vrcholu je úchvatný. Naplno žijící jedinci rozehrávají svou fantazii a pěstují smysl pro humor. Žijí také ve svých emocích. Jsou schopni zažít celou škálu a nepřeberné množství lidských pocitů - údiv, bázeň, něhu, soucit, agónii i extázi.

Naplno žijící lidé žijí i ve své mysli. Jsou si vědomi moudrosti Sokratova výroku, že "život, nad kterým nepřemýšlíme, nestojí za to žít". Jsou vždy přemýšliví a hloubaví. Jsou schopni klást životu ty správné otázky a jsou natolik přizpůsobiví, aby nechali život klást otázky jim. Nežijí nepromyšleným životem v neprozkoumaném světě.

Snad nejvíce tito lidé žijí ve své vůli a srdci. Hodně milují. Naplno žijící lidé jsou rádi, že žijí a že jsou tím, kým jsou. Jemným a citlivým způsobem také milují ostatní. Jejich základní postoj k ostatním je postojem zájmu a lásky. A v jejich životě jsou lidé, kteří jsou jim tak drazí, že štěstí, úspěch a bezpečí těchto milovaných jsou pro ně tak skutečné jako jejich vlastní. Jsou oddaní a věrní těm, které tímto zvláštním způsobem milují.

Pro takové lidi má život barvu radosti a zvuk oslavy, není neustálým pohřebním průvodem. Každý zítřek je novou příležitostí, která je dychtivě očekávána. Je důvod žít a důvod umírat. A když takoví lidé mají zemřít, jejich srdce jsou naplněna vděčností za to, co bylo, za to "jací jsme byli", za krásnou a plnou zkušenost. Úsměv prozařuje celou jejich bytost, když se jim promítne jejich život. A svět bude navždy lepším místem, šťastnějším místem a lidštějším místem, protože oni zde žili a smáli se a milovali.

Nesmíme si ale plnost života vykládat jako příslovečnou procházku růžovým sadem. Plně živí lidé právě proto, že jsou plně živí, zakoušejí neúspěch stejně jako úspěch. Jsou otevřeni bolesti i radosti. Mají mnoho otázek a některé odpovědi. Pláčou a smějí se. Sní a doufají. Jediné, co zůstává cizí jejich životní zkušenosti, je pasivita a apatie. Říkají silné "ano" životu a zvučné "amen" lásce. Cítí silnou bolest růstu - přechodu od starého k novému - ale mají vždy vykasané rukávy, otevřenou mysl a hořící srdce. Stále jsou v pohybu; stále rostou, jsou vždy "při tom", jsou stvořeními neustálé evoluce.

Jak získá člověk takový postoj k životu? Jak se naučíme přidat se k tanci a zpěvu života v celé jeho plnosti? Jak mohu co nejplněji prožít tento den a těšit se z něho?
Možná si vzpomenete na veršík:
Dva muži skrz vězeňské mříže hledí. Jeden bláto, druhý hvězdy vidí.
Na cestě za plností lidského života závisí všechno na úhlu pohledu, na způsobu, jakým jsme si zvykli pohlížet na sebe sama, na druhé lidi, na život, svět a na Boha. To, co vidíme, také dostaneme.

Máme-li se tedy vy nebo já změnit, vyrůst v osoby plně lidské a plně žijící, musíme si nutně uvědomit své vidění a pracovat trpělivě na jeho vyváženosti a odstranění jeho deformací. Každý opravdový a trvalý růst musí začít právě tady. Je možné přimět plachého člověka, aby začal vypadat sebevědomě, ale bude to jen maska, jedna maska nahradí druhou.

Nikdo z nás se nemůže opravdově změnit, ani začít skutečně růst, dokud se nezmění naše základní vnímání reality, naše vize. Je to naše vnímání, které určuje, zda budeme celiství nebo roztříštění. Zdraví je v podstatě vnitřní postoj, životodárná vize.

Šťastnou cestu!

John Powell: Naplno člověkem Přeložila Světlana Hanušová. Vydalo nakladatelství Cesta.