Odpuštění

Když u nás doje k emocionálnímu zranění, je také třeba vyčistit ránu – a jediným způsobem, jak to udělat, je odpuštění. Jinak se rána rozšíří a nakazí i další oblasti našich životů. Pravděpodobně se nám ale vůbec nebude chtít odpustit. Může to být jedna z nejtěžších věcí, kterou jsme kdy udělali.

Co myslíme odpuštěním? Možná je záhodno nejprve poznamenat, co odpuštění není. Odpuštění neznamená, že incident přejdu, jako by se nic nestalo. Tímto druhem netečnosti jenom zaděláváme na ještě větší konflikt v budoucnosti. Odpuštění ani neznamená, že souhlasím s tím (špatným), co se stalo. Někteří lidé mají dojem, že když řeknou: „Odpouštím ti,“ vlastně tím vyjadřují, že to, co druhý udělal, nebylo špatné. Tak tomu ale vůbec není. Neměli bychom si dělat starosti, že odpuštěním vyvoláme takový dojem.

Odpuštění ve skutečnosti znamená, že necháme odejít (od-pustíme) to zlé, které bylo na nás spácháno. Odevzdáme to Bohu, nemáme to již druhému člověku za zlé a pokračujeme ve vztahu. Tímto způsobem se osvobodíme od otročení hořkosti a zášti, a to nezávisle na tom, jak bylo zranění vážné.

Když odpustit odmítneme, velmi sami sebe poškodíme. Nesmiřitelný postoj omezuje naši kreativitu, ubíjí náš smysl pro humor a vysává naši radost ze života. A nejtragičtější možná je, že když odmítneme odpustit, snižuje se tím naše schopnost milovat druhé – a to i ty, kterým odpouštět nemusíme.

Říká se, že odpouštět je těžké, ale odpuštění ve skutečnosti život usnadňuje, nikoliv ztěžuje. Corrie Ten Boom, která přežila nacistický koncentrační tábor, poukazuje na fyzické důsledky neodpuštění: „Věděla jsem o odpuštění nejenom jako o Božím příkazu, ale z každodenní zkušenosti. Po konci války jsem v Holandsku provozovala domov pro oběti nacistické brutality. Ti, kteří dokázali odpustit svým dřívejším nepřátelům, byli schopni vrátit se do společnosti a znovu vybudovat své životy, a to nezávisle na tom, jaké jizvy si odnesli. Ti, kteří nadále chovali pocity hořkosti a nenávisti, zůstali invalidy. Tak prosté – a strašné – to bylo.“

Za povšimnutí stojí příklad odpuštění, který projevila Clara Bartonová, zakladatelka amerického Červeného kříže. Přítelkyně jí připomenula něco zvlášť krutého, co jí někdo před léty udělal – ale zdálo se, že si Clara nevzpomíná. „Ty se na to nepamatuješ?“ zeptala se přítelkyně. „Ne,“ přišla odpověď, „ale přesně si pamatuji, že jsem to odpustila.“

Z knihy kolektivu autorů Creation Health.