Odpuštění

Jeden otec, budu mu říkat Steve, řídil jednou v noci auto po dlouhém, opuštěném úseku dálnice a usnul za volantem. Můžete hádat, co následovalo. Dodávka se převrátila a rodina zůstala uvězněna pod ní. Steve a jeho žena byli vážně zraněni, podobně jako jejich malá holčička, byli ale naživu. Jejich chlapec byl však vymrštěn ven z auta a než jej nalezli, stěží dýchal. Podařilo se jim dostat ho na okraj vozovky, ale dálnice byla opuštěná. Uplynula celá hodina, než někdo zastavil - a to už bylo pozdě.

Když jsem slyšel vyprávět tento příběh, Steve i jeho žena právě procházeli výcvikem u Armády spásy. Úsměv prosvěcoval jejich tváře a z celých jejich bytostí vyzařoval pocit naděje.

Věděl jsem, že existuje tolik rodin, které byly postiženy podobnou ztrátou. Co mi může říct tato dvojice, co by mohlo pomoci ostatním? Odvážně jsem se zeptala: "Musel jste cítit po té nehodě vinu. Jak jste se s tím byl schopen vyrovnat?"

"Ano," odpověděl Steve, "vím, že jsem na vině, protože kdybych nebyl býval usnul, tak by se to nestalo. Byla to však nehoda. Neměl jsem v úmyslu usnout, tak je důležité, abych sám sebe neodsuzoval. Budu muset pořád žít s důsledky toho, že nemám svého chlapce, ale věřím, že mojí zodpovědností je snažit se nalézt pozitivní stránku každé situace, včetně této. Například: moje žena a já právě končíme výcvik v Armádě spásy. Nevím, jestli bychom to podnikli, kdyby se ta nehoda nestala. Chceme nějak naložit se svými životy a pomáhat druhým. Chci se stát lepším člověkem - ne zahořklejším člověkem.

Pokud nedokážete odpustit sami sobě, skončíte tak, že s sebou po celý zbytek svého života povlečete vak plný viny, vzteku a hořkosti, přes který budete klopýtat ve všech vašich vztazích. Když se stane v rodině tragédie, buď to přivede její členy blíže k sobě, jak spoléhají, že naleznou sílu a naději jeden v druhém - anebo je to rozdělí. K tomu druhému dochází ve více než polovině případů! Důvodem je, že padají přes ranec nevyřešených negativních emocí. Pokud zápasíte s pocitem viny, vyhledejte profesionální pomoc. Bůh vám odpustil. Odpusťte sami sobě. Chcete-li žít životem plným odpuštění, znamená to, že do něj musíte zahrnout i sami sebe.

Když Russ odjel do Vietnamu, namočil se do věcí, které jeho rodiče jednoznačně odsuzovali - drogy, sex, cigarety. Není divu, že rodiče byli velmi rozmrzelí, když se vrátil domů jako notorický kuřák. Russ věděl, jak jeho otec kouření nesnáší, a tak, když poprvé vstoupil do domu s cigaretou v ruce, očekával, že ho asi vyhodí na ulici. Namísto toho mu položil táta ruku na rameno a řekl mu: "Russi, ty víš, jak nemám rád kouření, je-li to ale jediný způsob, jak tě mohu mít doma, tak myslím, že se s tím budu muset vyrovnat, protože ty jsi pro mne důležitější než kouření."

Russ byl tak šokován odpovědí svého otce, že již nikdy v jeho přítomnosti nekouřil. Na to si svého táty příliš vážil. Tento příběh má šťastný konec. Russ se nakonec vzdal svých zlozvyků a stal se pastorem.

Ovšem, jedná se pouze o jeden příklad a na každý pozitivní se jistě najde možná tucet negativních. Nezávisle na statistikách však vítězný princip zůstává stále týž: odpuštění je lékem na vinu a opuštěnost, zatímco hořkost činí rány ještě rozjitřenějšími.

Kay Kuzma: Creating Love