Používání masa v Bibli

Jednak byliny (zeleninu) semenící semena, jednak plody stromů semenících semena. Tak o tom můžeme číst na konci první kapitoly Bible.

Maso přidal Bůh člověku za pokrm až po potopě, kdy se výrazně změnily podmínky života na zemi. Faktem ovšem je, že maso se v biblických dobách jedlo jen při zvláštních příležitostech, jako byl obětní hod či návštěva vzácného hosta, a při mimořádných událostech (např. 1. Královská 19:21). Nejednalo se tedy o pokrm běžný a každodenní.

Mohlo být požíváno pouze maso čistých zvířat (k rozlišení zvířat na čistá a nečistá se ještě dostaneme), které bylo náležitým způsobem zbaveno krve. "Maso, jehož oživujícím principem je jeho krev, nejíte", tak to čteme v 1. Mojžíšově 9:4. Proto se nesmělo jíst maso zvířete udáveného nebo roztrhaného dravci.

Odtud se potom v judaismu rozvinuly předpisy rituální porážky, která probíhá tak, že zvířeti je proříznuta krční tepna a ono vykrvácí. Maso je potom ještě vyždímáno a nasoleno, aby byla odstraněna veškerá krev.

Zákaz požívání krve se v bibli jeví jako univerzální, byl dán již Noemu po potopě a je potvrzen prvoapoštolským koncilem, o kterém pojednávají Skutky apoštolů. Zde můžeme číst (Skutky 15:20,29), že mezi naprosto nutné povinnosti, které se týkají také uvěřivších pohanů, patří zdržovat se požívání krve a masa zardoušeného zvířete, tedy takového, které bylo zabito jinak než vykrvácením podle rituálního předpisu. Toto ustanovení není tedy možno považovat za záležitost týkající se pouze Židů (srov. též 3. Mojžíšova 17:11-13, kde se zákaz požívání masa s krví vztahuje i na ty, kteří přebývali v Izraeli jako hosté). Z tohoto hlediska je maso, které dnes běžně dostaneme ke koupi, nevyhovující.

Nyní k otázce čistých a nečistých zvířat. Maso zvířat čistých je podle Božího vyhlášení poživatelné, maso zvířat nečistých poživatelné není. Rozlišení na živočichy tohoto dvojího druhu najdeme také již u Noeho, který má zachránit v arše po sedmi párech ze všech zvířat čistých a po jednom páru nečistých. Argumentem je, "aby přežilo potomstvo na celé zemi" (1. Mojžíšova 7:3). Po potopě Noe přináší Bohu oběť a také dostává možnost jíst maso, proto má logicky vzít z čistých (poživatelných) zvířat po sedmi párech a jen po jednom páru z nečistých.

Jak už jsem uvedl, do této doby měl člověk určenu za pokrm pouze stravu rostlinnou (tak, jak to Bůh stanovil v ráji), ke které přibývají po prokletí země v důsledku lidského hříchu ještě polní byliny a chléb (1. Mojžíšova 3:18,19). Rajská strava zůstává ideálem a také rozdělení zvířat na čistá a nečistá k tomuto ideálu odkazuje.

3. Mojžíšova 11. kapitola dělí zvířata do tří velkých skupin podle oblastí výskytu: na zemi (verše 2-8), ve vodě (verše 9-12) a ve vzduchu (verše 13-23), což odpovídá třem sférám světa při jeho stvoření.

U suchozemských tvorů jsou znakem čistoty přežvykování a rozdělená kopyta, z vodních živočichů patří mezi čisté ryby, které mají ploutve a šupiny, a z ptáků létajících ve vzduchu jsou dle uvedeného výčtu čistí ti, kteří nejsou dravci a mají dvě křídla a dvě nohy (nesmí chodit po čtyřech jako např. netopýr).

Obecně lze říct, že v rozdílech, které stanoví Bible mezi čistým a nečistým, je kriteriem integrita, nepřítomnost směsi. Čisté je v opozici se smíšeným. Bible vesměs varuje před směšováním. Poživatelná zvířata mají vždy dvě zřetelné charakteristiky, dva výrazné znaky své skupiny (podle obecného biblického principu posuzování na základě svědectví dvou svědků). Čistá zvířata jsou ta, která výrazně patří do jedné ze tří sfér určených stvořením, nejsou nějakou přechodnou formou, jsou výrazně rozlišená.

Argumentem rozlišování čistého a nečistého je svatost (verše 44-47). Být svatý obecně znamená rozlišovat mezi vhodným a nevhodným (v tomto kontextu vhodným a nevhodným k jídlu) a vnášet tak životodárný řád do chaosu hříšného světa, kde je vše promícháno a stojí vedle sebe. Ta zvířata, která nejlépe odráží situaci v ráji, jsou zařazena mezi čistá, ta která se vzdálila rajskému ideálu (např. masožravci) jsou nečistá. Rozlišování mezi čistými a nečistými živočichy nás tedy vrací zpět k ideálu ráje, který byl dán při stvoření.

B.Th. Lukáš Klíma