Proces změny

Musíme se ovšem nejprve naučit rozlišovat mezi tím, co můžeme změnit a co změnit nemůžeme. Poté je třeba učinit rozhodnutí, že budeme pracovat na tom, co změnit můžeme. Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč potřebujeme podpůrný systém rodiny, přátel anebo skupiny lidí, kteří řeší podobný problém jako my, je to, že bez této opory budeme mít tendenci rychle se vzdávat, jakmile nás něco znechutí.

Po prvním stádiu „sladké nevědomosti", kdy neděláme nic, neboť to, co je potřebné změnit, vůbec nevnímáme, následuje stádium „vědomé neschopnosti". To někdy těžce prožíváme. Teď už víme, co děláme špatně, ale ještě stále nejsme schopni to dělat správně.

Vzpomínám si, když jsem se snažila zbavit jednoho zlozvyku - určitou věc jsem neustále opakovala. Začala jsem si uvědomovat, co dělám, ale protože to pro mne byl zvyk, vždy jsem to řekla ještě dříve, než jsem uvědomila, co dělám. Moje přítelkyně, která se mi snažila pomoci, ztratila trpělivost. Zmalomyslnělo mne to. Říkala jsem si v duchu: „Nikdy tento svůj zlozvyk nezměníš. Můžeš to rovnou vzdát. Vždyť ono to není zas až tak špatné."

Když se chceme posunout do dalšího stádia, je třeba se snažit znovu a znovu. Nejlepší povzbuzení a oporu nalezneme v této fázi u těch, kteří z vlastní zkušenosti vědí, co znamená procházet tím, čím my procházíme - a kterým se to úspěšně podařilo. Nejde jenom o otázku pevné vůle, jde také o to, abychom se naučili jiným způsobem vnímat svoje pocity.

Jeden autor, který píše o tomto stádiu změny, říká, že často ve starých zvycích uvázneme, protože dovolíme, aby naše staré pocity, na které jsme si už zvykli, diktovaly a řídily naše činy. Každá změna je na začátku nepohodlná a když se cítíme nepohodlně, pocity, které máme, si vykládáme jako zlé. Když se cítíme nepohodlně, obvykle přerušíme chování, které způsobuje, že se právě tak cítíme. To je důvod, proč většina lidí nepokračuje ve změně. Máme-li se změnit, musíme dovolit, aby to, co víme, řídilo naše činy. Budeme-li jednat na základě toho, co víme, a vytrváme-li dostatečně dlouho, i naše pocity se nakonec změní.

Samozřejmě, že se to snadněji řekne než učiní. V cestě nám stojí tři překážky. Jedna je, že informace, které máme, můžeme považovat za nerealizovatelné. Když čteme nebo slyšíme o něčem, co je kvůli naším starým zlozvykům problém, máme sklony pomyslet si: „To je směšné, kdo by tomu věřil? To se nedá uskutečnit."

Druhou možností je, že podceníme zdroj této informace. Jednoduše si řekneme: „Co ten o tom může vědět? Kdyby byl na mém místě, nikdy by nic takového neřekl."

Poslední možností je, že se prostě odtáhneme od zdroje informací, které v nás vyvolávají konflikt. Přestaneme hledat podporu mezi těmi, kteří nám mohou pomoci. Sebe samého vnímáme jako někoho jedinečného - to, co fungovalo u jiných, nemůže určitě fungovat u mne.

V takové situaci jistě stojí za trochu úsilí a času prozkoumat, co způsobuje, že chceme z nové cesty sejít a vrátit se ke svým původním, obvykle destruktivním návykům. Že se chceme znovu skrýt pod svoji starou masku.

Joyce De Ridder, Ph.D., z webu www.zivotbezzavislosti.sk