Ráj - zahrada

Biblická zpráva oponuje pohanskému zbožšťování Božího stvoření. Žalmista to vystihuje slovy: „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil." (Ž 8,4) Je to Hospodin, kdo „upevnil" hvězdy na nebesa a všemu dal pevný řád. Bible ukazuje, že vše stvořené tvoří pouze prostředí pro to nejdůležitější - člověka.

Vše, co Bůh stvořil, bylo velmi dobré. Bůh připravil pro člověka v ráji ideální životní podmínky. Už samotné slovo „eden", tj. rozkoš, naznačuje nádheru Bohem stvořeného světa a stav člověka žijícího v souladu a blízkosti svého Stvořitele.

Činnost člověka

Člověk byl na počátku zřejmě vybaven základním množstvím informací a znalostí a nadán dovednostmi, které měl stále rozvíjet. V prvních dvou kapitolách Gn čteme, že Bůh dal člověku několik příkazů: plodit se, množit a naplnit zemi (1,28), podmanit si zemi a panovat nad živočichy (1,28), nejíst ze stromu poznání (2,17) nebo pojmenovat zvířata (2,19.20).

V souvislosti s tématem této práce je důležité porozumět přikazu z Gn 2,15 - „obdělávat a střežit" zahradu. Tento překlad může evokovat jednak zemědělské práce člověka, dále pak hlídání zahrady před nějakým nevysloveným nepřítelem. Člověk neměl být nečinný, jeho práce však nebyla dřinou, kterou poznává po svém pádu (Gn 3,17-19). Naopak, byla to „služba radostná a svobodná. Možno říci, že to byla bohoslužba, neboť obou sloves se užívá i o službě levitů a kněží v chrámě." Člověk měl o zahradu pečovat a bedlivě dbát.

Skutečnost, že stravou člověka byly plody a že rostliny s těmito plody Bůh stvořil, může naznačovat, že se člověk nemusel o svoji potravu starat. Teprve po pádu, když byl člověk nucen si svoji potravu obstarávat sám, musel začít půdu obdělávat.

To ovšem nijak nenarušuje skutečnost, že měl člověk usilovat o péči a rozšiřování zahrady (naplňte zemi). Vyhnání člověka za „bránu" zahrady ukazuje, že země zahradou nekončila, resp. zahrada nepokrývala celou zemi.

Bůh postavil člověka do „zahrady", nikoli na pole. Přesto náplní života člověka byla práce - ráj si nelze představovat jako místo sladkého nicnedělání. Tato práce byla pro člověka radostí a potěšením.

Strava člověka

Člověku Bůh určil výhradně rostlinnou stravu: „Bůh také řekl: ,Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.'" (Gn 1,29) Tento text nás v prvé řadě odkazuje do třetího stvořitelského dne, kdy Bůh řekl: „Zploď země trávu, a bylinu vydávající símě, a strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení svého, v němž by bylo símě jeho na zemi. A stalo se tak." (Gn 1,11 - Kralický překlad) Strava pro člověka byla připravena už od třetího dne stvoření.

Není pravděpodobné, že by člověk dostal za pokrm „stromy" a „byliny" jako takové, ale pouze jejich plody, ovoce. Tak jako je zde důraz na jedení ovoce stromů (nikoli stromu samého), rovněž u bylin se lze domnívat, že člověk konzumoval jen jejich plody (semena).

Jídelníček prvních lidí tedy pravděpodobně tvořily rozmanité druhy ovoce stromů a keřů, bobule, ořechy, jádra, semena, luštěniny, boby apod. Protože Bůh „dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu" (Gn 2,9), i jedení bylo jistě pro člověka rozkoší.

Z biblické zprávy jasně vyplývá, že člověk nedostal za pokrm masitou stravu, protože to by ve své podstatě předpokládalo smrt zvířete. Jenže smrt nebyla v Božím programu. Protože i rostliny žijí specifickým způsobem života, pak by se z tohoto principu dalo usuzovat, že ani smrt, tedy zánik rostlin nebyl v plánu.

Otázkou by pak zůstalo, jak to bylo s rostlinami, které dostala za pokrm zvířata. „,Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.' a stalo se tak." (Gn 1,30)

Zde není řeč o jedení plodů rostlin, ale bylin jako takových. Nabízí se vysvětlení, že spásáním trávy ještě rostlina sama nemusí nutně zahynout, ale opět dorůstá. Ostatně i my dnes sekáním trávníku rostlinky trávy nehubíme, nýbrž je kultivujeme a provádíme jim ozdravující ošetření. Tato možnost by svědčila o dokonalé symbióze zvířat a rostlin.

Strom života

Vedle běžných stromů v zahradě dal Bůh vyrůst i stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Božím trestem pro člověka po jeho pádu bylo mj. i vyhnání ze zahrady, aby člověk už neměl přístup ke stromu života. Mimo plody, které dal Bůh člověku za pokrm, člověk jedl také ze stromu života, aby žil navěky. O tuto přednost přišel po pádu do hříchu.

Jedení ze stromu života bylo jednou z věcí, kterými se člověk odlišoval od zvířat. Zvířatům nebyly za pokrm určeny plody stromů, zřejmě ani plody stromu života.

Mám za to, že jedení plodů stromů a bylin vyjadřuje sounáležitost člověka s přírodou, protože vše pochází ze země. Na rozdíl od zvířat však jedení ze stromu života vyjadřuje sounáležitost člověka se Stvořitelem. Ztrátou přístupu ke stromu života po pádu člověk ztrácí to, co ho odlišovalo od zvířat („člověčenství") a stává se jen prachem/zvířetem (Gn 3,19).

Po pádu do hříchu

První zásadní změnu Božího stvořitelského řádu (ekosystému) přinesl pád člověka do hříchu - neposlušnost, jíž se člověk dopustil neuposlechnutím příkazu nejíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3,1-7).

Je zajímavé, že zkouška pro člověka spočívala ve formě jídla. Po pádu je život člověka též charakterizován jako těžké dobývání jídla (Gn 3,17-19). Dokonce i země zaslíbená je charakterizována jídlem - oplývající mlékem a medem.

Bůh varoval člověka, že jíst ze stromu poznání dobrého a zlého znamená propadnout smrti (Gn 2,17). Tento důsledek se dostavil. Boj o přežití, dravci, masožravci, škůdci, obtížný hmyz, nebezpečné mikroby a viry, masožravé rostliny, plevel atp. - nic z toho na počátku nebylo. Zdá se, že Bůh uzpůsobil rostliny a živočichy novému prostředí, ve kterém začala panovat smrt. Vytvořil tak zcela nový ekosystém.
Zde je také nutné rozlišit mezi obděláváním zahrady (Gn 2,15) a obděláváním země (Gn 2,5; 3,23). Zatímco před pádem není péče o zahradu člověkem blíže specifikována, obdělávání země, které přichází v důsledku hříchu a zlořečení, nabývá pro nás konkrétní podoby (Gn 3,23.17-19). Dřina, pot a trápení při dobývání chleba, marnost a nakonec zánik.

„Teprve v důsledku hříchu se práce stává dřinou, která je marná... " „Práce v zahradě pro něho [člověka] byla radostí a ,bohoslužbou', obdělávání země se stává otročinou a svádí k modloslužbě."

Strava

Člověk chtěl být samostatný, nezávislý na Bohu. Chybělo mu poznání, jaký důsledek přinese jeho touha po nezávislosti. Zkušenost s ovocem stromu poznání mu toto poznání přineslo. Byl vyhnán ze zahrady a jeho novým místem pro život se stává „pole". Člověk, jemuž se na počátku o potravu staral Bůh, se nyní musí o potravu (živobytí) starat sám. Stává se závislým na síle svých rukou a plodnosti prokleté země.

Je-li mzdou hříchu smrt, musela se tato promítnout i do rostlinné říše, potažmo tedy do stravování člověka. Zatímco na počátku dostal člověk za pokrm plody (semena, ovoce), po prokletí jsou jeho stravou též polní byliny a chléb - to, co vypěstoval, vydobyl ze země.

Na scénu v oblasti stravování vstupují „polní byliny", tj. rostliny, které - mají-li se stát pokrmem - zahynou. Mám zde na mysli kořenovou, cibulovou, listovou nebo košťálovou zeleninu. Patří sem ale i rozmanité druhy obilnin apod.

Tyto druhy rostlin před Adamovým pádem buď neexistovaly, nebo se vyskytovaly v jiné formě. Teprve v důsledku pádu přišly na svět, nebo přijaly současnou podobu. To by svědčilo o Božím stvořitelském zásahu - dostvoření.

V Gn 3,19 Bůh říká Adamovi: „V potu tváře budeš jíst chléb...". Člověk po pádu začal svou potravu upravovat. Jedení chleba mu bylo každodenní připomínkou jeho pádu i potřeby zástupné smrti a vykoupení.

Robert Prokopec