Rovnocennost muže a ženy

I uvedl Hospodin na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: ‚Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla. Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.‘“ (Genesis 2,18-25)

Bůh má k člověku úctu

Zastánci ženských práv často tvrdí, že žena byla dlouhá tisíciletí společensky pokořována díky biblickým textům, které se staly podkladem pro její diskriminaci. Příběh z ráje, nad jehož poselstvím se zamýšlíme, je dokladem to, že tomu tak není.

Podívejme se, jaký byl původní Stvořitelův záměr. „I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby‘„ (Genesis 1,26). Přiblížil se předposlední den stvoření a vesmírem opět zní ono tradiční: „I řekl Bůh.“ Tentokrát však na něj nenaváže obligátní: „A bylo…“ Následuje odmlka, která signalizuje, že Bůh má v plánu stvořit něco zvláštního, něco velice důležitého! Na řadu přichází člověk, pán tvorstva stvořený k Božímu obrazu. Tvor, který je hoden úcty, protože je mu svěřeno úctyhodné poslání.

Autor 8. žalmu to vyjádřil takto: „Jen maličko jsi jej omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby…“ (Žalm 8,6-8). Takovou hodnotu má v Božích očích člověk.

Dal jim jméno Adam

Všimli jste si už někdy, že Bůh dal jméno Adam nejenom muži, ale ženě? „V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží, jako muže a ženu je stvořil a dal jim jméno Adam (to je Člověk)“ (Genesis 5,1.2). Podle stvořitelského záměru je tedy člověkem nejenom muž, ale i žena. Nebo ještě jinak. Muž se v plné míře stává člověkem teprve ve spojení se ženou.

Jméno Eva dostane žena od muže teprve po pádu do hříchu (Genesis 3,20). Hezké jméno jí ten milující manžel vybral, to je pravda. Jestliže ji však pojmenovává, dělá s ní totéž, co měl udělat se živočichy – a to na znamení své nadvlády nad nimi. Přitom měl vládnout zvířatům, ne ženě.

Tato jeho svévole způsobila, že se mu manželství začalo proměňovat v peklo. Naplnilo se to, co Bůh ženě po jejím selhání předpovídal: „Budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout“ (Genesis 3,16). Kronikář Jan z Žatce už kdysi dávno v díle „Oráč a smrt“ trefně poznamenal: „Největšírn přáním ženy je stát se mužem.“ Hřích způsobil, že muži začali ovládat své ženy a že se tomu ženy začaly bránit nezdravým feminizmem.

Lidé si přestali vážit jeden druhého. Pro Boha však člověk měl takovou hodnotu, že byl ochoten se pro jeho záchranu obětovat (Jan 3,16). Paradoxní je, že se neuctivě často chováme k našim nejbližším, k rodičům, dětem, sourozencům, a nejhůř z toho vycházejí manželky a manželé. Jako bychom zapomínali na to, že nejsou jen hříčkou náhody, ale že vyšli z Boží stvořitelské dílny jako obraz samotného Boha.

Žena proti muži?

Někdo by mohl namítnout, že Bůh stvořil Adamovi ženu jako „pomoc jemu rovnou“. Na první pohled se doopravdy může jevit, že tím Bible ženě stanovuje roli podřízenosti. Pomocník přece bývá k ruce tomu, kdo věci řídí. Původní hebrejský text však ukazuje, že Bůh od ženy neočekává roli pomocníka ani pobočníka, ale jakéhosi opozičníka: Učiním mu pomoc jako proti němu.

Když jsem si kdysi hledal životního partnera, varoval mne jeden můj přítel před pokušením vybrat si někoho, kdo by mi v „lásce“ ke všemu jen nekriticky přitakal. Žena má svého muže jako kost z jeho kostí podpírat, ale přitom mu nastavovat zrcadlo, vést s ním konstruktivní dialog a tím jej posouvat kupředu. A právě zde přichází ke slovu přirozená odlišnost mužů a žen a jejich nezaměnitelné role.

Teolog Karel Barth k tomu dodává: „Adam potřebuje někoho, kdo by mu byl roven, a přece byl od něj odlišný. Někoho, v němž by dovedl poznávat sebe a nacházet v něm své ucelení, někoho, kdo by mu byl tak blízký, že by jej mohl pokládat za částku vlastního já.“

O poddanosti ženy vůči muži však zde není řeč. Byla totiž stvořena z mužova žebra. Hebrejský termín „céla“, který bývá obyčejně překládán jako „žebro“, se dá přeložit i jako „bok“. Presbyteriánský teolog Matthew Henry kdysi napsal: „Žena nebyla vytvořena z mužových nohou, aby po ní mohl šlapat; nebyla vytvořena z jeho hlavy, aby mu mohla vládnout; byla vytvořena z jeho boku, aby mu po boku stála a spolu s ním tvořila jedno tělo.“

Nový zákon ženu respektuje

Odpůrci myšlenky rovnosti mezi mužem a ženou teď asi pohotově sáhnou po apoštolu Pavlovi, který na několika místech píše, že se „ženy mají podřizovat mužům tak, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu“ (Koloským 3,18). Pavel však stejně tak klade na srdce i otrokům, aby „ve všem poslouchali své pozemské pány“ (Koloským 3,22). Zvláštní je, že z toho dnes nikdo z nás křesťanů nevyvozuje legítírnnost otrokářského řádu.

Víme, že zde Pavel neřeší problematiku společenských řádů. Jen vede lidi k tomu, aby mezi sebou žili v lásce a jeden druhého respektovali. Otrokářství křesťané v minulosti zavrhli, diskriminace žen v křesťanských kruzích však stále ještě přežívá.

Co by tomu asi tak řekl Ježíš, který ve své době jako první porušil tabu vznášející se nad ženami a na rozdíl od ostatních rabínů a učitelů z antických kultur s nimi bez problémů komunikoval, povolával je za učednice a počítal s nimi jako se svými spolupracovníky. Je smutné, žejsme se příkladem svého Mistra dosud nenechali inspirovat.

Nerovnost vztahů v současné společnosti

Dnešní interpretace biblického textu by mohla vyznít tak, že nedostatkem respektu vůči opačnému pohlaví trpí především muži. V poslední době si ale všímám, že se muži stávají ohroženým druhem. Ženy si stále častěji stěžují, že jejich partneři jsou suchaři bez jiskry a charizmatu. Ztrácejí vůči nim úctu a respekt. Touží po „alfa samcích“, mužích biologicky atraktivních, dominantních, ambiciózních a inteligentních. Sní o galantních „drsňácích“, kteří by dokázali uspokojit jejich sexuální potřeby. Obyčejně však zjistí, že takoví muži nebývají nejvhodnějšími typy pro ideální rodinný život. A tak pro každodenní realitu volí hodného troubu a pro povyražení samce, který jim nakonec stejně zlomí srdce. Z partnerských vztahů mizí úcta a respekt a manželství se tak proměňují v hotové peklo.

Myslím, že by nám pomohlo, kdybychom si uvědomili, že důležitým předpokladem rajského soužití je vzájemná úcta. Můj partner prostě není jen hříčkou přírody. Je Bohem stvořenou bytostí, tělem z mého těla a kostí z mých kostí, darem nevýslovné hodnoty, originálem stvořeným jen a jen pro mne. Je mým společníkem k překonávání samoty a druhem k mé podpoře a růstu.

Z publikace Radomíra Jonczyho Manželství, ráj nebo peklo? Vydal Advent-Orion.