Srpnový den

Byl jsem v srdci Manhattanu. Můj učitel, Francouz narozený v Americe, si objednal pivo. Nikdy předtím jsme si nepovídali ani nediskutovali o ničem, co se netýkalo akademických záležitostí. Teď si sedl proti mně a ptal se mne, kdo jsem a co dělám. Když uslyšel moji odpověď, výraz jeho tváře se změnil. Pomalu upil z piva, podíval se na mne jako na zatoulané dítě a zeptal se: „Dá se ještě dnes věřit v Boha?"

Zaslechl jsem v jeho hlase ironii. Jen jsem se pousmál a dál pokojně pil citronádu.

Kdykoliv jsme si poté povídali, můj učitel vždy zavedl řeč na téma náboženství. Tvrdil, že o duchovní záležitosti nemá zájem. Namísto toho se mi snažil dokázat, že Bůh neexistuje. Nechal jsem ho povídat. Když takovým lidem pozorně nasloucháte a nic neříkáte, nejdříve je to rozčiluje, ale potom nastoupí nejistota. Sami se zamotají do pavučiny vlastní argumentace. Proto jsem tam jen seděl a usmíval se.

Uvažování tohoto elegantního muže s velkým rozhledem, který očividně dosáhl v životě úspěchu, bylo precizní a všímavé. Jeho schopnost argumentovat byla nevídaná. Snadno by dokázal kohokoliv přesvědčit, že je noc, i když nad hlavou jasně svítí slunce. Podle jeho názoru byl on sám dokonalým příkladem toho, že lidská bytost nepotřebuje Boha.

Dny ubíhaly. Nic tak spolehlivě neprověří spolehlivost teorie jako čas. Při našem posledním rozhovoru mi přednesl výrazné argumenty, které podle jeho slov potvrzovaly, že Bůh neexistuje. Považoval jsem za nesmyslné dále o jeho argumentech diskutovat, ale byl neoblomný.

Začalo mne zajímat, o co mu vlastně jde. Když se na chvíli odmlčel, aby nabral dech, řekl jsem: „Dobře, pane profesore, představme si, že máte pravdu. Že Bůh neexistuje. A představme si také, že máte syna, jediného syna, který má dvacet let a je radostí vašeho života. Syna, kterého milujete a za kterého byste rád položil život. Naneštěstí se váš syn stane závislým na drogách. Vy jako jeho otec jste už udělal všechno, co bylo ve vašich silách, abyste mu pomohl. Vyhledal jste nejlepší specialisty, přihlásil jste ho do nejlepšího odvykacího programu. Plakal jste bolestí a smutkem, byl jste ochotný obětovat všechno. Ale nic a nikdo není schopný pomoci vašemu synovi, aby se osvobodil z pařátů závislosti. A vy se mne snažíte přesvědčit, že Bůh neexistuje. Povězte mi tedy, kam se otec obrátí, jestli On není? Jakou naději má jeho syn?"

Muž se nervózně ošíval na hnědé kožené sedačce. Jeho oči jakoby zvlhly. Předtím mne často probodávaly přímo do mého nitra. Ty samé oči teď byly plné smutku. Viděl jsem mu na tváři, že zápasí s emocemi. Utrpení a bolest. Bez toho, že bych o tom věděl, dotknul jsem se rozjitřené rány v jeho srdci. Rány, která krvácela. Zdálo se, jakoby chtěl něco říct, ale nemohl. Mlčky vstal a bez pozdravu odešel. Když odcházel, všimnul jsem si, jak si utírá slzy.

Na druhý den jsem se dozvěděl, že má syna. Dvacetiletého chlapce, kterého úplně zničily drogy. Teď už rozumím jeho vzpouře, jeho podivné intelektuální pýše, dokonce i ironii v jeho otázkách.

Když jsem o několik týdnů později odlétal do Brazílie, zašel sem se s profesorem rozloučit. V tichosti se mnou kráčel do prvního patra. Tam jsme se objali. Oba jsme věděli, že náš rozhovor ještě neskončil. Bylo vidět, že jenom těžko ovládá emoce. Slova jakoby mu uvázla kdesi hluboko v hrdle. Vtom polknul a zašeptal: „Kazateli, víš, že nevěřím v Boha, ale ty ano. Prosím tě, popros ho, aby pomohl mému synovi."

Bylo mi toho moudrého člověka líto. Pocítil jsem smutek, když jsem pohlédnul do jeho slzami zalitých očí, plných bezmoci vůči problému, ve kterém se octl jeho milovaný syn. Uvědomil si, že ani teď není ochoten hledat řešení v Bohu.

Tento muž byl produktem generace žijící na konci času, těsně před druhým Ježíšovým příchodem. Apoštol Pavel o ní napsal: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti." (Římanům 1,21)

Hlavním problémem lidí dnešních dní je pýcha. Skutečnost, že „jejich myšlení je zavedlo do marnosti". Španělský novinář Francisco Umbral, redaktor časopisu El Mundo, krátce před svojí smrtí napsal: „Bůh je mrtvý a člověk je odkázaný sám na sebe. Toto je moderní doba a nedá se s tím nic dělat. Archaické instituce, jako například církev, jsou jen žijícím pozůstatkem minulosti."

Umbral mohl rovnou citovat Kanta, Schopenhauera, Feuerbacha, Marxe anebo Freuda a všichni by mu dali za pravdu. Nemělo by nás to překvapit. Bible o tom hovořila už dávno. Naše současná éra - postmoderna - je plná takového myšlení. Mohli bychom ji dokonce nazvat všeobecnou orientací světa, zvláště ve vyspělých zemích.

Mnoho intelektuálů hlasitě a veřejně častuje svět svými pyšnými prohlášeními. Líbí se jim, když je nazývají volnomyšlenkáři. Nechtějí mít totiž závazek vůči nikomu a ničemu. A už vůbec si nedovedou představit, že by se měli podřídit nějakému „Bohu" - komusi, koho se nikdy nedotkli, a dokonce jej nikdy neviděli.

Někteří lidé jsou deisti. Věří, že Bůh sice stvořil zemi a na ní člověka, ale potom na všechno zapomenul a dnes nechce mít s námi nic společného. Jiní si říkají agnostici a jsou přesvědčeni, že věřit v Boha se jednoduše nedá. A potom jsou ateisti, kteří jsou si jistí, že Bůh neexistuje. Tito myslitelé považují Boha za „nemoderní, archaický a dětinský koncept". Útoky proti Bohu jsou dnes v módě.

Všichni tito lidé mají něco společné. Podle nich lidské bytosti nepotřebují Boha na to, aby se stali dobrými lidmi. Tvrdí, že morálnost nezávisí na náboženství a že i ateista může žít etický a dobrý život. Nic víc člověk ke štěstí nepotřebuje. Oporu pro své tvrzení nacházejí například i v neurologii, která objevila důkazy o tom, že dokonce i šimpanzi mají morální cítění. Jsou solidární, umějí se „vcítit", a přitom „se nepotřebují modlit ani věřit v Boha".

Otázkou však není, zda ten, kdo odmítá Boha, má anebo nemá morální cítění. Morálnost není výlučným vlastnictvím křesťanství. Bible ve svých proroctvích předvídá, že takové myšlení bude v posledních dnech stále běžnější. Dnes je v intelektuálních kruzích „nevěřit v Boha" téměř pravidlem. Jistý výzkum ukázal, že šedesát procent vědců se považuje za ateisty.

Lidské bytosti se rozhodly nevěřit už v osobního Boha Bible, ale věřit v něho jen jako ve druh neosobní energie, síly. Díky tomu se mohou chovat, jak samy uznají za vhodné. Svrchovaného a všemocného Boha - Stvořitele - úplně vymazaly ze svojí existence.

Navzdory modernímu, humanisticky vzdorovitému postoji lidí a Nietzscheho předpovědím o smrti Boha, je Bůh stále tu a nadále má v rukách život i vesmír. Avšak těm, kteří odmítají jeho existenci, nezůstává nic jiné, jen - řečeno slovy filozofa - „lidská osamělost".

Jakou naději má vlastně takovýto „osamělý člověk"? Každý den se více a více noří do pohyblivého písku vlastní racionality. „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství," napsal apoštol Pavel před skoro dvěma tisíci lety.

Když křesťané odmítají Boží slovo a přijímají lidské teorie, ničí samotný základ své víry. Výsledkem je sekularizace křesťanství. Slovo „sekulární" pochází z latinského secularis a označuje vztah k současnému stavu věcí - současné kultuře a vyznávaným hodnotám. Lidstvo dnes žije pod vlivem vědecko-technického pokroku, který zdůrazňuje význam hmoty a končí v materialistické filozofii. Ani křesťanství není vůči tomuto vlivu imunní - jeho výsledkem je sekularizované křesťanství.
Sekularizovaní křesťané věří v Boha, ale Bůh je jen jméno, údaj z historie - něco jako amulet. Užitečný tehdy, když se člověk potřebuje dostat z nějaké těžší situace. Ale když nebezpečí pomine, necítí vůči němu žádné závazky. Žije svůj život tak, jakoby Bůh vůbec neexistoval.

Jediný rozdíl mezi sekularizovanými křesťany a pohany je v tom, že křesťané čas od času vstoupí do kostela. Dalo by se to charakterizovat tak, že jsou členy náboženského klubu. Do kostela nepřicházejí oslavovat Boha, ale jako pozorovatelé s konzumně nastaveným zaměřením. Když se jim program líbí, přijdou zase. Když ne, kritizují a hledají si jiný kostel, který by vyhovoval jejich požadavkům. Dobrovolné dary chápou jako jakési vstupné a mají pocit, že oprávněně očekávají produkt nejvyšší kvality.

Náboženští vůdcové jsou v pozici inovátorů nabízejících „produkty", které by přitáhly pozornost „diváků". V soutěživém světě se musejí snažit nabídnout nejlepší „show" ve městě. Je-li to nevyhnutelné, jsou ochotni snížit jednoznačnost biblických principů a tvrdit, že Bůh nabízí jen lásku, a ne trest či odplatu. Úžasná Kristova milost potom podle nich přikrývá všechny lidské nedostatky, včetně životů lidí, kteří si neuvědomují svoje hříchy a nelitují jich.

Pavel hovoří o smutných důsledcích takového postoje: „Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší." (Římanům 1,28)

Jaké jsou ty nesprávné věci? Když apoštol Pavel píše svému žáku Timoteovi, vysvětluje: „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha." (2. Tim 3,1-4)

Lidé, kteří odsunou Boha ze svého života, dříve anebo později odstraní i hranice hříchu a zla. Snaží se ospravedlnit životní styl, jehož jediným cílem je uspokojovat jejich smysly. Ale protože se jim to nikdy nepodaří trvale dosáhnout, cítí se prázdní a neúplní. Za každou cenu touží nalézt štěstí. Vpřed je žene naděje, která se však stále znovu ukazuje jako marná.

Bible nazývá tuto hlubokou nesmyslnost „hřích". V Bibli je slovo hřích překladem řeckého výrazu hamartia, což doslova znamená - minout cíl, směřovat někam a dojít jinam. Lidé toužebně hledají štěstí a končí nešťastní, zklamaní a ztracení.
Navzdory tomu se moderní člověk snaží trvale hřích ignorovat. Samotné slovo hřích je dnes nemoderní. Namísto toho se užívají výrazy jako „vnitřní nerovnováha", „lidská křehkost", „úchylka", osobní preference" nebo „selhání" - všechno možné, jen ne hřích. Jako by změna pohledu řešila problém!

Lidé se snaží popírat realitu. Zapomínají, že jsou Boží děti a že by měli podle toho i žít. Od dětství jim společnost zkreslovala pohled na svět. Bůh byl představený jako cosi nedůležité a bezvýznamné. V televizi se dívali na programy, které nebraly duchovní věci vážně. Když poté vyrostli, přijali sekulární způsob života jako něco normální.

Žijeme ve světě racionalismu a zapomněli jsme, že pocházíme z Boží ruky. Žijeme důsledky existence oddělené od Stvořitele. Smutným výsledkem jsou rozbitá manželství a děti nucené otročit ve světě drog a prostituce. Bezútěšná realita každé hodiny a minuty bytí. Trpí, ztrácí chuť do života a potom si v zoufalství vytvářejí náplasti, které mají zmírnit bolest a utišit úzkost jejich srdcí.

Proč setrváváš v tichu bolesti, kterou nikdo jiný nevidí? V temné hodině svého života, kdy ti bolest vzala i chuť žít, kdy sám v sobě hledáš odpověď, ale nenacházíš... Proč se nerozhodneš vrátit ke svému Stvořiteli?

Před více než dvěma tisíci lety se Ježíš Kristus podíval na naši dnešní situaci a zeptal se: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?" (Lukáš 18,8) Byl zvědavý, jestli lidé nezapomenou, že je miluje a čeká na ně s otevřenou náručí.
Vzpomeneš si? Jak odpovíš?

Z knihy „Znamenia nádeje". Napsal Alejandro Bullón, vydalo nakladatelství Advent-Orión.