Strach a prosperita
Prvý zdroj strachu a obav má široký antropologický záběr a souvisí s nejistotami lidské existence a s vědomím omezenosti lidského života. Strach tohoto typu dával vždy vzniknout bohům a není divu, že stojí též u kolébky boha konzumu. Člověk, který se stává pánem koupených věcí, jež jsou mu vydány na milost a o jejichž životnosti on sám rozhoduje, na chvíli zapomíná, že nad svým vlastním osudem už zdaleka takovou kontrolu nemá.
Tuší, že jeho život není neomezený, utěšuje se tedy alespoň tím, že jeho životnost je vyšší ve srovnání se zbožím krátkodobé, střednědobé a někdy dokonce i dlouhodobé spotřeby. Hluboce zakořeněný antropologický strach z konečnosti, omezenosti, limitovanosti v nás jako protireakci vzbuzuje víru v konzumní neomezenost a v růst věčný. Ekonomika i politika na této svou podstatou náboženské víře parazitují vždy, když se tváří, že jsou schopny donekonečna růst garantovat.
V tomto smyslu jsou všechny politické strany stranami tvrdě klerikálními. Podobně víra v neomezený pokrok vědy a v nové technologie je mnohem méně vědecká a mnohem více má společného s magií a náboženstvím, než si zejména vědci připouštějí.
Druhý zdroj strachu je historicky omezený a civilizačně podmíněný a má podobu moderní industriální společnosti. Tato společnost budí obavy a nejistotu svou přílišnou komplexností a drtí své členy vahou svých rozměrů. Moderní společnost již dávno překročila člověčí měřítka, a dokonce i v podobě zbytků států typu České republiky překračuje mnohonásobně běžnou kapacitu orientace. V realitě, která dávno přestala respektovat lidské rozměry, existují však ostrůvky světa, jenž je přesně ušit na lidskou míru. Jedná se o svět konzumu, jenž ve svých přesně cílených reklamních šotech ukazuje člověku povědomou tvář, v níž rychle a zcela bezpečně poznává sám sebe. Vše je zde tak důvěrně známé. Co je malé, to je milé, a konzumní azyl je přesně tak malý, aby byl dokonale přehledný, a navíc také (to je v ceně) bezkonkurenčně pohodlný a útulný.
Strachy a obavy, které pronásledují člověka, a moderního člověka zvlášť, jsou tedy zvládány podle dvou zcela odlišných receptů. Na jedné straně máme víru v neohraničený pokrok a růst, jehož velkolepost dává člověku možnost překonat svou vlastní nepatrnost pocitem účasti na něčem obrovském. Na druhé straně zde máme naopak útulný prostůrek soukromého konzumu, ve kterém je všechno nejenom zářivě bílé a neskutečně jemné na dotek, ale taky bezprostřední, blízké a snadno pochopitelné. Víra v možnosti neomezeného pokroku dalšího konzumu představuje tedy dvojí jištění před tradičními úzkostmi a strachy. Pro ty pak, kdo z ekologických důvodů propagují umírněnost a skromnost, představuje naopak dvojnásobně obtížnou překážku v jejich snaze o hodnotovou orientaci.
Ekologům se často předhazuje, že prý lidi straší. Ale to přece vůbec není třeba. Lidé mají nahnáno už tak dost. Jinak by necítili potřebu kořit se bohům neomezeného růstu a nesnažili by se zabarikádovat ve svých soukromých útočištích pro všechny případy proměněných v nepřístupné sklady konzumní hojnosti.
Z knihy Jana Kellera „Abeceda prosperity". Vydalo nakladatelství Doplněk.