Svět doteků

Ti, kteří jsou spojeni poutem lásky, komunikují dotekem ve velké míře. Jiní lidé se doteku úzkostlivě vyhýbají a jejich život je na pohlazení skoupý. I ti mají k takovému postoji své důvody. Jedním může být fakt, že v naší společnosti je dotek obvykle, i když nesprávně, spojován především s erotikou. Vždyť ve světě doteků je nutné rozlišovat. Jde o dotek laskavý? Vyjadřující přátelství? O dotek matky, která hýčká své dítě? Dotkl se nás někdo lhostejně nebo snad omylem? Je to právě kvalita doteku, která ovlivňuje sílu a směr jeho působení.

Schopnost vnímat dotek je prvním smyslem, který nám pomáhá ke komunikaci s okolním světem. Dotek nás doprovází již od vývoje v těle matky, a také po porodu je nejdůležitějším pojítkem s okolním světem. V raném dětství je dokonce životně důležitý. Pouto, které se mezi rodičem a dítětem vytváří z velké části správným tělesným kontaktem, je důležité pro zdravý vývoj každého dítěte.

Na pracovním semináři o lidských vztazích vyprávěl řečník o nemocničním pokoji plném osiřelých nemluvňat. V dlouhé řadě postýlek děti churavěly a některé umíraly - kromě dítěte na poslední postýlce. Tomu se dařilo dobře. Lékař byl zmaten. Vždyť všem dětem byla poskytována naprosto stejná péče. Plynuly měsíce, děti se střídaly. Přesto však prospívala pouze nemluvňata ležící na poslední postýlce. Lékař se rozhodl vyřešit tuto záhadu. Ukryl se a pozoroval dění v pokoji. Přišla uklízečka a v kleče drhla podlahu od jednoho konce pokoje k druhému. Když skončila u poslední postýlky, narovnala se, zvedla děťátko z postele, mazlila se s ním, povídala mu a broukala. Poté je opět uložila. To se opakovalo každý večer. Tajemství bylo odhaleno. Dítě ležící v poslední posteli prospívalo, protože dostávalo lásku, někdo se ho laskavě dotýkal.

Časopis "Psychology Today" publikoval zprávu, že nedostatek mateřské lásky - například nedostatek dotyku a pohupování - vede k neúplnému nebo narušenému vývinu neuronových systémů, jež mají pod kontrolou citový vývoj. Během let prokázalo potřebu láskyplných doteků u malých dětí mnoho studií. Časopis "Scientific American" uveřejnil tuto zprávu: "René Spitz z Newyorského psychoanalytického ústavu a jeho kolegyně Katherine Wolfová zapsali anamnézu 91 dětí z nalezince na východě USA a v Kanadě. Zjistili, že nemluvňata trvale jevila úzkost a smutek. Jejich tělesný vývin byl opožděn, nepřibývala na váze. Období vleklé nespavosti se střídala s obdobími otupělosti." Podle této zprávy z 91 dětí 34 zemřelo i přes dobrou výživu a svědomitou lékařskou péči.

Zpráva o zjištěních dr. Jamese Prescotta z Ústavu pro národní zdraví říká: "Od okamžiku narození jsou mnozí připraveni o něco, co by mohlo zabránit tomu, aby se z nich v dospělosti stali násilníci, zločinci nebo duševně nemocní lidé. To je dotek a tělesná náklonnost - jakési smyslové potěšení, které lidé potřebují stejně jako potravu."

Tělesný kontakt je tedy prokazatelně a nezbytně nutný pro vývoj zdravého jedince. Tento princip byl nazván "fenomén něžnosti" a byl rozpracován francouzským lékařem Fréderickem Leboyerem. Ten byl také propagátorem nestresujících porodů za přítomnosti otce a okamžitého tělesného kontaktu mezi rodičem a novorozencem.

V tuto chvíli by snad někdo mohl namítnout: "Ano, nikdo nepopírá potřebu láskyplných doteků v dětství, ale později, v dospělosti? To je snad už něco jiného." Právě v naší západní kultuře je řeč doteků skutečně velice omezována konvencemi. Přesto každého z nás dotek a jeho význam pro naše duševní i tělesné zdraví doprovází celý život.

V Indianě byl v roce 1986 proveden pokus, který prokázal sílu doteku. Studentům byly po opuštění knihovny kladeny otázky, které se týkaly knihovny a jednání knihovnice. Knihovnice se ke všem studentům chovala stejně, pouze s tím rozdílem, že při vydávání knih se některých lehce dotkla. Ti studenti, kterým se tohoto doteku dostalo, měli na knihovnu pozitivnější názory než ti, kterých se knihovnice nedotkla.

V jiném projektu nechal výzkumný pracovník ležet vedle veřejného telefonu peníze. Při rozhovoru s nálezcem docházelo k častějšímu vrácení peněz, pakliže se muž nálezce lehce dotkl. Z těchto a dalších studií vyplývá, že pomocí doteku je možné měnit postoje a vytvářet hluboké citové vazby. Ať již patříme do skupiny lidí vyhledávajících dotek, anebo mezi ty, kteří se mu spíše vyhýbají, nikdo z nás není vůči jeho síle imunní, bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme či nikoliv. Tohoto poznání se využívá rovněž v moderní psychologii, kdy je pacientům v krizovém stavu poskytována lehká masáž - pomoc rychlejší než slova.

Dotek stimuluje nervový systém a stává se tak komunikací beze slov. To vedlo logicky k tomu, že právě dotek byl nejstarší metodou uzdravování. Nejrozšířenějším terapeutickým dotekem je pak masáž. Všechny historické metody léčení dotekem mají jeden cíl: pomoci tělu pacienta nalézt vlastní přirozenou rovnováhu.

Z knihy "Aromatická terapie", autorů Barbory Novákové a Zbyňka Šedivého. Vydalo nakldatelství Pragma.