Syn Hamásu
„Věř si, čemu chceš,“ řekli mi. „Můžeš se o tom s námi sdílet. Nesdílej se ale s nikým dalším. A ne aby ses nechal pokřtít, to by byl až příliš veřejný akt. Kdyby někdo přišel na to, že ses stal křesťanem a obrátil se k islámu zády, mohl by ses dostat do velkých problémů.“ Nemyslím, že si dělali tak velkou starost o moji budoucnost; spíše o tu svoji, kdyby o mne přišli. Bůh ale měnil můj život do té míry, že už jsem se nedokázal držet zpátky.
Jednoho dne mi můj přítel Jamal chystal večeři. „Mosabe,“ řekl, „mám pro tebe překvapení.“ Naladil program a s jiskrou v oku řekl: „Koukni na tenhle televizní program o Al-Hayat. Mohl by tě zajímat.“
Zjistil jsem, že hledím do očí starého koptského kněze, jenž se jmenoval Zakaria Botros. Vypadal přívětivě a mile, měl hřejivý, podmanivý hlas. Líbil se mi – než jsem si uvědomil, co říká. Prováděl systematickou pitvu koránu; otvíral jej a odkrýval každou kost, sval, šlachu i orgán, kladl je pod mikroskop pravdy a ukazoval, že celá kniha je doslova kancerózní.
Faktické a historické nepřesnosti, rozpory – odhaloval je přesně a s respektem, ale neústupně a s přesvědčením. Mojí první instinktivní reakcí bylo mávnout rukou a televizi vypnout. To však trvalo pouze pár vteřin, než jsem si uvědomil, že se jedná o Boží odpověď na mé modlitby. Otec Zakaria odřezával všechny mrtvé kousky Alláha, které mne ještě vázaly k islámu a zaslepovaly před skutečností, že Ježíš je opravdu Boží Syn. Než k tomu došlo, nemohl jsem pokročit v jeho následování. Nejednalo se ale o snadný přechod. Jen si zkuste představit bolest, jakou přinese, když se jednoho dne probudíte a zjistíte, že váš táta není vaším skutečným otcem.
Nedokážu vám říct přesný den a hodinu, kdy jsem se „stal křesťanem,“ protože se jednalo o proces, jenž trval šest let. Věděl jsem ale, že se to stalo, a věděl jsem také, že se musím dát pokřtít, bez ohledu na to, co si o tom myslí Shin Bet.
Někdy v té době přijela do Izraele skupina amerických křesťanů. Měli v plánu objet Svatou zemi a navštívit sesterský sbor, právě ten, do nějž jsem docházel. Během času jsem se spřátelil s jednou z dívek z této skupiny. Rád jsem s ní hovořil a okamžitě jsem k ní pojal důvěru. Když jsem se s ní trochu sdílel o své duchovní cestě, velmi mne povzbuzovala a připomínala mi, že Bůh často používá ke svému dílu ty nejpřekvapivější osoby. V mém životě to jistě platilo.
Jednoho večera, když jsme večeřeli v restauraci American Colony ve Východním Jeruzalému, se mne tato moje přítelkyně zeptala, proč jsem se ještě nenechal pokřtít. Nemohl jsem jí říct, že kvůli tomu, že jsem agentem Shin Bet a angažuji se snad v každé politické a bezpečnostní aktivitě v regionu. Jednalo se ale o oprávněnou otázku – kterou jsem sám sobě už mnohokrát položil.
„Můžeš mne pokřtít?“ zeptal jsem se. Odpověděla, že může. „Mohlo by to zůstat jen mezi námi?“ Odpověděla, že mohlo, a dodala: „Pláž není příliš daleko. Pojďme hned.“ – „Myslíš to vážně?“ – „Jistě, proč ne?“ – „Tak tedy ano, proč ne?“
Když jsme nastupovali do autobusu směr Tel-Aviv, trochu se mi točila hlava. Cožpak jsem zapomněl, kdo jsem? Opravdu vkládám svoji důvěru do této dívky ze San Diega? O pětačtyřicet minut později jsme už kráčeli podél přeplněné pláže a vdechovali sladký a teplý večerní vzduch. Nikdo v zástupu nemohl tušit, že syn vůdce Hamásu – teroristické skupiny odpovědné za zmasakrování jedenadvaceti dětí v Delfináriu jen o kousek dále – se za chvíli nechá pokřtít a stane křesťanem.
Svlékl jsem si košili a vstoupili jsme do moře.
Ukázka z knihy Mosaba Hassana Yousefa Syn Hamásu. Vydalo nakladatelství Rosa.