Tančit ve stejném rytmu

Od 19. století ideologie vzešlé z Francouzské revoluce - marxisté, materialisté, evolucionisté a racionalisté pokládají základy způsobu myšlení, který ovlivňuje lidi až po současnost. Světský a ateistický pohled proniká všude a infiltruje se až do církevního prostředí, aby posílil pravdu, která se obejde bez Boha a ospravedlňuje se jen kritickým rozumem a lidským géniem. V tom je jedna z nejpozoruhodnějších ironií dějin. Ve snaze nahradit Boha na zemi, nalezla církev svého nejsmrtelnějšího nepřítele vycházejícího ze samotného lůna země - z propasti, která popírá Boha.

Zjevení tedy potvrzuje Danielovo vidění. V 11. kapitole své knihy hebrejský prorok také předpověděl střetnutí mezi dvěma mocnostmi. Jedna pochází ze severu - Babylón, a ztělesňuje lidskou snahu posadit se na místo Boha, které charakterizovalo církev v průběhu věků. Druhá mocnost přichází z jihu - z Egypta, a zosobňuje světské a ateistické hnutí, které charakterizovalo Západ během modernistického a současného období.

Zjevení - stejně jako Daniel - poukazuje také jak na Babylón, tak i na Egypt. Babylón se dá tušit už od páté polnice v padlé hvězdě a v šesté polnici v přirovnání k Eufratu. Moc Egypta je rovněž připomínána v narážkách na rány. Kobylky, škorpióni, hadi, temnota jsou právě motivy připomínající Egypt, zejména ve svém násilném popírání Boha (Ex 5,2). Na Egypt jsou také činěny narážky - a zejména v našem proroctví - v odvolávkách na vozy a koně; neboť tyto charakterizují v biblické tradici egyptskou moc.

Jde tedy o stejné události, jaké Daniel i prorok ze Zjevení oznamují v těchto narážkách na Babylón a Egypt. Ale tím shoda jejich prorockých pohledů nekončí. Jako v Da 11, i zde se předvídá vítězství Babylónu. Jezdci ze šesté polnice zabíjejí jen třetinu lidí (Zj 9,18). Další dvě třetiny lidí přežijí, stále věrni sami sobě a své modloslužbě, aniž by činili pokání. Potom už se o nepříteli nehovoří, jako by byl pohlcen v babylónském víru. Dějiny také končí - tak jako u Daniela 11 - splynutím Egypta s babylónskými silami (viz Dá 11,43).
Stěží lze dnes tušit, jak se toto proroctví naplní. Poslední události však naznačují, v co vyústí. Pád marxismu a neúspěch racionalismu poprvé v historii ukazují, že knihy Daniel a Zjevení by mohly mít pravdu.

Tento proces se neomezil jen na křesťanstvo a na Západ. Konflikt mezi silami představovanými Babylónem a Egyptem přesahuje tyto dva tábory - katolické církve a laických hnutí vzešlých z Francouzské revoluce. Vliv Francouzské revoluce se rozšířil daleko za náboženské a politické hranice. Světský duch považovaný za neútočný se lehce infiltroval do křesťanských společenství a pronikl až do judaismu a islámu, aby také zde rozdmýchal stejné humanistické a antiklerikální vášně. Rázem vykrystalizovalo v těchto dvou tradičních náboženstvích nové hnutí. V reakci na kritického a racionalistického ducha odmítnutého pro jeho západní a imperialistický původ jsme byli svědky, jak v židovském, tak i muslimském prostředí sílí proud fundamentalistického a integristického typu. Více než kdykoli předtím ajatolláhové a rabíni mají co mluvit do osudu svých národů. V muslimských zemích, zejména v Íránu, Alžíru a v Egyptě, stejně jako v Izraeli, se politika dala do služeb náboženství.

Zatímco v křesťanském prostředí se vytvořila světská hnutí jako reakce na náboženství, zde došlo k opaku. Náboženství se prosadilo jako reakce na světská hnutí. Stejný jev začínáme nyní sledovat také v západním křesťanství. Také zde - jako reakce na světské, racionalistické a liberální proudy - se zformovaly fundamentalistické proudy, vyhlásily návrat ke kořenům a zaměřily se na převzetí moci. Zejména ve Spojených státech si nová pravice dala za cíl vítězství ve volbách se záměrem vytvořit „silně" křesťanskou zemi. Ale tato tendence sílí rovněž v Evropě, ve Francii, Itálii a v Německu se množí skupiny nové, stále dynamičtější pravice, které také volají po nacionalistické vládě.

Tato historie se odehrála v krátkosti ve čtyřech etapách:

1. Církev nejprve upevňuje svou moc, podobně jako stavitelé babylónské věže se snaží vyvýšit až k Bohu, aby ho mohla představovat na zemi a prosazovala se jako morální a náboženská autorita veškerého svědomí.

2. V 18. století - pod vlivem Francouzské revoluce a jako reakce na církev - byly humanistické a světské myšlenky podporovány a následně rozvíjeny během 19. století v marxistických, racionalistických, pozitivistických a evolucionistických filozofiích. Je to útok Egypta proti Babylónu.

3. Od 19. století až do počátku 20. století se světský duch rozšiřoval do jiných náboženských kultur, paradoxně prostřednictvím křesťanských misií, ale také kolonialistickou politikou vlád své doby.

4. Po druhé světové válce - pod tlakem hnutí nezávislosti a obnoveného nacionalismu a ve vzpomínce na hrůzy války - jsme v reakci na racionalistického a liberálního ducha všude svědky návratu k tradičním a nacionálním hodnotám náboženství. Je to doba náboženských bestsellerů a evangelizačních hvězd.

V současné době jsme dospěli do 4. fáze tohoto vývoje, který ohlašuje 5. fázi, během které by se oba tábory měly spojit ve společném úsilí posadit se na místo Boha, v duchu Babylónu. První symptomy se již projevují. Uvnitř vlny náboženského probuzení lze rozpoznat antropocentrický důraz, který charakterizoval světské filozofické proudy minulého století. Náboženství se stává stále více „lidským". Imanentní Bůh „nitra" nahrazuje transcendentního Boha Bible, který se zjevuje a často proti lidské přirozenosti.

Za tuto neočekávanou změnu vděčíme mimo jiné popularitě hnutí New Age, jehož vliv se uplatňuje ve všech náboženstvích. Toto nové evangelium, které se nezříká toho starého, je kázáno osobnostmi jak křesťanskými, tak i nekřesťanskými. Otec Teilhard de Chardin a po něm „ekoteologové" jako Thomas Berry oslavují pravdu matky země. Evoluce je vykládána jako „posvátný proces", kterým se Bůh měl vtělit do pulzování přírody.

Bůh je tedy všude a ve všem. Odtud už je k víře, že existuje vztah mezi Bohem, přírodou a mrtvými i živými bytostmi jen krůček, který byl rychle učiněn díky myšlenkám o nesmrtelnosti duše a dokonce reinkarnaci. Paranormální jevy, astrologové a komunikace se záhrobím nikdy nezažívali takový úspěch. Všechny tyto fenomény pocházejí ze stejného ducha. Už není vzýván Bůh Stvořitel z výšin. Neboť ho nahradil člověk a mocnosti země.

Ze strany nekřesťanů našlo toto „hledání svatého kosmu" zaníceného mluvčího v osobě Václava Havla. Během jednoho svého proslovu na americké univerzitě ve Stanfordu hájil bývalý český prezident tezi duchovní dimenze, která by spojila všechny kultury a vlastně celé lidstvo. Tato výzva k „planetární demokracii" není bez duchovní spřízněnosti s ideálem marxistické Internacionály. Ale po pádu marxismu a v duchu duchovní obnovy dostává tento jazyk zcela zvláštní význam. Humanistické a antropocentrické hodnoty zde splynuly s hodnotami náboženskými.

Média, pěvecké a filmové hvězdy přinášejí tuto módní vlnu do popředí zájmu. Od Madonniných zpěvů k Marii a Ježíši až k filmům Lelouchovým, přes parfémy z esencí a křišťálové bižutérii se zrodila nová kultura, naplněná všemi ingrediencemi apokalyptické předpovědi. Egypt a Babylón začínají svorně postupovat. Jistě, vše ještě není vyřčeno. Církev, náboženství jsou stále zde, čelí světským a ateistickým hnutím. Ale tyto známky jsou přesto dostačující k tomu, aby odhalily jistou tendenci a rozeznaly, že se na naší cestě setkáváme s takovými dějinami, jaké byly viděny proroky z Bible. Brzy budou Egypt i Babylón tančit ve stejném rytmu.

Zjevení 9,13-21. Šestá polnice odpovídá na volání z páté pečeti. Na plačící hlasy u oltáře v páté pečeti (Zj 6,10) odpovídá hlas, který osvobozuje čtyři anděly u Eufratu (Zj 9,13.14). Znovu se událost, kterou prorok vidí, musí číst jako trest nad utiskovatelem, který je zde přímo ztotožňován s Babylónem. Je to zřejmé díky poznámce o Eufratu, spjatém v biblické historii s pádem Babylónu. Stejně tak „zlaté, stříbrné, měděné, kamenné, dřevěné modly" (Zj 9,20) připomínají babylónskou modloslužbu - tak, jak je popsána prorokem Danielem právě v předvečer zničení Babylónu (Dá 5,23). „Démoni" (Zj 9,20) a „čarování" (Zj 9,21) podle proroka Izajáše právě tak charakterizují Babylón a to, co uspíší jeho pád (Iz 47,12).

Předcházející polnice předvídala příchod moci, jejíž pyšný a domýšlivý způsob připomínal babylónský způsob myšlení. Kobylky, které se vynořily z propasti, s ocasy jako škorpióni, se proti jejímu poselství postavily. Prorok popsal tuto hrozbu obrazem jízdní armády „řítící se do boje" (Zj 9,9). Jedná se o stejnou armádu, kterou oznamuje šestá polnice. Také tam je tato armáda přirovnávána k jízdě, jejíž moc je v jejich ocasech (Zj 9,19; viz 9,10).

Šestá polnice tedy navazuje na proces zahájený v době páté polnice. Pouze dramatičnost zápasu se zintenzivňuje. Babylónský nepřítel se stává hrozivějším. Koně z páté polnice měly zuby lva. Tentokrát mají celou hlavu jako lví (Zj 9,17). Ničivá moc vojáků z páté polnice byla v ocasu. Tentokrát smrtelně nebezpečný není jen ocas, ale i tlama (9,19). Pancíře bojovníků z páté polnice byly ze železa (Zj 9,9), tentokrát jsou „ohnivé" (9,17). Kobylky - škorpióni z páté polnice se spokojovaly se zraňováním, aniž by usmrcovaly (9,5). Jezdci ze šesté polnice zabíjejí (9,18). Dým z páté polnice (9,2) je doprovázen ohněm a sírou v šesté (9,18). Dokonce počet nepřátel je zvětšen. Prorok je tím natolik ohromen, že to vyjadřuje superlativem „dvakrát milióny miliónů" (9,16). Řecké slovo myrias, které znamená deset tisíc, znázorňuje myšlenku velkého počtu. Nacházíme ho v blahořečení synů Betúelových, kteří přejí své sestře Rebece potomstvo „nesčíslných tisíců" (tisíců myriád) (Gn 24,60). Rovněž si vzpomeneme na zpěv žen o Davidově hrdinském činu: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce" (l S 18,7). Zde je tento počet ještě zdvojnásoben - nejen 10 000 × 10 000, ale 2 ×10 000 × 10 000.

Z knihy Jacquesa Doukhana „Křik nebes". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.