Tělo v kleci
Ze všudypřítomné reklamy, z fotek přátel na sociálních sítích, z obchodních výkladních skříní. Nároky se kladou nejen na náš šatník, ale i na naše těla. Ideální ženské míry 90-60-90 vystřídaly nové ideální míry 80-50-80. A do těchto „ideálních“ rozměrů se snažíme nacpat všechna ženská těla, stejně jako se snažíme všechna mužská těla nacpat do hladkého antického brnění.
Tedy ne záměrně, ale podvědomě. Veřejně už se přece bavíme o tom, že každá žena je jiná, že ty modelky na stránkách časopisů jsou z Photoshopu, že anorexie a bulimie jsou závažná onemocnění a že je daleko lepší věnovat se sportu, který nás baví, než se trápit stále novými a stejně nesmyslnými dietami. I přes docela dobrou osvětu jsou ovšem všudypřítomné obrazy ideálních lidských těl silnější než my.
Všichni jsme oběťmi našeho hodnotového systému, který sami udržujeme v chodu. Ale jsou tu oběti, které se s jeho důsledky vypořádávají jen velmi těžko: naše děti. Zkuste se pobavit s malými holčičkami, které chodí do druhé, třetí třídy, co si myslí o svém těle. S hrůzou zjistíte, jak na své děti přenášíme vlastní neurózy. Třeba když mi osmiletá dívenka hubená jak lunt prozradila, že jí dlouhá klíčenka přes krk slouží jako měřítko obvodu pasu, který nehodlá překročit. Nebo když se mě desetiletá holčička zeptá, jestli si s ní nepůjdu zaběhat, a pak mi prozradí, že ona běhat musí, protože je tlustá. Nebo když devítiletá dívka pláče, že ji nebaví chodit do basketbalu, kam ale chodit musí, protože je tlustá.
Traumata těmto dětem nezpůsobují plakáty, ale rodiče svými necitlivými poznámkami. Každá dívenka je malá princezna — dokud jí její otec neřekne, že nesplňuje požadavky současné módy. Děti nedokážou jen tak mávnout rukou nad uštěpačnými komentáři své rodiny, protože právě tuto rodinu berou za svůj vzor. Takže když mi babička říká, že mám tlustá stehna, asi to bude pravda. Dítě totiž neví, že přibírá ve stehnech, aby mohlo vyrůst a zesílit. Ale že má tlustá stehna, to si zapamatuje až do dospělosti. Ať už jste jakékoli postavy, když zapátráte v paměti, jistě si také vzpomenete na poznámky o vašem těle, které vás hluboce ranily a které byste raději nikdy neslyšeli.
Neopakujme chyby svých rodičů. Dopřejme dětem, aby se staly samy sebou, ne umělou figurínou.
Martina Valentíková, Sedmá generace