Tomáš

Na první pohled mě zaujal. Měl dlouhé vlasy, světlé jako len, spadaly mu hluboko pod ramena. Chlapce s tak dlouhými vlasy jsem ještě neviděl. Myslím, že to právě přicházelo do módy. Vím, že nezáleží na tom, co je na hlavě, nýbrž na tom, co je v ní, ale v tu chvíli mě to překvapilo a trochu pohoršilo. Okamžitě jsem si Tomáše zařadil pod písmeno D - divný, divous.

Při hodinách teologie víry byl Tomáš jakýmsi "místním ateistou". Neustále něco namítal proti existenci Boha, Otce, který nás bez podmínek miluje. Pochybovačně se usmíval, provázel výklad posměšky. Celý jeden semestr jsme spolu žili v relativním míru, i když přiznávám, že mi Tomáš občas šel dost na nervy. Když po skončení přednášek přišel ke zkoušce, zeptal se trochu cynickým tónem: "Myslíte, že někdy najdu Boha?" Náhle jsem se rozhodl pro malou dávku šokové terapie. "Vůbec ne!" řekl jsem s velkým důrazem. On odpověděl: "Ale já jsem myslel, že to byl cíl vašich přednášek." Nechal jsem ho odejít pár kroků a pak jsem zvolal: "Tomáši! Nemyslím, že ho někdy najdete, ale jsem si naprosto jist, že on najde vás!" Pokrčil trochu rameny a odešel z mé třídy i z mého života (na čas). Cítil jsem trochu zklamání, že neocenil mou vtipnou větu: "On najde vás!" Myslel jsem si, že to bylo dost vtipné.

Později jsem slyšel, že Tomáš promoval, a byl jsem za to náležitě vděčný. Potom přišla smutná zpráva. Dověděl jsem se, že Tomáš má rakovinu. Než jsem ho vyhledal, přišel za mnou sám. Vešel do mé pracovny, jeho tělo bylo zle zpustošené, dlouhé vlasy mu vypadaly následkem chemoterapie. Ale oči měl jasné a hlas pevný, snad poprvé, co jsem ho znal: "Tomáši, často na vás myslím. Slyšel jsem, že jste nemocný!" vyrazil jsem bez rozmyslu.
"Ano, velmi nemocný. Mám oboustrannou rakovinu plic. Je to otázka několika týdnů."
"Můžete o tom mluvit, Tome?" "Jistě. Co byste chtěl vědět?"
"Jaké je to, když je člověku čtyřiadvacet a umírá?"
"Mohlo by to být horší."
"Jak to?"
"Horší by bylo třeba být starý padesát let a nemít žádné hodnoty ani ideály nebo si v padesáti myslet, že pití, ženy a peníze jsou v životě to hlavní."

Začal jsem hledat ve svém duševním rejstříku pod písmenem D, kam jsem zařadil Toma jako "divného". (Ujišťuji vás, že každého, koho se snažím touto klasifikací nějak vyřadit, mi Bůh pošle zpátky do života, aby mě vychovával.)
"Ale hlavní důvod, proč jsem vás navštívil," řekl Tomáš, "je to, co jste mi řekl po zkoušce:" (Pamatoval si to!) Pokračoval: "Ptal jsem se vás, jestli si myslíte, že někdy vůbec najdu Boha, a vy jste řekl, že ne, což mě překvapilo. Pak jste řekl: ,On najde vás.` Přemýšlel jsem o tom hodně, i když jsem tehdy Boha příliš intenzivně nehledal:" (Aha, moje "vtipná" věta. Přemýšlel o tom hodně!)

"Ale když mi doktoři vyoperovali nádor a řekli mi, že je zhoubný, začal jsem se vážně Bohem zabývat. A když se zhoubné nádory rozšířily do životně důležitých orgánů, začal jsem doopravdy bušit na bronzovou bránu nebes. Ale Bůh nevycházel. Vlastně se nedělo vůbec nic. Snažil jste se někdy o něco dlouhou dobu, s obrovským úsilím a bez úspěchu? Jste z toho psychicky vyčerpaný a máte toho všeho po krk. A pak toho necháte. A tak jsem se jednou ráno probudil, a místo abych vyslal několik dalších marných výzev přes vysokou cihlovou zeď k jakémusi Bohu, který tam může nebo nemusí být, jsem to prostě vzdal. Došel jsem k závěru, že mi nezáleží... na Bohu, na posmrtném životě ani na ničem podobném.

Rozhodl jsem se, že čas, který mi ještě zbývá, strávím něčím užitečnějším. Přemýšlel jsem o vás a o vašich přednáškách a vzpomněl jsem si na něco jiného, co jste řekl: "Největším smutkem je prožít život bez lásky. Ale skoro stejně smutné by bylo projít životem a opustit tento svět, aniž jsme těm, které jsme milovali, řekli, že je milujeme."
A tak jsem začal tím nejtěžším: svým tátou. Když jsem k němu přišel, četl zrovna noviny.
"Táto..."
"Copak?" zeptal se a četl dál.
"Táto, chtěl bych s tebou mluvit." "Dobře, tak mluv."
"Chci říct ... je to opravdu důležité."
Noviny zvolna klesly. "A co je to?"
"Táto, já tě mám rád. Chtěl jsem jen, abys to věděl."

Tom se na mě usmíval a se zřejmým uspokojením, jako kdyby v nitru cítil proud teplé, utajené radosti, řekl: "Noviny spadly na zem. Pak otec udělal dvě věci, které jsem u něho předtím nikdy neviděl. Plakal a objímal mě. A povídali jsme si celou noc, ačkoli musel ráno do práce. Cítil jsem se dobře, byl jsem rád, že jsem blízko u otce, že vidím jeho slzy, že cítím jeho objetí, že ho slyším říkat, jak on má rád mě.

S matkou a s mladším bráchou to bylo snazší. Plakali se mnou také, objímali jsme se a začali si navzájem říkat hezké věci. Svěřovali jsme si věci, které jsme mnoho let drželi v tajnosti. Litoval jsem jen jednoho: že jsem s tím tak dlouho čekal. Teprve teď, ve stínu smrti, jsem se začal otevírat lidem, k nimž jsem měl ve skutečnosti tak blízko.

Tak jsem jednoho dne změnil svůj postoj a Bůh byl tady. Když jsem ho usilovně prosil, nepřicházel. Připadá mi, že jsem tehdy byl jako krotitel, který drží před zvířetem obruč a říká: ,Jen pojď, proskoč!` Tak jsem i já říka1 Bohu: ,Přijď, dávám ti tři dny ... tři týdny.` Bůh zřejmě dělá věci svým způsobem a ve chvíli, kdy sám chce.

Ale důležitá věc byla, že byl tady. Našel mě. Měl jste pravdu. Našel mě, přestože já jsem ho přestal hledat."
"Tomáši," lapal jsem doslova po dechu, "mám dojem, že říkáte něco velmi důležitého a mnohem významnějšího, než si uvědomujete. Mně aspoň říkáte, že nejjistější cestou, jak nalézt Boha, je otevřít se lásce, a ne si z Boha dělat soukromé vlastnictví, řešitele problémů nebo okamžitou útěchu ve chvíli potřeby. Víte, svatý Jan to řekl takhle: ,Bůh je láska, a kdo žije v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.`

Tomáši, mohl bych vás poprosit o laskavost? Víte, když jsem vás měl na přednáškách, dost jste se mě natrápil. Ale (se smíchem) můžete mi teď všechno vynahradit. Mohl byste přijít do mého nynějšího kursu teologie víry a povědět jim to, co jste teď říkal mně? Kdybych tutéž věc řekl já, nebylo by to ani z poloviny tak účinné, jako povíte-li jim to vy."
"Hmm ... Dokázal jsem to říct vám, ale nevím, jestli bych byl schopen to povědět celé třídě..."
"Přemýšlejte o tom, Tomáši. A když ano, zatelefonujte mi, až budete připraven."

Za několik dní Tomáš zavolal, řekl, že je připraven to říci před třídou a že to chce udělat pro Boha a pro mne. Tak jsme si domluvili datum. Ale už k tomu nedošlo. Měl jinou schůzku, mnohem důležitější, než byla schůzka se mnou a s mou třídou. Jeho život samozřejmě smrtí neskončil, jen se proměnil. Tomáš udělal velký krok od víry k vidění. Vešel do života mnohem krásnějšího, než lidské oko kdy vidělo, lidské ucho kdy slyšelo a lidská mysl kdy vymyslela.
Než zemřel, ještě jsme spolu naposled mluvili. "Už to ve vaší třídě neřeknu," řekl.
"Já vím, Tomáši."
,Řeknete jim to místo mne? Řeknete to za mne celému světu?"
;,Řeknu, Tomáši. Řeknu jim to. Jak nejlépe budu umět."
A tak vám všem, kteří jste byli tak laskavi a poslouchali toto prosté svědectví o lásce, děkuji za vyslechnutí. A tobě, Tomáši, tam někde na sluncem ozářených, zelených pahorcích nebeských:
"Řekl jsem jim to, Tome, ... jak nejlépe jsem uměl."

Z knihy Johna Powella "Láska bez podmínek". Vydalo nakladatelství Portál.