Touha po společenství

Dává nám pocit síly, dovolí nám rychle se pohybovat, nabízí nám uspokojení, že jsme sami sobě šéfem, a slibuje nám mnoho ocenění a odměn. Ale na rubu této sebedůvěry je osamělost, odloučení a stálý strach z toho, že to v životě nezvládneme.

Já sám jsem zažil obě strany individualismu: ocenění a trest. Jako univerzitní profesor jsem byl schopný a oblíbený učitel s mnoha akademickými hodnostmi, ale na konci toho všeho jsem se cítil docela sám. I přes všechnu chválu, které se mi dostalo, když jsem mluvil o společenství, neměl jsem pocit, že bych někomu doopravdy patřil. Když jsem přesvědčivě dokazoval důležitost modlitby, sám jsem ztratil schopnost najít dostatek klidu k modlitbě. Zatímco jsem nabádal k vzájemné přístupnosti jako způsobu duchovního růstu, sám jsem byl dost opatrný, a dokonce v obraně tam, kde byla v sázce moje vlastní pověst. Odrazovým můstkem pro akademiky je konkurence - dokonce i pro ty, kteří hlásají soucit - pokud nechtějí přijít o místo!

Udělat soucit odrazovým můstkem života, být otevřený a přístupný k ostatním, zaměřit se na utváření společného života a dovolit modlitbě, aby byla dechem vašeho života…, to všechno vyžaduje ochotu zbourat nesčetné zdi, které jsme vystavěli mezi sebou a ostatními, abychom uchovali své vlastní bezpečné odloučení. To je celoživotní a náročná duchovní bitva, protože zatímco jednou rukou zdi bouráme, druhou stavíme jiné. Poté, co jsem odešel z univerzity a zvolil jsem život v komunitě, poznal jsem, že, dokonce i ve společenství, jsou mnohé způsoby, jak hrát hry na ovládání individualismu. Ve skutečnosti vyžaduje opravdové obrácení víc než změnu místa. Vyžaduje změnu srdce.

Po čem doopravdy toužíme? Když jsem se pokoušel naslouchat svým vlastním nejhlubším touhám stejně jako touhám ostatních, zdálo se mi, že slovo, které by nejlépe vystihlo touhu lidského srdce je "společenství". Společenství znamená "spojení s". Bůh nám dal srdce, které zůstává neklidné, dokud nenajde úplné společenství. Hledáme ho v přátelství, v manželství, v komunitě. Hledáme ho v sexuálním vztahu, ve chvílích nadšení, v poznání našeho talentu. Hledáme ho skrze úspěch, obdiv a ocenění. Ale ať hledáme kdekoli, to, co hledáme, je společenství.

Když jsem se - spolu s více než šedesáti tisíci lidí, kteří jim tleskali, a miliony dalších u televizních obrazovek - díval do tváří výherců zlatých medailí z olympiády, zachytil jsem záblesk chvilkového pocitu společenství. Zdálo se, jakoby konečně dosáhli lásky, pro kterou tak dlouho pracovali s naprostou odevzdaností. Přesto se však na ně velmi brzy zapomene. Za čtyři, osm nebo dvanáct let je na jejich poli úspěchu vystřídají jiní a jejich krátkou chvíli slávy si bude pamatovat jen velmi málo lidí.

Ale naše touha po společenství stále trvá. Je to Bohem daná touha, která způsobuje nesmírnou bolest stejně jako nesmírnou radost. Ježíš nám přišel oznámit, že naše touha po společenství není marná, ale bude naplněna jen tím, který nám ji dal. Pomíjivé chvilky společenství jsou pouze náznakem Společenství, které nám slíbil Bůh.
Opravdovým nebezpečím je pro nás nedůvěra naší touze po společnosti. Ale je to Bohem daná touha, bez níž by naše životy ztratily smysl a naše srdce by vychladla. Skutečný duchovní život je život, ve kterém si neodpočineme, dokud nenajdeme spočinutí v objetí toho, který je otcem i matkou všech našich tužeb.

Překonání našich zranění

My lidé velmi strádáme. Mnoho, jestli ne většina, našich strádání pochází ze vztahu k těm, kteří nás milují. Jsem si vědom toho, že moje hluboká bolest a sklíčenost nemají původ v otřesných událostech, o kterých se dozvídám z novin nebo z televize, ale ve vztazích s lidmi, se kterými sdílím svůj každodenní život. Muži a ženy, kteří mě mají rádi a jsou mi velmi blízcí, mě také zraňují. Jak stárneme, často zjišťujeme, že ne vždy jsme byli milováni dobře. Ti, kteří nás milovali, nás také často využívali. Ti, kteří o nás stáli, nám často záviděli. Ti, kteří nám hodně dávali, od nás žádali mnoho na oplátku. Ti, kteří nás chránili, nás v kritických situacích chtěli vlastnit. Často cítíme potřebu rozlišit, jak a proč jsme zraňováni, a nezřídka docházíme k děsivému závěru, že láska, které se nám dostalo, nebyla tak čistá a prostá, jak jsme si představovali.

Tyto věci je nutné rozlišovat, zvláště pokud se cítíme být ochromeni strachem, obavami a temnými popudy, kterým nerozumíme.

Ale nestačí jen pochopit svá zranění. Nakonec musíme najít svobodu k jejich překonání a odvahu odpustit těm, kteří nám je způsobili. Velkým nebezpečím je uvíznout v hněvu a zášti, protože potom bychom žili jako jedinci, kteří si neustále stěžují, že v životě není žádná spravedlnost.

Ježíš nás přišel zachránit od těchto sebezničujících stížností. Říká: "Zbavte se svých stížností, odpusťte těm, kteří vás dost nemilují, přeneste se přes své pocity, že jste odmítáni, a budete mít odvahu uvěřit, nepadnete do propasti nicoty, ale do bezpečného objetí Boha, jehož láska zahojí všechny rány."

Z knihy Henri Nouwena "Tady a teď". Vydalo nakladatelství Zvon.