Transplantace srdce

Vždyť řekněte sami, kdo by chtěl slyšet o chudobě ducha? Je jasné, že tento kazatel nedrží krok s dobou. Pokud chcete být „úspěšní", musíte dát lidem to, co chtějí. Musíte jim nabídnout slova a myšlenky, které chtějí slyšet.

A každý, kdo má uši a slyší, přece ví, že lidi nejvíce zajímají témata jako „blaze bohatým" nebo „požehnaní bohatí duchem".
Pokud chce Ježíš skutečně přilákat co nejvíce lidí, měl by se trochu přizpůsobit světu. Vždyť mu odejde většina lidí, když bude začínat slovy „blaze chudým v duchu"! Nemá šanci dosáhnout u většiny úspěchu.

A právě v tom je rozdíl mezi všeobecně přijímanými hodnotami a Ježíšem. Nezajímá ho obdiv světa, který je kolem něj. Snaží se, aby byl zajedno s Bohem.

Výsledkem je poselství, které odporuje většinové kultuře. Jeho kázání je v rozporu s moudrostí světa. Ježíš přináší poselství, které protiřečí názorům většiny. První blahoslavenství přivádí hodnotový systém světa do zmatku. Obrací jej vzhůru nohama. Ježíšovo království je radikální království a jeho obyvatelé budou také radikální. To je neočekávané poselství obsažené v blahoslavenstvích, Kázání na hoře a celém Novém zákoně. „Blaze chudým v duchu." Je to jeden z nejradikálnějších výroků. A přesto je základem Ježíšova křesťanského poselství.

A toto poselství je určeno mně osobně. Je určeno i tobě. Máme si vybrat mezi Ježíšem a světem - mezi hodnotami světa a Ježišovými hodnotami. V blahoslavenstvích Ježíš ustanovuje základní principy svého radikálního království.

Nebúkadnesar byl úspěšný vládce, muž par excellence. Byl nejvýznamnější ze všech a věděl to. Byl pyšný - pyšný na své postavení, pyšný na své úspěchy, pyšný na svou úctyhodnost (viz Daniel 4,27). Dalo by se o něm povědět mnoho, jen jedna věc ne - totiž že byl chudý v duchu. Naopak byl ve svém duchu samolibý. Nadutost ho uspokojovala.

Nebúkadnesarův duchovní stav je ukázkovým příkladem podstaty hříchu. Hřích je nesprávně nasměrovaná láska. Základem hříchu je, že svoji lásku zaměříme na sebe místo na Boha a svého bližního. Ze svého malého já si vytvoříme střed vesmíru a jsme na to pyšní. Stejný problém měl i Lucifer: „Vystoupím na nebesa," plánoval si, „vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit." (Izajáš 14,13.14) Lucifer se stal Bohem svého vlastního života. Tím se stal satanem, nepřítelem Boha a Krista.

Adam a Eva si zvolili stejnou cestu, když se rozhodli jednat podle své vlastní vůle a povýšili ji nad vůli boha a nad jeho slova (viz Genesis 3). Vzpoura hříchu vyústila ve všechno to utrpení, kterým je od té chvíle nakažena planeta Země. Pýcha a soběstačnost jsou jádrem problému hříchu. Proto Ježíš začal výklad principů svého království slovy „blaze chudým v duchu". Zamířil přímo do středu problému. Kdyby nepojmenoval problém, nemohl by jej řešit.

Člověk nejvíc ze všeho potřebuje transplantaci srdce. Bůh chce vzít můj sobecký, na sebe zaměřený život a nahradit ho životem nesobecké lásky k Bohu i bližním.

Prvním krokem při operaci srdce, kterou vykonává Bůh, je diagnostikovat problém. Každý z nás se musí s diagnózou čestně vypořádat. Ježíš „útočí" na naši lidskou soběstřednost - na naše „normální" zaměření na sebe.

Chce, abychom věděli, že první krok na cestě do jeho království je chudoba ducha. Otázka zní: Jsem ochotný být chudý v duchu pro jeho království?

Bible je zvláštní kniha, protože jejími hrdiny jsou lidé, kteří uznávají svoji slabost a své potřeby.

Na policích ve své knihovně mám mnoho knih o „velkých" lidech - prezidentech, myslitelích, vojenských hodnostářích a lvech salónů. V nejnovější z nich je zachycena slabost určitých jednotlivců a pak je v ní zdůrazněno, že se tito lidé stali velkými, protože překonali svoje slabosti vytrvalou a neúnavnou prací.

Bible nám ukazuje něco zcela jiného. Její hrdinové jsou velcí, protože si uvědomují, že jejich největší slabosti se nedají překonat lidskými silami. Vyznávají, že potřebují Boží pomoc. Zkrátka - jsou chudí v duchu.

Bibličtí hrdinové vždy znovu ukazují na svoji nehodnost. To je i případ Izajáše (viz Izajáš 6,5). Když má vidění o Boží moci a slávě, vyznává svoji slabost. Uvědomuje si, že v porovnání s Bohem není ničím. Stal se chudým v duchu.

Mojžíš měl stejného ducha. Cítil se nehodný pro úkol, který mu Bůh svěřil. Byl si velmi dobře vědom svých slabostí. Totéž se dá říct o Davidovi, Gedeónovi a mnoha jiných starozákonních hrdinech.

Stejnou pravdu najdeme i v Novém zákoně. Přichází mi na mysl apoštol Petr. Povahou byl agresivní, sebevědomý, průbojný - typický muž světa. Ani zdaleka se nedalo říct, že je chudý v duchu. To všechno se změnilo ve chvíli, když si uvědomil svoji slabost a potřebu Ježíše.

Petrův nový život začal pod křížem, když se stal chudý v duchu. A tak je to s každým z nás.

Ježíš nezačal svoje kázání o principech Božího království slovy o chudobě jen shodou okolností či nedopatřením. Pouze vědomí duchovní bezmoci nás nutí podívat se na Ježíše a přijmout od něj neocenitelné požehnání, které chce dát každému z nás.

Z knihy George R. Knighta „Na hoře blahoslavenství". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.