Traumatická artritida

Její manžel zarytě hleděl do země. Posadil jsem se, vzal její kartu a v naději, že z ní vyčtu důvody její nevraživosti, jsem ji prolistoval. Bolesti zad. Třináct let. Začala mě bolet hlava. Chronické bolesti zad — jeden z nejobtížnějších problémů, s kterými se lékař setkává. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na ně. Moje oči se setkaly s jejími. Usmál jsem se a mile řekl: „Chci vám pomoct. Odkud si přejete začít?“

Bylo na ní vidět, že toho má právě dost; hráze se prolomily. „Já tady nechci být!“ řekla s hořkostí v hlase. „Přinutili mě, abych sem šla. Moje rodina za to může a já mám na ně zlost — jsem hrozně naštvaná!“ Její oči plály jako žhavé uhlíky. „Jsem dospělá, a přitom se mnou zacházejí jako s pětiletým dítětem.“ Její pevný hlas naplněný emocemi přešel ve vzlykot.

Vyskočil jsem. „Velice se omlouvám,“ řekl jsem. „To musí být nějaký omyl. My tady nedržíme lidi proti jejich vůli. Pojďte za mnou, udělám vše proto, abyste mohla jít domů.“ Něco podobného zjevně nečekala. Podívala se na svého muže. Ten se jen trochu zavrtěl, ale oči od podlahy nezvedl. Seděl jako zařezaný. Nakonec se přece jen na mě podíval. „Udělal, udělali jsme to, protože jsme jí chtěli pomoct,“ řekl. „Netušili jsme, že se jí to tak dotkne.“

Lornie se pohodlně usadila v křesle a bylo vidět, že hněv v ní pomalu odeznívá. Změnila taktiku. „Doktore, byla by to pro vás jen ztráta času,“ řekla věcně. „Navštívila jsem už 11 lékařů a asi 100krát mě rentgenovali. Vyzkoušeli na mě, co se dalo, a pak mi řekli, že mi nic nepomůže, ani operace ne.“

V jejích slovech bylo cítit zoufalství. Její nemoc byla chronická. Svým trápením obtěžovala spoustu lékařů i své nejbližší. Nyní se snažila sama sebe chránit proti dalšímu zklamání. Vzal jsem ji za ruku. „Lornie, jsem přesvědčený o tom, že se s tím dá něco dělat. Takto se přece nedá déle žít! Podívejte, už jste jednou tady a vaše péče je plně hrazená. Co kdybyste to s naším programem aspoň zkusila?“

Moje slova padla na úrodnou půdu. Tento návrh se jí líbil. Lornie byla rozený bojovník a u nás získala paprsek naděje. Podívala se nepřítomně do dáli a chvíli moji nabídku zvažovala. „Proč ne?“ řekla nakonec. „Moje loď se už stejně potápí.“

Pak mi začala vyprávět svůj příběh. „Kdysi jsem bývala vitální, energická žena, která milovala život. Kromě toho, že jsem byla ženou kazatele a matkou pěti dětí, podnikala jsem a aktivně pracovala v našem sboru. Před třinácti lety jsem spadla ze schodů a poranila si páteř. Nějaký čas jsem byla upoutaná na lůžko a zranění se hojilo jen velmi pomalu a špatně. Následujících třináct let bylo plné zápasů a bolesti — ustavičné bolesti. Mnohokrát mě rentgenovali, ale výsledek byl vždycky stejný: „Nedá se to operovat.“ Můj aktivní život byl narušen a já jsem čím dál více času trávila v posteli nebo v sedačce. Před pěti lety jsem si bolestivě poranila koleno a můj stav se tím ještě zhoršil. Celý můj život se omezil na spánek, sledování televize, jídlo a tloustnutí. Stal se ze mě lenoch světového formátu,“ dodala s nepatrným úsměvem.

Byla kurážnější, než jsem si původně myslel. Vysvětlil jsem jí, že trpí traumatickou artritidou (artritidou, která vznikla v důsledku poranění). Aby se její záda a koleno mohly zcela uzdravit, potřebují být lépe zásobeny krví. Od toho se odvinul její ozdravný program:

– Strava. Nízkotučná strava s vysokým obsahem vlákniny, která pomáhá z krve odstranit nadbytečné množství tuků. (Nadbytečné tuky zpomalují krevní oběh, protože zahušťují krev a způsobují shlukování krvinek.)

– Pohyb. Pohyb stimuluje kolaterální krevní oběh a pomáhá kostem ukládat si potřebné minerály.

– Léčba. Horká a studená voda pomáhá místně zlepšit krevní oběh.

– Snížení hmotnosti. Stejně jako každý most má svůj váhový limit, mají jej i klouby.

Lornie se urputně zaměřila se na splnění úkolu, který byl před ní. Chodila na všechny možné přednášky. Ptala se a půjčovala si knihy. Místo dalších rentgenových snímků začala chodit do přírody. Říct, že „chodila“, je velmi přehnané. Pomalu a v bolestech se belhala. Vlekla s sebou nadbytečných 32 kilogramů na svém stopadesáticentimetrovém těle. Nejprve chodila jen kolem zábradlí, a to se ještě musela přidržovat svého muže. Důležité ale bylo, že to dělala vytrvale pořád dokola. Koncem prvního měsíce léčby byla schopná ujít 5 až 6 kilometrů denně.

Nedostávala žádné zázračné léky, jen někdy si vzala lék na zmírnění bolestí zad. Jejím lékem se staly potraviny. Jedla pravidelně třikrát denně bez toho, že by mezi jídly cokoli kromě vody konzumovala. Její strava se skládala z mnoha druhů rostlinných potravin — velkého množství ovoce a zeleniny, fazolí, čočky, obilovin a přiměřeného množství ořechů. Protože tyto potraviny byly průmyslově neupravované, mohla jich sníst velké množství, a přitom hubnout. Díky tomu, že její strava byla vyvážená, netrpěla hlady.

Následující týden Lornie vpadla do mojí kanceláře. „Tento program je skutečně účinný! Už teď se cítím mnohem lépe. Tolik energie jsem neměla už roky.“ Pak se na chvíli odmlčela, jako by hledala vhodná slova. „Víte, tento program není nikterak náročný. Všechno, co dělám tady, můžu klidně dělat i doma.“

Na konci svého pobytu na naší klinice byla Lornie nadšená. „Zhubla jsem 5 kilogramů a můj krevní tlak klesl ze 170/114 na 130/80. Hladina cholesterolu v krvi se snížila z 226 mg/dl (6,8 mmol/l) na mnohem bezpečnější hodnotu 194 mg/dl (4,9 mmol/l). A nebezpečí diabetu pominulo.“

Lornie si náš program samozřejmě „odnesla domů“. O rok později se nám přišla ukázat. Byla hubená a ve vlasech měla květinu. Nemohli jsme ji ani poznat. Velice jí to slušelo.

Usmála se a řekla nám: „Po svém návratu domů jsem chodila na hodinové procházky a žila stejně jako tady. Do roka jsem zhubla 30 kilogramů. Moje bolesti zad i kolen zcela zmizely. Konečně se mohu znovu začít starat o svou rodinu. Jsem moc ráda, že jsem začala bojovat na správném bitevní poli. Peter i já se stále řídíme vším, co jsme se u vás naučili. Děkuji Bohu za to, že mi otevřel oči a ukázal mi, jak se můžu aktivně podílet na zlepšení svého zdraví.“

Z knihy Hanse Diehla Umění žít zdravě. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.