Třináctka na listu č. 11

Prohlížel jsem si test a zaujalo mě, že na 11. obrázku číslo nevidím. Doprovodný text mě informoval, že jsem barvoslepý vůči červené barvě. Nikdy jsem neměl pocit, že bych červenou neviděl, takže jsem zavolal dceru a zeptal se, jaké vidí číslo na obrázku č. 11. „To je třináctka, tati,“ odpověděla.

Za chvíli šel kolem syn a tak jsem vyzkoušel obrázek i na něm. „Co vidíš,“ oslovil jsem ho a ukazoval na list papíru. – „Vidím třináctku,“ odpověděl. – Poprosil jsem ho, aby mi ukázal, kde přesně třináctka je, a on objel tvar čísla třináct prstem na papíře. „Tady je, tati,“ řekl. Ale i když jsem dokázal sledovat jeho prst, číslo jsem neviděl.

V tom okamžiku jsem si vzpomněl na jeden moment: byli jsme s rodinou na výletě a já jsem si nevšiml květin, které rostly u cesty. Když jsem se zahleděl směrem, kterým ukazovali, jasně jsem poznal kopretiny i slunečnice, ale vlčí máky jsem stěží rozeznal. Teprve když jsme vystoupili z auta a došli blíže, tak jsem ty rudé květy uviděl. Došlo mi, že červenou barvu vidím, ale ne pokud je skryta mezi záplavou jiných barev.

Třicet šest let jsem netušil, že mám podobný problém. Vím, co jsem měl vidět. Četl jsem o tom, čeho si mám všímat. Lidé, které znám, které miluji a kterým důvěřuji, mě ujišťovali, že oni to viděli. Pokoušeli se mi pomoci vidět to také. Přesvědčovali mě, že to tam je. Objeli obrys čísla prstem – a já jsem ho neviděl. Problém byl v mých očích. Snad kdyby je někdo zázračně uzdravil, mohl bych červenou třináctku zahlédnout.

Tento příklad dokonale ilustruje problém, který máme s neobráceným srdcem. Není naše chyba, že nevidíme rudou třináctku na obrázku č. 11. Není třeba se bičovat, že číslo nevidíme. Jako slepec, který požádal Ježíše, aby mu otevřel oči (Mt 20,30-34), i my jsme se narodili slepí. Zrak je zázrak z nebes.

Moje obrácení

Když jsem byl v posledním ročníku střední školy, měl jsem pocit, že na všechno znám odpovědi. V Boha věřila moje prababička, babička, maminka i já. Znal jsem věrouku i základní články víry své církve. Celý svůj život jsem navštěvoval církevní školy, ale Ježíše jsem ještě nepotkal. Byl jsem synem kazatele a vyhýbal jsem se potížím. Ovšem mimo bohoslužbu jsem se osobně nijak na Boha nesoustředil. O pravdě jsem toho věděl hodně, ale s Tím, který je Pravda, jsem se nesetkal. Vlastně mi ani nedocházelo, že bych se s Ježíšem mohl nebo měl osobně setkat.

Jednoho pátečního večera jsem se stavil za kamarádem a přemýšleli jsme, jak zabít nudu. Pozval mě a dalšího kluka, abychom společně četli Bibli. Pozvání bylo mírně šokující, protože jsem oba dva znal jako svobodomyslné bohémy, kteří se nevyhýbají ani drogovým experimentům. „Ty a Randy budete studovat Bibli?“ – „Jo,“ odpověděl váhavě. „My dva.“

Přibližně dvanáct kluků a holek z naší školy se rozhodlo, že společně budou hledat Boha. Oslovili jednoho z učitelů: „Pár z nás by rádo poznalo Ježíše Krista a chtěli jsme vás poprosit, zda bychom k vám mohli chodit v pátek večer a číst si společně Bibli.“ Odvětil, že pro něj bude potěšením je uvítat. Každý pátek jim půjčil obývací pokoj a s rodinou zmizel někde v domě.

Po nějakou dobu se tam skupina scházela a program byl velmi jednoduchý: četli si o životě Ježíše v evangeliích a povídali si o tom, co pro ně Kristus znamená. A také se společně modlili. Nic víc. Jen tyto tři věci. A pozvali i mě. „To nemáte v pátek večer na práci nic lepšího?“ nechápal jsem.

„Tak to jednoduše zkus a uvidíš,“ nabídl Chris. Nevěděl jsem, že během čtení narazili také na téma přímluvné modlitby a začali se modlit jeden za druhého. Vyhlédli si jednoho kluka a jednu holku ze školy, kteří viditelně projevovali nezájem o duchovní věci, a modlili se také za ně. Chtěli zjistit, zda má modlitba nějaký vliv, a proto si vybrali ty nejtěžší případy, aby bylo zřejmé, že to funguje. Nevím, kdo byla ta dívka, ale vím, jak se jmenoval ten chlapec. Jednoduše se modlili za mě – aniž by se mě předem zeptali, zda s tím souhlasím.

Váhavě jsem svolil, že v pátek přijdu. V duchu jsem si umínil, že budu ďáblův advokát. Chystal jsem se vznést některé nezodpověditelné náboženské otázky a bavit se tím, jak si budou namáhat mozečky a hledat odpovědi. Těšil jsem se zvláště na jednu, ohledně svobodné volby a Božího předzvědění. Byl jsem si jist, že na to je chytím jako ryby na udičku.

Dovedete si představit mé překvapení, když jsem zjistil, že se vůbec nesešli, aby diskutovali o náboženství. Tématem jejich hovoru byl Ježíš: co pro ně znamenal a také jak společné objevovali, co oni znamenají pro něj. Je těžké změnit téma hovoru na „náboženské věci“, když všichni chtějí mluvit pouze o Ježíši. Nakonec jsem seděl a bez dechu naslouchal tomu, jak ostatní ze srdce mluví o tom, co pro ně Ježíš dělá a proč ho milují.

Když lidé vyjadřují, co pro ně Ježíš znamená, je těžké s nimi polemizovat. To není téma na debatu, jako se dá diskutovat o věrouce a biblických textech. Můžete vyjádřit, že nevěříte tomu, čemu oni. Jenže jim je to v zásadě jedno, protože, jako Pavel, oni vědí, „komu ... uvěřili. Jsou přesvědčeni, že on má moc chránit, co jim svěřil, až do onoho dne“ (2 Tm 1,12; převedeno do 3. osoby plurálu), Nadšení z víry v Ježíše z nich vyzařovalo na všechny strany a já neměl šanci je o ně okrást.

Hodinu a půl jsem je sledoval a poslouchal. Nakonec řekli: „Teď se budeme modlit. Klekneme si a budeme s Kristem hovořit konverzačním způsobem. Nikdo neříká ‚amen‘. Modlíme se jednoduchými větami, aby bylo všem jasné, co chceme říct. Nikdo se nemodlí, pokud nechce.“ Pak si klekli, ale já zůstal sedět. Všichni sklonili hlavy a zavřeli oči mimo mne. Pozorně jsem je sledoval a čekal, co se bude dít.

Začali mluvit k Ježíši. Neříkali věty jako: „A požehnej misionářům a vedoucím představitelům naší země.“ Mluvili na Ježíše, jako by byl jejich přítel. Náhle jsem měl pocit, jako bych naslouchal čísi soukromé konverzaci. Obývací pokoj působil, jako by se jednalo o trůnní sál nebes.

Aniž bych si toho všiml, někteří z nich se stále modlili beze slov. I pro ně musel být ten večer velkým šokem. Vždyť já, jeden z jejich modlitebních experimentů, jsem opravdu přišel. Za mými zády na sebe významně pomrkávali a rozhodli se, že jejich modlitební úsilí za mne tento večer rozhodně nekončí. Tiché modlitby doléhaly k Božím uším a prosily Ducha za uzdravení mladíka, který začal očima hledat vyvýšeného Spasitele.

Zlom

Stalo se to! Přistihl jsem se, že v okamžiku, kdy se za mě mí blízcí přátelé začali modlit, mi začaly po tvářích stékat slzy. A nechápal jsem, proč brečím. Rozhodně jsem nepřišel řešit si sem své problémy, a přesto jsem byl přemožen emocemi. Odvrátil jsem se, aby si nikdo nevšiml mé slabosti. Modlitba vzápětí skončila a místnost se vyprázdnila. Uvnitř jsme zbyli pouze já a moji dva kamarádi. Začali jsme si povídat o tom, co se stalo. Vyprávěli mi o novém narození, jak člověk začne vše kolem vidět jinak a že Ježíš chce být mým přítelem. A najednou všechno dávalo smysl. Poprvé jsem si uvědomil, že křesťanství nespočívá v tom, co víte, ale v tom, koho znáte.

Domů jsem se vrátil dlouho po půlnoci, a když jsem se druhý den ráno probudil, přečetl jsem jedním dechem celou knihu Římanům. To je úžasné, běželo mi hlavou. Najednou mi víra, důvěra i poznávání Boha jako přítele připadají tak samozřejmé. Nikdy předtím jsem Bibli nečetl obrácenýma očima.

Táta nakoukl do pokoje, a když uviděl, že čtu Bibli, málem padl do vývrtky. Seběhl ze schodů a ve dveřích křičel na mámu: „Lee čte Bibli!“ Nevěřícně na něj pohlédla a vyběhla nahoru, aby se o tom sama přesvědčila.

Když jsem sešel dolů, seděli nad snídaní. Přisedl jsem si a stěží jsem dokázal ovládnout nadšení ze zážitku, který jsem předchozího večera prožil. Rozechvělým hlasem jsem vysvětloval: „Tati, věděl jsi, že víra není o tom, co děláš, ale že zásadní je to, koho znáš? Ježíš se mnohem víc zajímá o to, aby se stal naším přítelem, než jak si vedeme. Ví, že když budeme jeho přáteli, změníme se. To je pecka, co?“

Miluji svého otce, kazatele, za odpověď, kterou mi onoho osudného rána dal. Mohl říct: „Ty troubo! Posledních dvacet let neříkám a nepíšu o ničem jiném. Na cos myslel, když jsi seděl ve sboru?“ Mohl, ale neřekl to. Místo toho se na mě otočil a s úsměvem pronesl: „Není to úžasné?“

Dopoledne jsme šli do sboru a já jsem v něm zůstal na obě bohoslužby. Dovedete si představit, v jakém úžasu jsem poslouchal kázání mého tatínka na stejné téma, o kterém jsem mluvil u snídaně? Nemohl jsem uvěřit, že tak rychle dokázal můj příběh zapojit do svého kázání.

Co se stalo? Změnil táta kvůli mně osnovu svého kázání? Ne. Jen jsem náhle zahlédl třináctku na listu č. 11. Stal se zázrak. Jak? Došel jsem na místo, kde byl vyvýšený Syn, a Duch svatý mě dovedl k Ježíši.

Jsem rád, že podobnou věc Ježíš touží udělat pro každého z nás. Touží po tom víc, než v co kdokoli z nás doufá (Ef 3,20). Slíbil, že udělá pro každého z nás to, co sami nedokážeme. Kéž by nám pomohl rozpoznat tuto velikou potřebu. Přál bych si, aby nám jeho Duch stvořil nová srdce a abychom jej dokázali vidět jasněji a milovat hlouběji.

Vyvyšujte ho každý den. Každý den prožijte znovuzrození. V pohledu je život. V pohledu na Ježíše.

Z knihy Morrise Vendena Zázrak obrácení. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.