Účinnost

Ale pak v mé mysli začalo to nejnevysvětlitelnější malé ponoukání, skoro jako hlas, který mi říkal: "Dej se přesto ostříhat. Jdi a dej se ostříhat." Nakonec už jsem to nemohl vydržet. Šel jsem. Mým holičem byl v té době spolukřesťan a člověk, který měl mnoho problémů, v nichž jsem mu někdy se svým bratrem dokázal pomoci. V okamžiku, kdy jsem otevřel dveře holičství, řekl: "Ach, tak jsem se modlil, abyste dneska přišel." A opravdu, kdybych přišel třeba jen o den později, nemohl bych mu ničím prospět.

Nad tím jsem užasl, a žasnu nad tím dosud. Ovšemže nelze v přísném smyslu dokázat příčinnou souvislost mezi holičovou modlitbou a mou návštěvou. Mohla to být telepatie. Mohla to být náhoda.

Stál jsem u postele ženy, jejíž stehenní kost byla skrz naskrz prožrána rakovinou a která měla bující ložiska nemoci i v jiných kostech. Tři lidé ji museli zvedat na postel. Lékaři jí dávali pět měsíců života; sestry (které často mají lepší odhad) pár týdnů. Jeden dobrý člověk na ni vložil ruce a modlil se. O rok později pacientka chodila (také do kopce, divokým lesem) a člověk, který dělal její poslední rentgenové snímky, řekl: "Kosti jsou pevné jako skála. Je to zázrak."
Ale opět tu není žádný jednoznačný důkaz. Medicína, jak připouštějí skuteční lékaři, není žádná exaktní věda. Nemusíme se dovolávat nadpřirozených vlivů, abychom vysvětlili selhání jejích předpovědí. Nejste nuceni věřit, pokud se tak nerozhodnete sami, v příčinnou souvislost mezi modlitbou a uzdravením.

Tady vyvstává otázka: "Jaký druh důkazu by mohl potvrdit účinnost modlitby?" Věc, za kterou se modlíme, se může stát, ale jak můžeme vědět, že by se nestala i bez modlitby? A i kdyby ta věc byla nesporně zázračná, nevyplývalo by z toho, že k zázraku došlo v důsledku našich modliteb. Odpověď nepochybně zní, že nezvratný empirický důkaz vědeckého rázu nelze nikdy získat.

Některé věci jsou prokázány neporušenou jednolitostí našich zkušeností. Gravitační zákon se zakládá na skutečnosti, že podle našich zkušeností se jím řídí všechna tělesa bez výjimky. Avšak i kdyby se naplnily všechny věci, za které se lidé modlí, což se neděje, nedokazovalo by to účinnost modlitby, jak jí rozumí křesťané. Neboť modlitba je žádost. Podstatou žádosti je na rozdíl od nátlaku to, že jí může a nemusí být vyhověno. A jestliže nekonečně moudrá bytost naslouchá žádostem konečných a pošetilých tvorů, samozřejmě že jim někdy vyhoví a jindy nevyhoví. Neměnný "úspěch" v modlitbě by naprosto nedokazoval křesťanské učení. Dokazoval by něco, co by se mnohem spíše podobalo magii - moc určitých lidských bytostí ovládat nebo si vynucovat běh přírody.

Nepochybně jsou v Novém zákoně místa, která se zdají na první pohled zaslibovat neměnné splnění našich modliteb. Ale to nemůže být to, co se jimi opravdu myslí. Neboť v samém srdci příběhu se setkáváme s ohromujícím příkladem opaku. V Getsemane se nejsvatější ze všech modlitebníků třikrát modlil, aby jakýsi kalich byl od něj odňat. Nestalo se tak. Představu, že modlitba je nám doporučena jako nějaký neselhávající trik, můžeme tedy zavrhnout.

Jiné věci jsou dokazovány nikoli jednoduše zkušeností, ale oněmi uměle dosaženými zkušenostmi, které nazýváme experimenty. Lze to učinit s modlitbou? Přecházím mlčením námitku, že žádný křesťan by se takového projektu nemohl účastnit, protože mu to bylo zakázáno: "Nebudeš pokoušet Pána Boha svého." Zakázáno nebo ne, je taková věc vůbec možná?

Setkal jsem se s návrhem, aby se skupina lidí - čím větší, tím lépe - domluvila, že se budou po šest týdnů modlit tak usilovně, jak jen dovedou, za všechny pacienty v nemocnici A, ale za žádné v nemocnici B. Pak by se sečetly výsledky a ukázalo by se, zda má A více uzdravených a méně zemřelých. A předpokládám, že byste opakovali pokus v různých dobách a na různých místech, abyste vyloučili vliv vedlejších činitelů.

Problém je, že nechápu, jak by modlitba mohla za takových podmínek fungovat. "Slova bez myšlenek nikdy nejdou do nebe," říká král v Hamletovil. Prostě odříkávat modlitby ještě neznamená modlit se; jinak by k našemu pokusu mohla stejně dobře posloužit skupina náležitě vycvičených papoušků. Nemůžete se modlit za uzdravení nemocného jinak než tak, že cílem, o který vám jde, je jeho uzdravení. Ale nemůžete mít žádnou motivaci, abyste si přáli uzdravení všech pacientů v jedné nemocnici a žádných v nemocnici druhé. Neděláte to proto, aby bylo zmírněno utrpení; děláte to proto, abyste zjistili, co se stane. Skutečný cíl a uváděný cíl vaší modlitby jsou ve sporu. Jinými slovy, ať už váš jazyk, zuby a kolena dělají cokoli, nemodlíte se. Experiment žádá o nemožné.

Empirický důkaz nebo vyvrácení tedy nelze získat. Tento závěr však bude méně deprimující, budeme-li pamatovat, že modlitba je žádost, a srovnáme-li ji s jinými případy téhož.

Předkládáme žádosti svým spolutvorům stejně jako Bohu: žádáme o sůl, žádáme o zvýšení platu, žádáme přítele, aby nakrmil naši kočku, zatímco budeme na dovolené, žádáme ženu, aby se za nás provdala. Někdy dostaneme, oč žádáme, a někdy nikoli. Ale když to dostaneme, není zdaleka tak snadné dokázat s vědeckou přesností příčinnou souvislost mezi žádostí a obdržením, jak by si někdo mohl myslet.

Váš soused může být humánní člověk, který by nikdy nenechal vaši kočku hladovět, i kdybyste se s ním zapomněli dohodnout. Nikdy není pravděpodobnější, že zaměstnavatel vyhoví vaší žádosti o zvýšení platu, než když si uvědomuje, že byste mohli dostat víc u konkurenční firmy, a je dost možné, že si vás zamýšlel udržet zvýšením platu bez ohledu na vaši žádost. Pokud jde o ženu, která souhlasí, že se za vás provdá - jste si jist, že se to nerozhodla udělat už předtím? Sám víte, že váš návrh mohl být důsledkem, nikoli příčinou jejího rozhodnutí. Jistý důležitý rozhovor by se byl možná nikdy neodehrál, pokud by jej sama neměla v úmyslu.

A tak tedy do jisté míry tatáž pochybnost, která se vznáší nad příčinnou účinností našich modliteb k Bohu, se vznáší také nad našimi modlitbami k člověku. Cokoli dostáváme, bychom možná byli dostali i bez modlitby. Ale jen, jak jsem řekl, do jisté míry. Náš přítel, nadřízený nebo manželka nám možná řeknou, že jednali proto, že jsme je požádali; a my je možná známe natolik dobře, abychom si mohli být jisti, že za prvé jsou přesvědčeni o pravdivosti svých slov, a za druhé, že svým vlastním motivům rozumí natolik dobře, že mají skutečně pravdu. Ale povšimněte si, že když se to stane, nezískali jsme svou jistotu vědeckými metodami. Nepokoušíme se o kontrolní experiment tím, že bychom odmítli zvýšení platu nebo zrušili zasnoubení, a pak přišli se svou žádostí znovu za nových podmínek. Naše jistota je zcela jiného druhu než vědecké poznání. Zrodila se z našeho osobního vztahu k druhým lidem; ne z toho, že o nich známe určité skutečnosti, ale že známe je.

Naše jistota - pokud jí dosahujeme - že Bůh vždycky slyší naše modlitby a někdy na ně odpovídá a že zjevná odpověď není jen nahodilá událost, může také přijít pouze takovým způsobem. Je vyloučeno sestavit úspěchy a neúspěchy do tabulky, abychom mohli rozhodnout, zda jsou již úspěchy příliš četné na to, aby je bylo možno přičíst náhodě. Ti, kdo nejlépe znají určitého člověka, nejlépe vědí, zda to, oč jej žádali, učinil proto, že jej žádali. Myslím, že ti, kdo nejlépe znají Boha, nejlépe pochopí, zda mě poslal k holiči proto, že se holič modlil.

Neboť až dosud jsme přistupovali k otázce z nesprávného konce a na nesprávné úrovni. Samotná otázka "Je modlitba účinná?" nás hned od začátku staví do nesprávného myšlenkového rámce. "Účinná": jako by to bylo zaklínadlo nebo stroj - něco, co funguje automaticky. Modlitba je buď naprostá iluze, nebo osobní kontakt mezi zárodečnými, nehotovými osobami (námi) a dokonale konkrétní osobou. Modlitba ve smyslu žádosti, prosby o nějakou věc, je jen její malou součástí; vyznání hříchů a kajícnost jsou jejím prahem, uctívání její svatyní, přítomnost, vidění a radost z Boha je chlebem a vínem. V ní se nám Bůh sám zjevuje. To, že na modlitby odpovídá, je důsledek - ne nezbytně ten nejdůležitější - tohoto zjevení. Co činí, poznáváme z toho, kým je.

Prosebná modlitba je nám nicméně dovolena i přikázána: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes." A to nepochybně vytváří teologický problém. Můžeme věřit, že Bůh někdy přizpůsobuje své kroky v odpověď na lidské návrhy? Neboť nekonečná moudrost nepotřebuje radit, co je nejlepší, a nekonečná dobrota k tomu nepotřebuje povzbuzovat. Ale Bůh také nepotřebuje žádnou z těch věcí, které jsou vykonávány konečnými činiteli, ať živými nebo bezduchými. Mohl by, pokud by se tak rozhodl, udržovat naše těla zázračným způsobem bez potravy; nebo nám poskytnout potravu bez pomoci zemědělců, pekařů a řezníků; nebo vědění bez pomoci vzdělaných lidí; nebo obrátit pohany bez misionářů. Místo toho nechává půdu, počasí a zvířata, lidské svaly, rozum a vůli spolupracovat na vykonání své vůle. "Bůh ", řekl Pascal, "zřídil modlitbu, aby propůjčil svým tvorům důstojnost příčinnosti." Ale nejen modlitbu; kdykoli jednáme, propůjčuje nám tuto důstojnost. To, že mé modlitby mohou ovlivnit průběh věcí, není o nic zvláštnější ani méně zvláštní, než to, že to může způsobit mé ostatní jednání. Neradily Bohu ani nezměnily jeho názor - to jest, jeho celkový záměr. Ale tento záměr se uskutečňuje různými způsoby podle jednání jeho tvorů, včetně modliteb.

Neboť jak se zdá, Bůh nedělá sám od sebe nic, co může delegovat na své tvory. Přikazuje nám dělat pomalu a klopýtavě to, co by mohl učinit sám v jediném okamžiku. Dovoluje nám, abychom si nevšímali toho, co od nás chce, nebo abychom selhali. Možná si úplně neuvědomujeme ten problém, abychom tak řekli, že konečné svobodné vůli je umožněno existovat vedle všemohoucnosti. Zdá se, že to v každé chvíli znamená téměř cosi jako božskou abdikaci. Nejsme pouhými příjemci nebo diváky. Jsme buď vyznamenáni podílem na hře, nebo nuceni spolupracovat v díle, "vládnout svými malými trojzubci". Je tento úžasný proces prostě stvořením pokračujícím před našima očima? Právě takto (nic snadného) tvoří Bůh něco - vlastně tvoří bohy - z ničeho.

Nebo mi to aspoň tak připadá. Ale to, co jsem nabídl, může být přinejlepším jen mentální obraz nebo symbol. Všechno, co říkáme o těchto věcech, musí být jen analogie nebo podobenství. Skutečnost je nepochybně nepochopitelná z našich předpokladů. Ale můžeme se každopádně pokusit vyloučit špatné analogie a špatná podobenství. Modlitba není stroj. Není to zaklínadlo. Není to rada, kterou Bohu předkládáme. Naše jednání, když se modlíme, nesmí být o nic více než naše ostatní jednání odděleno od ustavičného jednání Boha samotného, v němž jediném mohou účinkovat všechny konečné příčiny.

Bylo by ještě horší považovat ty, kdo dostanou, oč se modlí, za jakési dvorní oblíbence, lidi, kteří mají vlivné postavení před trůnem. Odmítnutá Kristova modlitba v Getsemane je na to dostatečnou odpovědí. A neodvažuji se pomlčet o tvrdých slovech, která jsem kdysi slyšel od zkušeného křesťana: "Viděl jsem mnoho nápadných odpovědí na modlitbu a nejednu takovou, kterou jsem považoval za zázrak. Obvykle však přicházejí na počátku: před obrácením nebo krátce po něm. Jak křesťanský život pokračuje, zdá se, jako by jich ubývalo. Nejenže jsou odmítnutí častější; jsou neklamnější a důraznější."

Opouští snad Bůh ty, kteří mu slouží nejlépe? Nuže, ten, který mu sloužil nejlépe ze všech, řekl krátce před svou mučednickou smrtí: "Proč jsi mne opustil?" Když se Bůh stává člověkem, pak tento Člověk je ze všech nejméně Bohem utěšován ve své největší nouzi. To je tajemství, které, kdybych měl tu moc, bych se nikdy neodvážil zkoumat. Zatím my malí lidé jako vy a já, dostaneme-li někdy na své modlitby odpověď vzdor vší naději a pravděpodobnosti, bychom raději neměli vyvozovat ukvapené závěry ve svůj prospěch. Kdybychom byli silnější, možná by s námi nebylo tak jemně nakládáno. Kdybychom byli odvážnější, možná bychom byli vysláni, abychom s mnohem menší pomocí bránili mnohem beznadějnější stanoviště ve velké bitvě.

Z knihy C. S. Lewise "Sloni a kapradí". Vydalo nakladatelství Návrat domů.