Učit se kognitivní trpělivosti
Americká vědkyně Maryanne Wolfová je přesvědčena, že k určité změně v mozkové činnosti dochází a že bychom na ni měli reagovat.
Wolfová se dlouhodobě zabývá kognitivními aspekty čtení a dyslexií. O této problematice napsala několik knih. Popudem k napsání poslední z nich, která letos vyšla v češtině pod názvem Čtenáři, vrať se, byla právě zkušenost s nebývale rychlou proměnou čtení, k níž vedou digitální technologie.
Tato kniha není jen popularizačním textem seznamujícím s výsledky řady výzkumů na toto téma, ale zároveň i vášnivou obhajobou čtenářství a literatury. Autorka v ní ukazuje, co se v mozku děje, když čteme, o co nás možná digitální technologie připravují a proč musíme být především ve vztahu k dětem a jejich čtenářskému rozvoji ostražití. Zatímco o vztahu mozkové činnosti a čtení se už ledacos ví, vliv digitálních technologií na čtecí dráhu se teprve začíná důkladněji zkoumat.
Čtecí dráha a hluboké čtení
Čtení nám na rozdíl od řeči není vrozeno. Umožňuje jej neuroplasticita mozku, díky které se v něm tvoří čtecí dráha. Tato dráha je tvárná a na její podobě se podílí, co čteme, jak a z čeho čteme a jak byla zformována v procesu učení. Podle Wolfové si můžeme operace, jež v mozku při čtení probíhají, představit jako cirkus. Jako bychom najednou shlíželi na tři velké (zrak, jazyk a kognice) a dvě malé scény (motorické a emoční funkce). Vše se děje téměř v jeden moment a je vzájemně provázáno. Existují rozdíly v tom, jak máme čtecí dráhu vytvořenu, tedy jak čteme a myslíme. A podle Wolfové se zdá, že kvůli digitálním technologiím můžeme přicházet o některé dovednosti, k nimž jsme se nějakou tu dobu propracovávali.
Pokud jsme se jako čtenáři naučili zpracovávat vjemy nižší úrovně s patřičnou rychlostí, umožňuje nám to věnovat se procesům spjatým s hlubokým čtením, které má podle Wolfové řadu charakteristických rysů. K nejpodstatnějším patří obraznost, empatie, budování znalostního základu a jeho rozvíjení, analytické procesy, kritické myšlení a také schopnost vhledu a tvořivosti. Z výzkumů například vyplývá, že při čtení dochází k aktivování a propojování mozkových center — například při pozorném čtení popisu struktury nebo pevnosti se aktivují neuronové skupiny spojené s dotekem. Nebo že existuje silný vztah mezi čtením beletrie a zapojením kognitivních procesů spjatých s empatií. Text se tak pro nás může stát jakousi „morální laboratoří“, díky níž se můžeme vcítit do rozhodování druhého člověka.
Čtenářství v ohrožení
Wolfová vnímá ohrožení hlubokého čtení třeba v tom, jak se digitální technologie podílejí na tom, kolik toho čteme, jakým způsobem čteme, co čteme i jak se píše. Přestože toho čteme vcelku hodně, vnímáme informace jako formu zábavy. Dochází ke „kognitivnímu přetížení“, jež vede ke zjednodušování, častějšímu čtení v malých dávkách, využívání rychlých informačních kanálů se stručnými přehledy, což způsobuje ztrátu komplexity. Schází nám „kognitivní trpělivost“. Při digitálním čtení využíváme F styl — tedy vyhledávání slov spíše na levé straně monitoru s rychlým přesunem na konec. Z jednoho výzkumu například vyplynulo, že skupina, která četla tištěnou knihu, byla oproti skupině čtoucí digitálně schopná lépe sestavit příběh v chronologickém pořadí a vybavit si detaily.
Ovšem jednoznačné a dlouhodobé výsledky, jak tento způsob čtení ovlivňuje porozumění, zatím nejsou. Je možné, že spolu s vysokou rychlostí zpracovávání informací upozaďujeme lineární neboli sekvenční myšlení. Nepříznivě může působit i to, že mnohem více využíváme vnějších zdrojů znalostí a vyhýbáme se intelektuálně náročnějším formám jazyka. Anebo že se častěji než v minulosti setkáváme s texty s jednoduchou větnou stavbou i slovní zásobou.
Co se stane s hlubokým čtením v kultuře, která na nás chrlí informace, upřednostňuje rychlost a vysokou míru stimulace? Jak to ovlivní nové dětské čtenáře a změní se podoba jejich čtecí dráhy? Podle Wolfové před námi stojí řada otázek. Zmiňuje výzkumy, z nichž vyplývá, že neustálé rozptylování může mít u malých dětí dopad na formování jejich prefrontální mozkové kůry odpovědné za trpělivost. Místo toho jsou zaplavovány stresovými hormony kortizolem a adrenalinem. A vytváří se také zpětnovazební smyčka závislosti na dopaminu, který odměňuje mozek za vyhledávání nových podnětů. To může vést ke „kulturní nudě“, která na rozdíl od té běžné nudy neprobouzí kreativitu, ale znecitlivuje.
Zůstává též otázkou, jak se u dětí vyrůstajících v digitální kultuře změní pracovní i dlouhodobá paměť a bude-li to mít dopad na hluboké čtení. Zatím nejsou k dispozici důkazy, jež by jednoznačně vysvětlovaly vztahy mezi „nepřetržitou částečnou pozorností“, pracovní pamětí a hlubokým čtením. Lze předpokládat, že spoléhání se na vnější zdroje informací může vést ke snižování pracovní paměti, že bude docházet k horšímu zpracování posloupnosti příběhu a že bude méně času na opakování a propojování nových informací s těmi uloženými. Děti budou muset propojit technologické dovednosti s vnitřním věděním. A podle Wolfové je nezbytné najít mezi tím nějakou rovnováhu, aby nedošlo k ústupu hlubokého čtení a myšlení.
Hledání rovnováhy
V technologiích a s nimi spojených aplikacích vidí autorka na jedné straně nástroje, jejichž povaha může vést z hlediska pozornosti k návykovosti (hlavně u dětí), zároveň ale mohou být užitečné (pokud je vývojáři budou vytvářet s jasným didaktických cílem) u dětí s poruchami učení či těch učících se novému jazyku nebo jiným znalostem. V žádném případě by se však problematika podle autorky neměla převést na spor o to, které médium je dobré a které špatné.
Maryanne Wolfová rovněž radí, co by měli dělat rodiče, aby děti co nejdříve začali rozvíjet směrem k (hlubokému) čtení. Ukazuje se, že už jen vystavení kojenců lidskému hlasu povzbudí rozvoj jejich řečového systému. Nechat na dítě působit různé zvukové, vizuální, dotekové podněty při kontaktu se čtením a knihou je také dobrým základem budoucího čtenářství. Ale především: budoucí schopnost číst je zásadně ovlivněna tím, jak často rodiče dítěti čtou. K digitálním technologiím by se děti měly dostávat až od určitého věku a na omezený čas a nejlépe v podobě, kdy dítě nechápe technologii jako pouhý zdroj zábavy.
Jako varování působí informace o situaci v USA: pouhá třetina amerických žáků čtvrtých tříd čte dostatečně rychle a chápe psaný text. Wolfová s mírným optimismem zdůrazňuje, že je potřeba integrovat vlastnosti všech současných médií do čtecích drah, cíleně děti vést k „technické a digitální moudrosti“ (například výukou programování) a pěstovat takzvaný dvojjazyčný mozek, schopný přepínat mezi různými kódy spojenými s tištěnými i digitálními zdroji a zároveň používat hluboké čtení. Což podle ní znamená vypořádat se se třemi velkými problémy: investovat do výzkumu role tištěných a digitálních médií, investovat do vzdělávání učitelů a odstranit nerovné podmínky v přístupu ke vzdělávání. Právě nemožnost zajistit lidem vzdělání, jež v plné míře rozvíjí jejich intelektuální potenciál, chápe autorka jako hrozbu pro společnost.
Radovan Plášek, přetištěno z časopisu Sedmá generace