Umučení Krista

S premiérou nás všechna média neopomněla každodenně informovat o tom, že a) míra filmové brutality překonává veškerá měřítka, b) židovská komunity vycházejí do ulic na protest proti ve filmu obsaženém antisemitismu, c) v některých nejen evropských státech film oficiálně uveden nebude a zakoupí je jen některé katolické diecéze, d) film prý viděl i Jan Pavel II. a spousta toho, co by se dalo napsat do položek e) - ž). Na dokreslení obrazu ještě uveďme, že na přetřes přišly i neuctivé poznámky odborníků vůči zamerikanizovaným antickým jazykům, hysterie okolo četných úmrtích z rozrušení při projekci či dovysvětlující či odvysvětlující výroky kleriků, které problematizují Gibsonův film i jeho katolicizmus. Ušetřen nezůstal ani Gibson sám - prý má zalíbení v násilí, je sadista, a na podporu takových soudů se uváděla jeho předchozí herecká a režijní filmografie, zejména pak Statečné srdce .

Shnilá rajčata

Jak už to bývá, přesné a jasné soudy kontroverzního díla doprovázejí i výroky, které jsou spíše nálepkami a k pregnantnosti mají velmi daleko - zmiňme "náboženská pornografie", "náboženský snuff-film", "machistická perverze", "násilí adorující kýč" aj. Diváci jsou rozděleni vedví - pro valnou většinu hodnotících na Mezinárodní filmové databázi (www.imdb.com) je Umučení Krista jedním z nejsilnějších a nejlepších filmů počátku roku (viz hodnocení "user rating" na levé liště). Pro odbornou kritiku na "rajčatovém" portálu www.rottentomatoes.com, kde jsou shromážděny kritiky nejvýznačnějších amerických novin a časopisů, je film spíše podprůměrný, nedosahující ani potřebných 60% kladných recenzí, aby přešel z ikonického "shnilý" k "čerstvý." Stejně tak nesmlouvavá řeč čísel hovoří o nejúspěšnějším náboženském filmu všech dob, jedenáctinásobné návratnosti nákladů (ty byly cca 30 miliónů dolarů a Gibson film platil ze svého) jen v Americe, záchraně výdělků prvního čtvrtletí, na nichž se Umučení Krista podílí více než 10%...

Informace tohoto druhu, s nimiž se ve větší či menší míře setkal téměř každý, kolem filmu vytvářejí mediální šum, který způsobuje, že divák k filmu přistupuje s jistým předporozuměním. A je dobré si toho být vědom.

Český mediální rybníček před časem lehce rozbouřila snaha distributora uvést film (tehdy ještě s pracovním názvem The Passion) pod druhým z možných významů - a sice jako Vášeň. Poté, co film získal oficiální distribuční titul The Passion of the Christ, následovalo zavlnění mediálních vod kvůli českému titulu Umučení Krista, který implikoval pasivního Krista a prozatím neurčitého aktivního mučitele, o němž nebylo jisto, z jakého tábora bude pocházet. Nadpisy v Čechách nedávno vyšlých článků variují od "Ježíš sadistický" (Týden) až po neutrální "Umučení Krista budí emoce i v Česku" (Lidové Noviny). Tak si vyberte... Ať tak a nebo onak, nedávné uvedení do kin právoplatnost některých otázek a kritických poznámek vyvrátila, jiných potvrdila, a stejně tak vzbudila i otázky nové.

Extrémní optika

Gibsonův film zvolil zajisté extrémní optiku - posledních dvanáct krvavých hodin Ježíšova života, jež biblická látka popisuje oproti jiným časovým úsekům, které zmiňuje jen zběžně (dětství) či úplně vynechává (dospívání až po začátek Ježíšovy misie), velmi podrobně. Ponecháme-li stranou to, že je Ježíšův příběh v biblické doslovnosti v podstatě nezfilmovatelný (není to totiž klasicky vystavěné drama, natož životopis) a je tudíž třeba zvolit optiku, která z vnějšku "úhel pohledu" či "konflikt" dodá, nedopadlo Umučení Krista zase až tak tragicky. Chybí mu sice vyhrocená dvojznačnost a sofistikovanost Scorseseho Posledního pokušení Ježíše Krista, ale na druhé straně je na hony vzdálen nekonfliktnosti a tudíž barvotiskovosti nedávno uváděného Ježíše z roku 1979. Ani ty nejdoslovnější filmová zpracování však ve své podstatě doslovné nejsou, neboť si z literární podoby vybírají jen něco a nutně stylizují. S vědomím toho, že převod některých nenarativních celků do filmové podoby je komplikovaný, ne-li nemožný. Do tohoto ranku spadají téměř všechny pasáže, kde se tak říkajíc "nic neděje" a Ježíš pouze učí zástupy. Podobně je tomu u biblických adaptací i s kulturními a vědeckými přesahy, kdy, pokud o to tvůrci usilují, do filmu implantují i poznatky aktuálního novozákonního a historického bádání. Takže pokud se např. v jednom údobí všeobecně vědci domnívají, že Ježíš na Golgotu nenesl celý kříž, ale pouze o poznání lehčí příčné břevno, a na kříž se nepřibíjelo přes dlaně, ale přes zápěstí, ve filmu se to jistě projeví (v Umučení Krista nese Ježíš symbolicky celý kříž, zatímco ostatní dva odsouzenci jen břevno).

Trpící služebník

Umučení Krista si je své optiky vědomo - klíč k filmu poskytuje úvodní verš ze starozákonní knihy Izajáš, kap. 52-53, kde se rozvíjí koncept o tzv. trpícím Služebníkovi. S vědomím tohoto půdorysu je pak srozumitelnější, že se Gibson ve svém filmu cíleně soustředí jen na několik málo motivů, respektive akcentuje linii strázně a utrpení. Díky úvodní citaci je také jasnější, že od chvíle, kdy je Ježíš v Getsemanské zahradě zajat, řekne toho ve filmu již velmi málo. Pro prokreslení pozadí aktuální situace tudíž Gibson volí četné flashbacky a obrazové spojnice (např. Pilát omývající si ruce - Ježíš umývající učedníkům nohy před Poslední večeří). Nutno dodat, že ty jsou v tak hutné zkratce, až jsou někdy na hranici srozumitelnosti. Domnívám se proto, že oproti předchozím adaptacím, kde se Ježíšův příběh vypráví kontinuálně, vyžaduje Umučení Krista poněkud obeznámenějšího diváka, ne-li rovnou diváka s křesťanským zázemím. V recenzích se často zmiňuje Gibsonův extrémní katolicizmus. Nicméně kromě denunciační cesty na Golgotu, která kopíruje obrazy kostelních zastavení plus nekanonická postava Veroniky, která chce Ježíše občerstvit (a trochu tak scénu odlehčí), nemá film nějak okaté církevní pozadí. Z celku se dá říct, že jej mohl natočit v podstatě kdokoliv, s jakoukoliv předchozí filmografií. Ostatně i jeden ze dvou režisérů výše zmíněného filmu Ježíš, byl do té doby tvůrcem těch nejbéčkovějších hororů, jimiž přetékají regály každé videopůjčovny.

Proklamace antisemitizmu

Jak je na tom proklamovaný antisemitismus? Ve světle filmu o něm není nadále možno uvažovat jinak, než jako o skvělé antireklamně, která je ostatně vynikající reklamou neplacenou. Kvůli často zmiňovanému antisemitismu a násilí totiž na film přišli i ti, kteří do kina nejdou, jak je rok dlouhý, aby se přesvědčili, zda je tomu opravdu tak. Ve skutečnosti se divák prostřednictvím flashbacků dozví, že za Ježíšovu smrt nemůže a) ani Pilát b) ani Herodes c) ani Velerada, ale Ježíš se vydává dobrovolně, protože to patří k jeho cestě trpícího Služebníka. A jak je ve filmu zmíněno, to má přispět ke spáse člověka. Jakousi oslabenou vinu má toliko Jidáš (slovy Ježíše "…ten, který mě vydal"). Ostatně otázka viny "kdo za to může?" bez vědomí jakéhosi předpovězeného a Bohem chtěného údělu či sledování nějakého vzoru či matrice (zde onen trpící Služebník) vede k naprosto neřešitelným protimluvům. Ty ostatně tematizovalo i Scorseseho podnětné Poslední pokušení Ježíše Krista, v nichž se snaha vyhnout se kříži jeví jakožto lidsky nejsrozumitelnější a naprosto pochopitelná cesta, aby se na konci ukázala jako kardinální svod. Ono "proč to všechno?" ve filmu zazní velmi tiše, bez tradičného hollywoodského upozornění: Pozor, diváku, teď přichází poselství. Skoro tak tiše, až zůstane neslyšeno, což je škoda. Židovský Ježíš je ve filmu obklopen spoustou solidarizujících souvěrců a proto nezbývá než říci, že antisemitský je film jen pro toho, kdo to tak vidět chce.

Popcorn v ústech

Je nesporné, že díky výše pojednané optice, která vynucuje užít motivy, které umocňují dojem autenticity a syrovosti, má film takovou pověst, jakou má. Sluší se dodat, že ani jedno z biblických evangelií si v popisech brutality nelibuje, toliko je konstatuje. Právě na násilné lince Umučení Krista lze dobře ukázat, že každá z filmových adaptací Ježíšova příběhu je stylizace, umělecké uchopení, podtržení či oslabení nějakého motivu. Reálný průběh událostí je s odstupem téměř 2000 let detailnímu zkoumání nepřístupný. Mel Gibson ukazuje na Ježíši páchané násilí bez příkras, brutálně, strojově. Ježíš je jakoby v soukolí, ze kterého se živý nedostane. Bičující i křižující prostě plní svou práci, Ježíš je pro ně jen další případ z mnoha. V Gibsonově stylizaci se tedy setkáváme s trpícím a zavrženým Služebníkem, kde je na minimum potlačen teologický motiv zástupnosti a výkupného rozměru smrti za hřích každého člověka. A nastupuje zvýraznění fyzického rozměru věci. To má takovou vizuální podobu, že je téměř jisté, že se diváci multiplexů, kde se film chtě nechtě bude také promítat, s popcornem v ústech budou cítit poněkud provinile. Nemá smysl zde popisovat, jak realisticky či přehnaně vypadá brutální bičování, cesta na Golgotu či na plátně dosud neviděné křižování. Některé zážitky si divák v kině musí protrpět sám… A je to věru nepříjemné pokoukání. Divák si to uvědomuje zejména v momentě, když jedna z postav pod křížem jakoby za něj říká "Udělejte tomu přítrž ", zatímco násilí ještě dlouho není konec. V tomto filmovém pohledu na zmrzačeného Ježíše chybí byť jen stopové množství křesťanského triumfalizmu či přehlídka kdysi markantních světovládných tendencí církve. Následovat tohoto Ježíše vyžaduje skutečnou odvahu. Dle mého soudu Mel Gibson sadistou není, jen ví, co chce sdělit a co chce na plátně vizualizovat. A je plně na divákovi, zda jeho pojetí odmítne, přistoupí na ně, či dokonce vnitřně odpoví, nakolik se jej viděné týká…

Atmosféra na hranici kýče

Filmu nelze upřít atmosféru, širokou paletu nálad (modrá Getsemane, sépiově zabarvený výslech před Veleradou), vynikající kameru a některé zajímavé kinematografické postupy (např. nekonečná agonie na kříži, která je řešená trojí podélnou jízdou kamery s prostřihy na ocelově šedé nebe) a nadprůměrné herecké výkony (zajímavě zahraný je mimo Ježíše i Pilát). Je však také pravda, že některé momenty jsou na hranici kýče. Již u Statečného srdce bylo Gibsonovi vytýkáno, že nadužívá nadhledů a zpomalených záběrů. U Umučení Krista se zdá být ve zpomalených záběrech alespoň čtvrtina filmu. Což ze začátku působí zajímavě, později bizarně a nakonec jen a jen únavně (zejména u neúměrně natahované cesty na Golgotu). Jako z nějaké reklamy na automobil značky XY. Samoúčelně a tudíž kýčovitě působí i některé zbytečné ornamenty (havran klovající do jednoho z odsouzenců - v Posledním pokušení Ježíše Krista se o tom aktéři toliko baví), počítačová "vylepšení" ("Boží slza", závěrečný "Satanův nářek" v poušti) a hollywoodské finále á la klasický katastrofický film Zemětřesení. Je sice pravda, že pro temnotu a zemětřesení má Gibson oporu v evangelijním textu, ale ztvárněním svého pojetí tlačí na pilu úplně jiného žánru. Nezpochybnitelné oprávnění má i výtka proti antickým jazykům, kdy přinejmenším výslovnost latiny zní jako italština či angličtina.

Umučení Krista není dokonalý film. Je to však nesporně silný film, který vzbuzuje debatu. To není málo. Kterému jinému filmu poslední doby se to povedlo? K diskusi je toho ve filmu mnohem víc, nejen domnělý antisemitismus a faktické deskriptivní násilí. Jde zejména o význam Ježíšova příběhu, což může film jen lehce naznačit, ale doříct jej může jen stěží. Do víry křesťanů Umučení Krista, stejně jako každý jiný film, pouze povrchně uvádí, otázkou však je, zda vzbudí i víru, jak jistě režisér Gibson zamýšlel. Ten, kdo od Umučení Krista neočekává nesplnitelné ("konečně uvidím, jak to s tím Ježíšem doopravdy bylo"), může být filmem bezesporu zasažen. Ať věřící, váhající či nevěřící. Každý po svém. Nutno však závěrem dodat, že je jeden biblický výrok, který tvrdí, že víra není z vidění, ale pouhého slyšení…Co vy na to?

Petr Siska