V ohnivé peci
14 Nebúkadnesar se jich otázal: "Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili? 15 Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!"
16 Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: "Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. 17 Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. 18 Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme."
19 Tu se Nebúkadnesar velice rozlítil a výraz jeho tváře se vůči Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi změnil. Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla. 20 Mužům, statečným bohatýrům, kteří byli v jeho vojsku, rozkázal Šadraka, Méšaka a Abed-nega svázat a vhodit je do rozpálené ohnivé pece. 21 Ti muži byli hned svázáni ve svých pláštích a suknicích i s čepicemi a celým oblečením a vhozeni do rozpálené ohnivé pece. 22 Protože královo slovo bylo přísné a pec byla nadmíru vytopena, ony muže, kteří Šadraka, Méšaka a Abed-nega vynesli, usmrtil plamen ohně.
23 A ti tři muži, Šadrak, Méšak a Abed-nego, padli svázaní do rozpálené ohnivé pece. 24 Tu král Nebúkadnesar užasl a chvatně vstal. Otázal se královské rady: "Což jsme nevhodili do ohně tři svázané muže?" Odpověděli králi: "Jistěže, králi." 25 Král zvolal: "Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu." 26 I přistoupil Nebúkadnesar k otvoru rozpálené ohnivé pece a zvolal: "Šadraku, Méšaku a Abed-nego, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem!" Šadrak, Méšak a Abed-nego vyšli z ohně. 27 Satrapové, zemští správci a místodržitelé a královská rada se shromáždili, aby viděli ty muže, nad jejichž těly neměl oheň moc; ani vlas jejich hlavy nebyl sežehnut, jejich pláště nedoznaly změny, ani nebyly cítit ohněm. (Daniel 3, 14-27)
Král přece jenom váhá. Nenařizuje hned, aby odsoudili viníky. Tyto tři Židy, kteří už dlouho pracují v jeho službách, dobře zná. Chce jim dát ještě šanci vyjádřit se a všechno odvolat. Dává si je zavolat a první otázka, kterou jim klade, svědčí o jeho dobré vůli: "je to tak…, že mé bohy neuctíváte…?" (verš 14) Jinak řečeno: "Udělali jste to schválně?" Možná nepochopili význam králova výnosu a závažnost svého konání. Král tedy opakuje slovo za slovem celé nařízení (verš 15). Dochází ke konfrontaci. Z ní vyplývá, že proti sobě stojí dvě neslučitelná chápání náboženství.
Nebúkadnesarovo a chaldejské náboženství je náboženstvím okamžiku: "Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte… padnout a poklonit se před sochou…? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni…" (verš 15) Pro něj má význam jen přítomná chvíle a na budoucnost nemyslí. "A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!" Židovské náboženství se naopak zaměřuje na budoucnost. "…náš Bůh, kterého my uctíváme… i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás". (verš 17) Židi dokonce pokračují. Na královo "jestliže ne" (verš 15), které uvádí jeho okamžitou hrozbu, odpovídají svým "ale i kdyby ne" (verš 18), kterým uvádějí svoji ochotu podstoupit riziko víry a které míří dále než na blízkou budoucnost. Stejný výraz hen la (jestliže ne) je použitý i v aramejštině. Rozdíl mezi oběma způsoby chápání náboženství je o to výraznější. Královo "jestliže ne" prozrazuje automatické a zákonické náboženství: "…jestliže se nepokloníte, … budete vhozeni" (verš 15), zatímco židovské "jestliže ne" ukazuje na náboženství svobody a milosti: "Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme…" (verš 18) Takové chování král nechápe a uvědomuje si jen to, že nad těmito židovskými zajatci nemá moc. Na nabídku náboženství okamžiku odpovídají Židé očekáváním budoucnosti. Na hrozbu trestu odpovídají nesobeckou službou.
V tom je celý rozdíl mezi modloslužbou a izraelským náboženstvím. Modlářství je víra, která pochází zdola, víra na úrovni člověka a podle jeho představ. Je to náboženství modly - neživé věci, která může být manipulovaná jako nástroj automatického požehnání nebo zlořečení. Izraelské náboženství je naopak zjevení shora, zjevení živého Boha, se kterým má člověk osobní vztah lásky, ale i otázek. A proto, i když Bůh nezachrání, i když nepožehná, Žid mu zůstává věrný a navzdory všemu jej ctí.
Nebúkadnesar jim dává možnost bránit se, uvádí důvody a hrozí. Marně. Židé, jak říká text, odmítají odpovídat (verš 16). Aramejský výraz "odpovídat" znamená i "bránit se". Proti královu nátlaku staví Židé nenásilný odpor, který panovníka ohromí a úplně odzbrojí. Proti babylonskému náboženství soustředěnému na přítomnost, a proto formálnímu, zákonickému a násilnému, staví Židé náboženství zaměřené na budoucnost, a proto svobodné, nezávislé a nenásilné.
Nebúkadnesar v té chvíli ztrácí nad sebou kontrolu. Text říká, že "výraz jeho tváře … se změnil" (verš 19). Na klidnou jistotu Židů reaguje král hněvem a násilím. Nařizuje rozpálit pec "sedmkrát víc" (verš 19), což jež idiomatický výraz, který znamená, že ji rozpálili na maximum, jako by už předtím nestačila na upálení. Židé jsou tedy vrženi do pece tak, jak byli. Neměli čas vysvléct se nebo se psychicky připravit.
Tato unáhlenost, za kterou zaplatil král dokonce i životy katů (verš 22), ukazuje, jak je vyvedený z míry. Je současně známkou jeho úzkosti a zmatenosti. Něco se mu vymyká z rukou a on má strach. Zdá se, že očekává zázrak, kterého se zároveň děsí. Je první, kdo vytušil neuvěřitelné, a první, kdo reaguje. Ve chvíli, kdy tři Židé "byli svázáni … vhozeni do rozpálené ohnivé pece" (verš 23), zpozoruje Nebúkadnesar "čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně" (verš 25). Nejenže se nezranili a nemají pouta - jsou "bez jakékoliv úhony" (verš 25) - ale se i pohybují. Text s jistou dávkou humoru popisuje tři Židy, jak se, zbavení pout, procházejí v peci. To, že jejich kroky sledují vyděšení hodnostáři, je důkaz, že Bůh, který se posmívá lidské moci, učinil zázrak.
Objevila se i čtvrtá osoba. Nebúkadnes ar začíná tušit, že tento zázrak má souvislost s přítomností tohoto zvláštního neznámého. Je tak překvapený jeho zjevením, že ještě chvilku napjatě vyčkává, pozoruje ho a potom se ozve: "Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu" (verš 25). Nebúkadnesar dospěl k závěru, že tato osoba může mít jen božský původ. Dokazuje to výraz "boží syn", který tu používá na její označení. Vypovídající je tu i překlad Septuaginty, která na tomto místě používá výraz "Boží anděl". V hebrejské Bibli vystupuje anděl jako Boží zplnomocněnec a jako někdo, kdo se ztotožňuje se samotným Bohem. V tomto smyslu nemá Nebúkadnesar pochybnosti. Vyzývá tři mládence, aby vyšli z pece. Tím přiznává svoji porážku. Musí se smířit s tím, že jsou živí a schopni sami vyjít. Pokořený král chápe, že stojí z očí do očí vůči mimořádnému Bohu. Nebúkadnesar nemůže nepomyslet na svůj předchozí sen (sen o soše, Daniel, 2. kapitola). Uvědomuje si, že jde o téhož Boha. Výraz "nejvyšší Bůh" (verš 26), který tu používá, připomíná jeho předchozí vyznání "Bůh bohů" (Daniel 2, 47).
Ani tady není zázrak způsobený mocí anebo šikovností člověka, ale Božím zásahem. To nemá nic společného s magií. Na to, aby se stal zázrak, byl potřebný někdo jiný. Záchrana přichází odjinud, nikoliv z nás. Toto je první poučení z příběhu, kde byl přítomný Bůh. Člověk, i kdyby byl jakkoli spravedlivý, se nemůže zachránit sám. Záchrana člověka nevyhnutelně vyžaduje zásah Boha, který nezůstává nezaujatě uzavřený v nebi. Bůh sestupuje až sem, protože miluje. Aby mohl zachránit před ohněm, musí jím sám projít. Bůh lásky se stává společníkem ztraceného člověka, prochází se s ním (verš 25). Tu však jeho dílo nekončí. Bůh zachraňuje. Tři mládenci "vyšli z ohně" (verš 26).
Okamžitě se okolo nich shromažďuje dav. Každý se chce dotknout, každý chce důkazy. "Viděli ty muže, nad jejichž těly neměl oheň moc; ani vlas jejich hlavy nebyl sežehnut, jejich pláště nedoznaly změny, ani nebyly cítit ohněm." (verš 27) Od hlavy až k patě není na nich stopy po porušení. Bůh židovských zajatců nepřišel až sem jen proto, aby jim poskytnul útěchu a ubezpečil je o své přízni. On je i vytrhnul z ohně.
Bůh Bible je především Bohem, který zachraňuje, a ne bohem mystické, citové anebo dokonce intelektuální zkušenosti. Náboženství se neomezuje jen na dojmy a názory. Od satrapů až po zemské vládce všichni chápou, že Bůh Židů je Bohem, který nejen sestupuje a přibližuje se k člověku, ale který má moc i nad smrtí. Na tři mládence se dívali jako na vzkříšené, jako na ty, kteří přežili smrt. Tímto zázrakem se Bůh představuje jako Stvořitel.
Jen Stvořitel může zachránit před ohněm, jen on může proměnit smrt na život. Samotní tři Danielovi přátelé se z toho nemohou vzpamatovat. Mlčí. Oni sami jsou překvapeni. Na pozadí jejich mlčení však o to výrazněji vyznívají jejich poslední slova adresovaná králi: "nám není třeba dávat ti odpověď" (verš 16). Jediná odpověď je tady, před králem, živá, konkrétní, fyzická. Nepotřebují mluvit. To, že tu stojí, je tím největším důkazem a svědectvím o jejich Bohu a víře. Možná bychom od nich očekávali nějakou dlouhou slavnostní řeč. Měli vhodnou příležitost dát Nebúkadnesarovi a Chaldejcům kázání, jaké by si zasloužili. Nic takového se ale neděje. Tři mládenci mlčí.
Jaké je to poučení pro milovníky svědectví, kteří jsou stále připraveni mluvit, kázat a chlubit se tím, co pro ně Bůh učinil! Příklad Židů připomíná, že tichá přítomnost vypovídá někdy více než to nejkrásnější řečnění. Pravá zkušenost hovoří totiž sama za sebe. Jsou skutečně zachráněni, ale nepotřebují o tom mluvit, samotná jejich přítomnost to potvrzuje. Když jde o to nejdůležitější - o spásu a pravdu - příliš mnoho mluvit je podezřelé. Množství slov často prozrazuje vnitřní prázdnotu a vyvolává dojem více či méně vědomé lži. Vypadá to, jako bychom druhé chtěli přesvědčit o pravdě, kterou jsme sami nepochopili - a nahradit tím vlastní děsivou prázdnotu. Za nedostatku živé a pravé zkušenosti se rodí profesionální řečníci. Cvičíme se v krásném mluvení a rádi hodně povídáme - protože nemáme co říct.
Židé mlčí. Namísto nich hovoří jiní a svědectví je o to mocnější.
Z knihy "Túžba zeme", jejímž autorem je Jacques Doukhan. Vydalo nakladatelství Advent-Orión.