Vize... Vize? Televize!

Někteří lidé brání toto násilí slovy: "Každý si můžeme sami určit, čím se necháme ovlivnit a čím ne. Trocha násilí v televizi by neměla mít žádný velký vliv." Je zajímavé, že tento koncept, že totiž naše chování není ovlivněno tím, co vidíme na obrazovce, zcela zřejmě vůbec nevyznávají firmy, které v televizi propagují své výrobky, firmy, které jsou ochotny za několik prchavých obrázků utratit statisíce. Zjistily totiž, že průzkumy veřejného mínění mezi zákazníky vždy podceňují vliv reklamy na poptávku a tržby. A jsou si dobře vědomy, že i když si možná jejich reklamní šot nebudeme pamatovat, budeme jím přesto podvědomě ovlivněni.

Studie, která se uskutečnila v jednom supermarketu, ukázala, že předškolní děti se pokoušely přibližně asi jednou za dvě minuty ovlivňovat výběr toho, co jejich matka kupovala, přitom hlavně žádaly sladkosti (na které je soustředěna i většina televizních reklam). A je-li náš nákupní úsudek ovlivňován reklamou, je i náš morální úsudek ovlivňován tím, co vidíme na televizní obrazovce mezi reklamními spoty.

Je stále těžší popírat, že způsob, jakým televize představuje sex a násilí, poškozuje naši společnost. Většina liberálních myslitelů zastávala až do nedávné doby názor, že svoboda projevu je té největší důležitosti. Někteří z těchto přesvědčených zastánců svobody projevu na televizních frekvencích však změnili názor. Child Development Unit při Nottinghamské univerzitě v Anglii vydala prohlášení, ve kterém pětadvacet psychologů a dětských lékařů přiznává, že se v tomto ohledu vážně zmýlili: "Mnozí jsme vyznávali liberální ideály svobody projevu, nyní však začínáme cítit, že jsme byli naivní, když jsme nedokázali předpovědět rozsah škodlivosti televizního vysílání včetně jeho naprosté přístupnosti dětem..." "Znemožněním vysílání takových programů musí na sebe vzít společnost zodpovědnost a začít tak chránit děti od této, jakož i od jiných forem zneužívání."

I přes taková prohlášení, zůstávají ještě mnozí, kteří škodlivost násilí na televizní obrazovce odmítají. Tvrdí, že neexistují absolutní důkazy o vztahu příčiny a následku, a že je mnoho dalších faktorů, které ovlivňují chování mladých lidí, jako je prostředí doma, morální výchova a tlak ze strany jejich vrstevníků. Jak však uvedl úvodník Wall Street Journal z 31. května 1994, veškeré indicie zcela jasně ukazují na sex a násilí v televizi, jako na jeden z kořenů agresivního chování u mládeže. Důkazy jsou tak zjevné, že v mysli běžného člověka nezůstávají žádné pochyby.
Dr. Brandon Centerwall, profesor epidemiologie na Washingtonské univerzitě, zkoumal účinek zavedení televizního vysílání do komunit, kde předtím televize neexistovala. První takovou komunitou bylo město v odlehlé části Kanady, které mělo po celá léta problémy s příjmem televizního signálu. Problémy byly nakonec v roku 1973 vyřešeny a obyvatelé se mohli začít dívat na televizi.

Druhou komunitou byly dva milióny bělochů žijících v sedmdesátých letech v Jižní Africe. Tato skupina zahrnovala bohaté i chudé, ve městě i na venkově žijící, vzdělané i nevzdělané. Z kulturních a politických důvodů jihoafrická vláda povolila totiž televizní vysílání v zemi až v roce 1975.

Obě studie byly prováděny velmi pečlivě, aby bylo možné působení televizního vysílání maximálně izolovat od jiných vlivů. V kanadské studii tak sledovali i děti žijící ve dvou dalších podobných komunitách, které však již měly nějaký čas k televizi přístup. Tělesná agresivita (bouchání, strkání, kousání) dětí se v těchto kontrolních komunitách ve sledovaném období nezměnila, v oblasti, kde byl televizní signál nově zaveden, však stoupla o 160 procent! Křivka trestných činů, zvláště u mladistvých, také výrazné stoupla.

Poté, co byla v Jižní Africe zavedeno televizní vysílání, v následujících dvanácti letech stouplo množství ročně spáchaných vražd o 130 procent! A to v období, kdy množství vražd ročně spáchaných v USA a v Kanadě zůstalo v podstatě na stejné úrovni.

Tyto rozsáhlé výzkumy vedly dr. Centerwalla mimo jiné i k závěru, že televize má největší vliv na předadolescentní děti, tedy děti před obdobím dospívání. I když občas slyšíme o násilných trestných činech spáchaných dětmi, většina vražd je spáchána dospělými. Z tohoto důvodu můžeme očekávat, že větší část vlivu televize na růst násilí se projeví až se zpožděním deseti či patnácti let.

Tyto studie prokázaly mimo jakoukoliv pochybnost, že sledování televize je jedním z hlavních kořenů agresivního a násilného chování. Kanaďané a Jihoafričané zjistili, že to, že neměli přístup k televizi, znamenalo pro jejich komunity vlastně nezamýšlený přínos - násilné trestné činy se u nich před zavedením televizního vysílání vyskytovaly v menší míře, než tomu bylo jinde.

Další výzkum zjistil souvislost mezi zkušeností s televizí v dětství a násilností v dospělosti. Rozsáhlá studie nejprve zjišťovala, jak mnoho násilí a jakého druhu sledovali v televizi osmiletí chlapci. Po dvaadvaceti letech bylo zjištěno, že množství a druh násilí, které tito chlapci měli možnost sledovat v dětství v televizi, až děsivě přesně korespondovalo se závažností trestných činů, které spáchali do svých třiceti let.

Vidím zde zajímavou paralelu s kouřením. Když začne dospívající kouřit, není žádné zdravotní poškození patrné. My ale dnes víme, že o léta později mohou být důsledky velmi závažné, dokonce mohou ohrožovat jeho život. Abychom zabránili těmto problémům, snažíme se ovlivnit naše děti, aby nekouřily. Proč bychom neměli zaujmout stejný postoj vůči dívání se na televizi?

Malé děti a televize
Rodiče bývají příjemně překvapeni, jak brzy je dokáží jejich malé děti napodobovat. Zakrátko po narození jim již miminko vrací jejich úsměvy. Ale pozor - malé děti nejsou schopné rozlišit dobré do špatného, napodobují cokoliv, čemu jsou vystaveny. Bylo zjištěno, že již děti ve stáří čtrnácti měsíců nejenom kopírují chování svých přátel a příbuzných, ale také sledují a přebírají chování, které mohou vidět v televizi. Vezmeme-li v úvahu rychlý spád a nízkou morální hodnotu většiny programů, můžeme z toho mít strach. Televize se stala jedním z oblíbených baby-sitterů. A ať se nám to líbí nebo ne, děti se učí od těch, kteří se o ně starají.

Solidní vědecký výzkum ukazuje, že děti ve věku tří až čtyř let nejsou prostě schopny rozeznat skutečnost od fantazie, když se jedná o televizi. Když tedy děti vidí v televizi násilí, věří, že se jedná o realistickou reprezentaci okolního světa. Dospělí mohou vykazovat podobnou tendenci, ale s určitým duševním vypětím jsou schopni si připomenout, že to, co vidí, se ve skutečnosti neděje. Děti tomu věří, a to i přesto, co jim řeknete.

Kritickým obdobím, kdy si televize vybírá největší daň, jsou léta před pubertou. Byly-li v těchto letech děti zaplaveny obrazy násilí a pokoutního sexu, pak se tyto obrazy nesmazatelně vtiskly do jejich mysli. Později v životě bude pro ně těžké odolávat určitému ovlivnění těmito představami. Takové "znečištění mysli" může mít na ně permanentní účinek. Když dospějí a budou muset řešit různá morální dilemata, a to zvláště ve stresu, nedostanou se tyto představy na povrch a neovlivní jejich chování? Základní osobní zdroj, který každý vlastníme, je citadela naší duše, lidská mysl. Můžeme se divit, že v naší společnosti dnes stoupá násilí, zatímco morálka silně upadá?

S ovocem dětského sledování násilí v televizi se však neshledáváme jen v dospělosti. Kanadská studie ukázala, že pár let sledování televize dokáže způsobit dramatický vzestup agresivity u dětí. A další studie to potvrzují. Desítky studii navíc ukázaly, že děti napodobují násilí, které právě viděly v televizi. Např. děti ve věku pěti až devíti let, které byly vystaveny pouhým 3,5 minutám jistého televizního programu plného násilí, byly ochotnější zranit druhé dítě, než děti, které sledovaly méně násilný program.

Situaci ještě dále zhoršuje to, že mnohé televizní programy pro děti jsou dokonce ještě více plné násilí než programy pro dospělé. Podle jednoho průzkumu byly děti (v USA) vystaveny oproti dospělým šestinásobku násilí na obrazovce.

Účinky televize na dospívající a dospělé
Hlavní poškození přináší sledování televize v dětství. To, na co se dívají dospívající a dospělí, však má také svůj účinek. Zvláště riskantním obdobím v tomto ohledu je období mezi desátým a patnáctým rokem. Mnohé děti mají již totiž v tomto věku k dispozici nadměrné množství volného času, jehož trávení nepodléhá ničí kontrole.

Vypodobňování sexuálního života v televizi zvyšuje sexuální touhy teenagerů i dospělých. Čím více se dívá dospívající na televizi, tím dříve dochází k jeho prvnímu sexuálnímu styku (a to většinou mimo manželství). Dospívající sledující často televizi mají menší zájem o čtení a učení se, špatné zdravotní návyky a problematické životní postoje. Tyto účinky, ač přímo nesouvisí s násilným chováním, mohou být k němu v nepřímém vztahu.

Co se týká potenciálu televize ovlivňovat dospělé, podívejme se na následující příklad. Výzkum ukázal, že 22-34 procent kriminálníků, kteří si odpykávají tresty za trestné činy jako je vražda, znásilnění či ozbrojený útok, se přiznává, že vědomě použili kriminální techniky, které se naučili z televize - a to obvykle úspěšně. Kolik je takových, kteří si tuto souvislost neuvědomují, ale přesto mohli být podvědomě ovlivněni násilím viděným v televizi?

Podle pečlivé statistické analýzy dr. Centerwalla je televize odpovědná za plnou polovinu dnes páchaných trestných činů.

Co se dá dělat?
V USA byly již podniknuty mnohé pokusy působit na televizní průmysl, aby dobrovolně snížil nemorálnost a množství kriminálních činů ve svých pořadech. Tyto pokusy nebyly nic platné. Dr. Centerwall je přirovnává k pokusům přimět výrobce cigaret k tomu, aby dobrovolně snížili své tržby - aby se občané mohli těšit lepšímu zdraví.

Skutečností však zůstává, že čím více se v televizi vyskytuje násilných scén, tím větší je účinnost reklamy, která je do těchto pořadů zařazována - a tím vyšší mohou být příjmy televizních společností z této reklamy.

Mělo by být to, co se v televizi vysílá, nějakým způsobem regulováno vládou? Zdá se, že to, že dospělí si chtějí svobodně vybírat, na co se budou v televizi dívat, tvoří velkou část problému. Mnozí lamentují nad škodami, které působí televize dětem, ale současně dopouštějí, aby to pokračovalo dále - kvůli svému vlastnímu vysedávání před televizní obrazovkou. Stávají se tak naše děti oběťmi hledání našeho vlastního uspokojení?

Co mohou rodiče udělat, aby dostali televizní monstrum pod kontrolu?
Tím nejjednodušším, nejlevnějším a nejúčinnějším postupem, jak získat kontrolu nad televizním vysíláním, je zřejmě postup, který jsme použili u nás doma - prostě se televizního přijímače zbavit. Již před lety jsme tak učinili, a věřte tomu nebo ne, nikdy jsme tohoto našeho rozhodnutí nelitovali.

Před několika lety proběhla médii zpráva, jakým způsobem se vzbouřili proti televizi někteří obyvatelé Bombaje. V prosinci 1994 vyházeli stovky lidí, kterým se již dělalo špatně z násilí a sexu v televizi, své televizní přijímače z oken. Dnes nevlastní žádný z 1200 obyvatel této módní bombajské čtvrti televizi. Tito lidé uvádějí, že v důsledku toho se život jejich rodin zlepšil.

V jedné studii byli placeni lidé, aby se vzdali na jeden měsíc televize. Někteří měli zpočátku velké problémy, do konce studie si však všichni nalezli mnoho konstruktivních činností, kterým se ve volném čase mohli věnovat.

"Tím, že na něco hledíme, jsme tím proměňováni. Necháte-li svou mysl prodlévat u nedostatků a morálních prohřešků druhých lidí, budete sami proměněni do stejného obrazu. Váš charakter bude zdeformován, stanete se nevyrovnanou a jednostranně zaměřenou osobností.

Nechejte svou mysl prodlévat u dokonalého života Kristova. Budou-li vaše myšlenky soustředěny na Něj, povedete-li konverzaci o nebeských tématech, budete "proměněni do stejného obrazu, od slávy ku slávě". Stanete se "podílníky na Božské přirozenosti, uniknete zkaženosti, která přichází na svět prostřednictvím chtivosti a žádostivosti." (Ellen White)

Z knihy dr. Neila Nedleyho "Proof Positive". Autor, povoláním lékař, se zabývá problematikou zdravé výživy a životosprávy.