Vlastní versus bytí
Historie židovských kmenů začíná příkazem prvnímu židovskému hrdinovi, Abrahamovi, aby opustil svou zemi a svůj kmen: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukáži" (Gen 12, 1). Abraham má opustit to, co má - zemi a rodinu -, a jít do neznáma. Avšak jeho potomci se usadí na nové půdě a rozvinou nové příbuzenství. Tento proces vede k ještě většímu otroctví. Protože v Egyptě zbohatnou a nabudou moci, právě proto se stanou otroky; ztratí vizi jednoho Boha, boha svých kočovných předků, a uctívají idoly, jejich pány se stali bohové bohatých.
Druhým hrdinou je Mojžíš. Je bohem pověřen osvobodit svůj lid, vyvést ho ze země, která se stala jeho domovem (byť domovem otroků), a vyvedl je do pouště "slavit". S odporem a značnými pochybnostmi Židé následují svého vůdce Mojžíše - do pouště:
Poušť je základním symbolem v tomto osvobození. Poušť není domovem: nejsou v ní města, nejsou v ní bohatí, je to místo kočovníků, kteří vlastní to, co potřebují, a to, co potřebují, jsou životní nezbytnosti, nikoliv majetek. Historicky je nomádská tradice vpletena do zprávy o exodu a je docela dobře možné, že tato nomádská tradice určila zaměřenost proti všemu nefunkčnímu vlastnictví a volbu života v poušti jako přípravu na život ve svobodě. Avšak tyto historické činitele pouze posilují význam pouště jako symbolu bez okovů, života bez majetku. Některé z hlavních symbolů židovských svátků mají svůj původ ve spojitosti s pouští. Nekvašený chléb je chléb těch, kteří spěchají vyrazit na cestu, je to chléb poutníků. Suka (tabernákl) je domovem poutníků: je jako stan, který se snadno postaví a snadno zbourá. V talmudu se vymezuje jako "přechodné bydliště", v němž se žije, na rozdíl od "trvalého bydliště", které člověk vlastní.
Židé touží po egyptských hrncích s masem; touží po pevném domově, po jistém jídle; touží po viditelných idolech. Mají strach ze života v poušti bez majetku. Říkají: "Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem" (Ex 16, 3).
Zde je poprvé formulován princip, který proslavil Marx: každému podle jeho potřeb. Právo být nasycen bylo stanoveno bez dalšího omezení. Bůh je zde matkou živitelkou, která nasycuje své děti, jež nemusí činit nic pro to, aby byly nasyceny. Druhý příkaz je příkazem proti křečkování, hltavosti a chtivosti. Lidu Izraele bylo přikázáno neuchovávat nic do druhého dne. "Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Mojžíš se na ně rozlítil. Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý k jídlu potřeboval. Když však začalo hřát slunce, rozpustilo se to" (Ex 16, 20-21).
Ve spojitosti se sběrem potravy je zaveden pojem dodržování sabatu. Mojžíš praví Židům, aby v pátek sebrali dvakrát více potravy než obvykle: "Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat" (Ex 16, 26).
Sabat je nejdůležitější z biblických pojmů a pozdějšího judaismu. Je to jediný striktní příkaz v desateru: na jeho plnění trvali i proroci, kteří byli proti rituálům; bylo to nejpřísněji dodržované přikázání po dva tisíce let života v diaspoře, v níž jeho dodržování bylo často obtížné a složité. Stěží lze pochybovat o tom, že sabat byl studnicí života pro Židy, kteří, ačkoliv rozptýleni, bezmocní a často opovrhovaní a pronásledovaní, nabývali znovu své hrdosti a důstojnosti, když jako králové slavili sabat.
Je sabat pouze dnem odpočinku ve světském smyslu uvolnění člověka alespoň na jeden den od břemena práce? Určitě ano, a tato jeho funkce z něj činí jedno z největších zlepšení ve vývoji lidského rodu. Ale kdyby to bylo všechno, stěží by sabat mohl hrát ústřední roli, jak jsem právě popsal.
Abychom tuto roli pochopili, musíme proniknout do podstaty instituce sabatu. Nejde tu o klid per se ve smyslu nevynakládání úsilí, ať tělesného či duševního. Je to klid ve smyslu obnovení úplné harmonie mezi lidskými bytostmi a mezi nimi a přírodou. Nic se nesmí ničit a stavět: sabat je dnem klidu v boji člověka se světem. Nesmí dojít ani k sociálním změnám. Dokonce i utržení stébla trávy se považuje za porušení této harmonie, a rovněž tak škrtnutí zápalkou. Proto je zakázáno cokoliv nosit na ulici (a to dokonce i když váží tolik co kapesník), zatímco je dovoleno nosit těžká břemena na vlastní zahradě. Smyslem toho je, že není zakázána námaha nosit břemena, ale přenášení jakéhokoliv předmětu ze soukromého pozemku na jiný, protože takový přenos původně znamenal přenášení majetku. O sabatu se žije tak, jako kdyby člověk neměl nic, nesleduje jiný cíl než bytí, to znamená, že vyjadřuje své bytostné schopnosti: modlení, studium, pití, zpěv, milování.
Sabat je dnem radosti, protože v ten den je člověk zcela sebou samým. Proto talmud nazývá sabat předjímáním doby Mesiáše a dobu Mesiáše nekončícím sabatem: dnem, kdy majetek a peníze; smutek a sklíčenost jsou tabu; dnem, kdy čas je poražen a kdy vládne pouze bytí. Historický předchůdce sabatu, babylonský šapatu, byl dnem smutku a strachu. Moderní neděle je dnem zábavy, spotřeby a útěku před sebou. Mohli bychom se zeptat, zda nenastal čas na obnovu sabatu jako dne univerzální harmonie a míru, jako dne lidskosti, který anticipuje lidskou budoucnost.
Erich Fromm: Mít, nebo být? Vydalo nakladatelství Aurora.