Záchrana přichází zvenčí
Řekli rodičům, že chlapec zbytek života prožije ve vegetativním stavu a že by bylo nejlepší najít pro něj nějaký ústav, protože péče o něj bude velmi náročná.
Ovšem rodiče Ricka se nevzdali. Všimli si, že Rickovy oči sledují dění v místnosti. Matka se mu věnovala, učila ho abecedu, písmena lepila všude po domě. Když měl Rick jedenáct let, zašli s ním na technickou fakultu Tufts University a ptali se, zda existuje nějaký způsob, jakým by mohli pomoci chlapci komunikovat. „Není to žel možné,“ slyšeli odpověď. „V jeho mozku se nic neděje.“ Rickův otec však naléhal: „Řekněte mu nějaký vtip.“ Když ho řekli, Rick se začal smát. Ukázalo se, že se v jeho mozku děje velmi mnoho.
Ricka připojili k počítači, který ovládal pohyby hlavy. Konečně mohl komunikovat s okolím. Tato technologie mu umožnila žít zcela nový život. A nejen to. Rick byl schopen vystudovat speciální pedagogiku na univerzitě v Bostonu a později pracovat na Boston College v počítačovém oddělení, které vyvíjelo systémy pro lidi se speciálními potřebami.
Hoytovi však začali i sportovat. Při jednom charitativním běhu tlačil otec Dick svého syna na vozíčku. Poté Rick napsal otci: „Táto, když jsme běželi, cítil jsem se, jako bych byl zdravý.“ Dick se rozhodl, že tento pocit svému synu zprostředkuje tak často, jak to bude možné. O čtyři roky později spolu běželi poprvé Bostonský maraton. Potom se spolu začali věnovat triatlonu a absolvovali stovky závodů, při nichž otec svého syna tahá v nafukovacím člunu, veze na kole a tlačí na vozíku. Rick jednou napsal: „Můj táta je bezpochyby nejlepším otcem století.“
Ať si to připustíme či nikoliv, každý z nás má mnoho společného s Rickem Hoytem. Všechny nás ochromují a paralyzují tragické důsledky hříchu. Náš život se jen velmi vzdáleně podobá životu, pro který jsme byli stvořeni. A co je nejdůležitější, ať děláme cokoliv, nikdy nedokážeme udělat nic pro svou záchranu. „Hříchem jsme se dostali do nepřirozené situace. Síla, která nás obnoví, musí být nadpřirozená…“ (Ellen Whiteová) Avšak s Rickem máme společného ještě něco – máme úžasného Otce, který nás miluje, stará se o nás a byl ochotný pro nás přinést tu největší oběť. Záchrana k nám může přijít pouze „zvenčí“ – sami se zachránit nedokážeme.
Andy Nash, Southern Adventist University