Železo pod lupou

Harper uvádí, že u normálního dospělého člověka je železa v zásobách (ferritin, hemosiderin) 1,2-1,5 g. To kryje potřebu člověka na 1200-1500 dnů. (Naproti tomu proti hladovění máme zásoby jen na několik desítek dnů, vitamin C nám vystačí na nejvýše devadesát dnů atd.) Zdá se tedy, že běžně máme v těle nashromážděn už značný nadbytek železa – a přijímáme jej tedy v potravě dostatek.

Údaje z USA uvádějí, že tam asi každý pětistý člověk trpí nedostatkem železa. Zvýšení příjmu železa by tedy mohlo pomoci jednomu člověku z pěti set. Ušetřilo by ho tak malého a obvykle snadno odstranitelného problému.

Je-li množství železa v potravě postačující, proč se však tak často vyskytuje chudokrevnost?

Chudokrevnost má v naprosté většině případů jinou příčinu než nedostatek železa v potravě. Kromě toho, hlavní příčinou četného výskytu chudokrevnosti je to, že byly zvoleny vysoké hraniční hodnoty koncentrace hemoglobinu, při jejichž nedosažení se již uvažuje o anémii. U dospělých žen je to například 12 g/100 ml. Avšak, jak uvádí např. Jacobs et al. (1974), u žen majících hodnoty hemoglobinu mezi 8-12 g/100 ml nebyly pozorovány žádné podstatné zdravotní problémy a nedostatky.

Garn et al. (1981) sledovali 59 000 těhotných žen. Shromáždili údaje o zdravotním stavu novorozenců, kteří se těmto matkám narodili. Ukázalo se, že nejzdravější děti měly matky, které měly množství hemoglobinu jen 11-12 g/100 ml, tedy na dolní hranici toho, co se oficiálně považuje za normální, a na horní hranici toho, co se označuje již za nezdravý anemický stav.

Mateřské mléko samo o sobě obsahuje přirozeně velmi malé množství železa.

Přesto – jak mnoho poškozuje zdraví případný nedostatek železa?

Budeme-li mít ve stravě málo železa, tak samozřejmě někteří lidé budou trpět jeho nedostatkem. Až to příslušná vyšetření potvrdí, tak to lze ve většině případů snadno napravit. Mohou cílevědomě do stravy zařadit potraviny s vysokým obsahem železa, případně jim může lékař předepsat preparáty obsahující železo.

Nadbytek horší nedostatku

Právě v případě železa se ovšem v poslední době stále více ukazuje, že jeho nadbytek má daleko vážnější zdravotní důsledky než případný nedostatek. Většiny látek, jejichž nadbytek ohrožuje naše zdraví, se tělo dokáže zbavit jejich vyloučením ledvinami. Železo však ledviny nejsou schopny vyloučit. V případě železa jsou tedy rizika nadbytku mimořádně významná.

Volné železo katalyzuje v těle vznik volných radikálů, čili velmi agresivních sloučenin, a tak může docházet k peroxidaci lipidů a poškození cév. Logicky si lze klást otázku: proč organismus nefunguje tak, že železo z potravy intenzívně vstřebává pouze tehdy, trpí-li jeho nedostatkem, a víceméně by železo nevstřebával v případě, že již je jím organismus bohatě zásoben?

Ukázalo se, že k jisté regulaci skutečně dochází – z masa je však organismus schopen regulovat příjem železa mnohem méně než v případě jeho příjmu z ostatních potravin (Am J Clin Nutr, vol. 51, r. 1990, str. 301-308). Maso, které je skutečně objektivně nejlepším zdrojem železa (a může pomoci doplnit jeho zásoby tomu zhruba jednomu člověku z pěti set, který jeho nedostatkem trpí), je tedy současně ze všech potravin nejnebezpečnější v tom smyslu, že právě ono ohrožuje náš organismus nejvíce škodlivě vysokým příjmem železa (a může tak škodit těm 499 lidem z pěti set, kteří nedostatkem železa nestrádají).

Infarkt myokardu

V USA zjistili stravovací zvyklosti 44 933 lidí a potom je po čtyři roky sledovali. I když byl vyloučen vliv jiných známých rizikových složek (maso je též zdrojem saturovaných tuků a cholesterolu), výpočet ukazoval, že lidé s vysokým příjmem železa z masa umírali na infarkt myokardu 1,84x častěji než lidé s nízkým příjmem železa z masa (Circulation, Vol. 89, r. 1994, str. 969-974).

Ve Finsku podrobně vyšetřili a pak několik let sledovali 1931 mužů ve věku 42 až 60 let. Ukázalo se, že ti z nich, kteří měli organismus dobře zásobený železem, byli infarktem myokardu postižení 2,2x častěji než ti, jejichž organismus byl železem zásoben mnohem méně (Circulation, vol. 86, r. 1992, str. 803-811). To je velmi škodlivý účinek. Pouze kouření cigaret se ukázalo být v této studii ještě nebezpečnějším.

Podobné výsledky přinesla i řada dalších studií.

Rakovina

Stevens et al. (1986) rozebírají možnost, že železo je limitní živina pro úspěšný růst a množení baktérií a rakovinných buněk v lidském těle. V časopise Amerického národního ústavu pro výzkum rakoviny Stevens a spolupracovníci popisují výsledky sledování 21 513 osob na Tchajwanu. Nejprve odhadli zásoby železa v jejich těle a to na základě změření hladin ferritinu a transferrinu. Lidé s vysokými zásobami železa v těle byli později úmrtím na rakovinu postiženi 2,9x častěji než lidé s nízkými zásobami železa v těle (JNCI, Vol. 76, r. 1986, str. 605-610).

Fraumeni (1975) sledoval mnoho skupin lidí vystavených působení železa – všichni měli vysoký výskyt rakoviny. Např. pracovníci sléváren byli náchylní k rakovině tlustého střeva. V jiné továrně byla skupina pracovníků vystavena těžkým koncentracím železo-manganového prachu a projevil se u nich podstatně vyšší počet případů rakoviny plic.

Infekční nemoci

V některých částech světa infekční nemoci způsobují smrt velkého počtu obyvatel. Tam je možno zkoumat, zda zásobení železa organismem zvyšuje či snižuje riziko úmrtí na infekční nemoci. Stevens a spolupracovníci sledovali na Šalamounových ostrovech, zda na infekční žloutenku typu B (hepatitis B) umírají častěji lidé dobře či špatně zásobení železem. Ukázalo se, že osoby nejlépe zásobené železem měly nejvyšší celkovou úmrtnost (Am J Epidemiol, Vol. 118, r. 1983, str. 550-61).

Baktérie, které v našem těle způsobují infekční nemoci, potřebují pro svou existenci železo. Bojují tedy s naším organismem o železo. Při vyšších teplotách organismus na úkor škodlivých baktérií získá více železa (resp. přesněji řečeno uchrání si více železa ze svých zásob) a škodlivé baktérie získávají méně železa. To je snad důvod jedním z důvodů toho, proč se organismus infekčním nemocem brání horečkou.

U dětí, kterým bylo injekčně podáváno železo v zájmu léčení anémie, došlo k zvýšenému výskytu infekčních onemocnění (Bercroft 1977 a Barry et al. 1977).

Zdá se tedy, že zabránění rakovinným buňkám nebo infekčním mikroorganismům v přístupu k železu může být jednou z nejlepších metod obrany organismu proti infekci a rakovině (Weinberg 1984).

Mozkové choroby

Leeds et al. (1986) a Beard et al. (1993) uvádějí, že při stárnutí vzrůstá množství železa v mozku, což se projevuje u nemoci Huntingtonovy, u Parkinsonovy cerebrální atrofie, u mnohonásobné sklerózy (sclerosy multiplex) a Alzheimerovy choroby, což jsou nejčastější choroby ohrožující staré lidi demencí. Samozřejmě, železo se zde může ukládat jako sekundární důsledek choroby. Avšak nemůžeme ani vyloučit to, že ukládání železa hraje klíčovou úlohu při vzniku těchto nemocí.

Rozdíly mezi ženami a muži

Mezi děvčátky a chlapci nejsou výrazné rozdíly v nemocnosti a úmrtnosti. Ve středním věku jsou však již ženy například výrazně méně často postihováni nemocemi srdce a cév, například infarkt myokardu je u nich velice vzácný, zatímco u mužů častý. Později se rozdíl mezi muži a ženami postupně snižuje. Ženy se však v průměru dožívají vyššího věku.

Všechny tyto skutečnosti by bylo možno vysvětlit tím, že od zahájení menstruace po její ukončení organismus žen pravidelně každý měsíc ztrácí krev (a tím v ní obsažené železo) a tím je v porovnání s organismem mužů chráněn proti nadměrnému stoupnutí hladiny železa. Po ukončení menstruace se tento rozdíl začíná snižovat, ale ochranný účinek ztrát železa v průběhu desítek let se zcela nesmaže a tak ženy i ve vyšším věku mají nižší nemocnost a úmrtnost na nemoci srdce a cév.

Doporučené dávky železa zaručují, že u naprosté většiny obyvatel nedojde k nedostatku železa v organismu. Odborníci na výživu v USA i jinde však mnohokrát jasně řekli, že doporučené dávky železa nereprezentují optimální spotřebu. Mnohem častěji a více než nedostatek železa nás poškozuje jeho nadbytek. To, co je řečeno v tomto článku, bylo vysloveno také v nejpřednějších amerických odborných časopisech.

Proto by snahou každého z nás, kterým záleží na svém zdraví, mělo být snížit ve stravě spotřebu potravin obsahujících velké množství železa – tedy především masa. Naprostá většina lidí by ani potom netrpěla nedostatkem železa a jejich zdravotní vyhlídky by se jednoznačně zlepšily.

Člověk, který se snaží, aby měl ve stravě doporučené dávky železa (ale i bílkovin, vápníku atp.), jedná asi stejně rozumně, jako řidič, který jede po jednosměrné silnici. Nalevo je louka, napravo je propast. Tento řidič se úzkostlivě řídí doporučením, aby za žádnou cenu nevjel na louku. O tom, že na pravé straně je propast, se v doporučení nemluví. Tento řidič nejede po prostředku, jede po pravé straně silnice, co nejdále od louky. Že většina takových řidičů se zřítí do propasti? Ale o tom se přece v doporučení, aby se nevjíždělo na louku, nic neříká.

T. Husák: Jak si.. , Stop nemocem