Boží pomoc a naše vděčnost

Jednou jej navštívil jeho dobrý přítel. Poté, co spolu povečeřeli, se na ně chtěl jeho přítel podívat. Byl udiven krásou a řádem první zahrady, a tak ji velmi vychválil. Mahárádža mu na to řekl: „Pojďme se podívat ještě na druhou.“ Tato zahrada byla ještě krásnější než ta první. A tak ji jeho host vychválil ještě víc. Poté mahárádža vzal svého přítele do třetí zahrady, která byla ještě nádhernější než obě předchozí. „V čem spočívá tajemství tvých zahrad?“ ptal se přítel mahárádži. „Tajemství spočívá v tom, kdo v každé ze zahrad pracuje.“

Poté mahárádža svému příteli vysvětlil: „V první zahradě pro mě pracují otroci. Protože poslouchají mé příkazy, je zahrada, jak vidíš, opravdu nádherná. V druhé zahradě pro mě pracují svobodní lidé, kteří si dobře vydělají. Protože vědí, že jsem velmi štědrý, pracují opravdu těžce, aby zbohatli.“ V jeho příteli nyní narostla zvědavost. „Kdopak pracuje v třetí zahradě, že je ještě krásnější než obě předchozí?“ zeptal se. „V třetí zahradě pro mě pracují lidé, kterým jsem něco prominul. Dopustili se zločinů, odpustil jsem jim je, a tak pro mě nyní pracují z vděčnosti. A protože pro mě pracují z lásky, jejich zahrada je ta nejkrásnější, nejnádhernější a nejúžasnější.“

Nevím, zda se tento příběh skutečně stal. Vyjadřuje však velmi pravdivou myšlenku. Všichni z vlastní zkušenosti víme, že pracujeme-li z vděčnosti a lásky, naše práce pak není břemenem a její kvalita je jiná, protože pro tuto práci vynaložíme vše.

Spaseni Boží milostí

Bible jasně učí, že jsme spaseni Boží milostí skrze víru v Ježíše Krista(J 5,24; Ř 3,22-24; Ef 2,4-9), bez ohledu na naše skutky (Ř 3,21.28; 4,6; Ga 2,16). Tak proč jsou dobré skutky tak důležité, proč jsou potřeba? Náš výkon, naše úspěchy, činy, nebo dokonce i poslušnost vůči Bohu nemají moc nás spasit. Toto vše naši cestu do nebe nevydláždí. Našimi činy rovněž nebudujeme Boží království na zemi, protože čekáme na jeho založení v budoucnu (Da 2,44.45). Spolu s reformátory a mnoha protestanty vyznáváme, že jsme spaseni sola gratia, sola fide a solo Christo, což znamená pouze milostí, pouze vírou a pouze skrze Krista.

Spása je vykonána pouze skrze Boží vůli a jeho činy. Věříme, že jsme zachráněni nikoliv pro své skutky, nýbrž jen a pouze skrze skutky Ježíše, skrze jeho vítězný, jedinečný a svatý život, ale také smrt (J 3,16; Ř 5,10; 2K 5,21). Jeho smíření na kříži nám zajistilo spasení, z naší strany nemáme co přidat (Ř 3,25; 5,8; Žd 9,28). Ježíš je živ a přimlouvá se za nás jako jediný, velký a všemohoucí Přímluvce (Ř 8,34; 1Tm 2,5; Žd 7,25).

Jako křesťané a jako adventisté sedmého dne vyznáváme, že následujeme Ježíše a chceme zachovávat jeho přikázání. Nikoliv však proto, abychom byli spaseni, nýbrž proto, že jsme spaseni. Protože jsme spaseni, chceme poslouchat Boha z vděčnosti za jeho dobrovolný dar spásy. Víra není naším spasitelem, je jím pouze Ježíš Kristus. Víra je však rukou, skrze kterou se můžeme chopit Boží milosti, a je prostředkem, skrze který přijímáme jeho vykoupení. Vděčnost za vše, co udělal, dělá a bude dělat, je motivací pro vše, co konáme my sami.

Ačkoliv jsme spaseni díky Boží milosti pouze skrze víru, tato víra nikdy nestojí sama. Víra je kořenem a skutky jsou jejím ovocem. Milost je příčinou našeho podřízení se Pánu. Kvůli jeho milosti jej posloucháme a dodržujeme jeho zákon.

Je to vždy Bůh, kdo dělá první krok. On je zdrojem všeho dobrého v našich životech, neboť je to on, kdo nás vede k tomu, abychom správně odpověděli na jeho touhu všechny zachránit(Gn 3,9; 1 Tm 2,4; Jk 1,17; 2Pt 3,9; 1J 4,19). Tato Boží milost přichází jako první (předchází naše činy) a ovlivňuje naše srdce a naši mysl, abychom správně za reagovali (Fp 2,13; srov. Ef 2,1-5) na jeho jemné volání k návratu k němu samotnému; volá nás tedy k pokání(Iz 45,22; Jl 2,12.13; Mk 1,15; J 12,32; Sk 2,38). Tak nás Bůh vede k přijetí zachraňující milosti. Pokání není naším dílem; je to výsledek otevření našeho srdce Bohu a změny našeho myšlení a uvažování pod vlivem jeho Ducha a jeho slova(J 3,3-8; Ř 12,1.2; 2Te 2,13).

Přijmeme-li Boží slovo a neodporujeme-li jeho svatému Duchu, pak v nás dojde k vytvoření nového života, k duchovnímu oživení (Gn 1,2.3; Ez 37,4-10; Za 4,6; Ř 8,11; Jk 1,18; 1Pt 1,23). Pracujeme pro Krista a pro ostatní, protože nás to nutí, abychom tak činili skrze zmocňující milost, slovo a Ducha (Ez 36,25-28). Pokud děláme dobré skutky, nemáme se čím chlubit (Jr 9,23.24; 1K 1,29-31), protože Bůh již připravil naše skutky dopředu, abychom se jich chopili (Ef 2,10). Je to jeho slovo, které nás vybavilo vším potřebným, abychom tak mohli jednat: „aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“ (2 Tim 3,17).

Význam dobrých skutků

Jelikož jsme zachráněni pouze Boží milostí (Řím 4,5), mnoho lidí z toho nesprávně vyvozuje, že dobré skutky či poslušnost už nejsou v našem křesťanském životě zapotřebí. Takový závěr je ale obrovskou chybou a nedorozuměním (Ř 3,31; 6,1-4; lK 7,19). Jakou roli tedy hrají dobré skutky? Dobré skutky jsou důležité ze čtyř důvodů:

1. Dobré skutky nejsou důležité pro naše spasení, ale jsou klíčové pro spasení druhých.

Pokud se v životě Kristových následovníků projeví jeho vlastnosti, přivede to i další lidi k Bohu a stanou se z nich jeho následovníci. Ježíš zdůraznil: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“  (Mt 5,16; srov. 1Pt 2,12) A na jiném místě: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Ještě dříve prorok Ezechiel přesně vystihl, že jsou to Boží děti, které svým chováním ovlivňují, jestli ostatní lidé vnímají Boha jako živého, či mrtvého (viz Ez 36,22.23). Bůh chce očistit své jméno, chce ukázat, že je živý, tím, že zjeví svou svatost skrze Boží lid (Ez 36,23b; srov. Da 1,1.2). Když lidé okolo nás uvidí moc a krásu Boží přetvářející milosti v našich životech, začnou žíznit po podobném vztahu s BohemDobré činy jsou tím, co dělá naše svědectví a evangelizaci autentickou a efektivní. Pomáhají nám být věrnými Božími svědky (Skutky 1,8). Náš příběh pak vyznívá jako skutečný. Smysluplné činy jsou mocným nástrojem při kázání evangelia, jež si klade za cíl naplnit Boží dílo, úkol a vizi.

2. Dobré skutky odhalují kvalitu našeho vztahu s Bohem.

Nedostatek dobrých skutků ukazuje, že v našem vztahu s Bohem není něco v pořádku. Falešné přátelství nevydrží dlouho. Naše činy mluví silněji než slova a ukazují na to, zda je naše víra živá, či mrtvá. Dobré skutky představují teploměr, který ukazuje realitu našeho křesťanství a to, zda je Bůh vskutku Pánem našich životů. Je to způsob, jak můžeme vidět, zda naše vyznání víry je v zákrytu s našimi činy.

Ježíš prohlásil: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Jan mocně prohlásil, že každý, kdo tvrdí, že miluje Boha, „a přitom nenávidí svého bratra, je lhář“. Jakub tuto myšlenku přenáší do praxe tím, že ji spojuje s pomocí lidem v nouzi a prohlašuje, že ten, který tak nečiní, jen dokazuje, že jeho víra je prázdná, mrtvá a marná. 

3. Dobré skutky jsou důležité pro to, abychom byli šťastní, příjemní a aby se s námi dalo dobře žít.

Poslušnost a pozitivní činy nám přinášejí nejen štěstí a spokojenost („je lepší dávat než přijímat“), ale způsobují, že je pak naše křesťanství atraktivní, vzrušující a příjemné i pro druhé. Je radost žít s milujícími, dobrými a pečujícími lidmi.

Křesťané (a tedy i adventisté sedmého dne) by měli být známí svou laskavostí, ohleduplností, citlivostí a soucitem. Když známe Krista, měl by to na nás každý poznat – naše manželka, děti, přátelé, kolegové, sousedé, lidé v obchodě, v autobuse, ve vlaku, v letadle, dokonce i naše kočka a pes. Boží milost, jeho slovo a jeho Duch mění věřící tak zjevně, že je dobré a žádoucí žít s takovými lidmi kvůli jejich pozitivnímu způsobu života, klidu a radosti, které je obklopují a které z nich vyzařují.

Tak jako slouží Bůh, měli bychom sloužit i my. Bůh je nesobecký, i my bychom měli být nesobečtí. Bůh je milostivý, i my bychom měli být milostiví. Bůh je odpouštějící, i my bychom proto také měli odpouštět. Tak jako Bůh povzbuzuje druhé, i my bychom měli druhé povzbuzovat.

4. Dobré skutky jsou důležité pro udržování a růst našeho vztahu s Kristem.

Každodenní modlitba, pravidelné studium Bible, přinášení svědectví, půst, systematické dávání darů, odevzdávání desátků, život podle principů správcovství, uplatňování zásad zdravého životního stylu a zapojení se do bohoslužby jsou významnými návyky, které nám pomáhají těšit se z dobrého duchovního života.

Čím více se zapojíme do bohoslužby v sobotu, tím více budeme zapojeni do díla pro Boha během pracovního týdne. Čím více prožíváme Boží přítomnost v našem životě, tím více budeme druhým s radostí svědčit o jeho dobrotě a mocných činech.

Tato rozmanitost dobrých skutků je životně důležitá pro rozvoj disciplíny v našich životech, protože disciplína se buduje skrze každodenní návyky. Disciplína je zásadní, neboť bez ní není moudrosti, úspěchu, štěstí ani duchovního růstu. Rovněž sebeovládání je součástí ovoce Ducha (Gal 5,22), a tak rozvíjení sebeovládání a disciplíny je známkou toho, že Boží Duch v nás působí a pracuje na nás.

Tyto čtyři rozměry našich dobrých skutků něco odhalují i o naší identitě – ukazují, kým jsme. Dobré skutky potvrzují, že jsme Božími dětmi.

Z knihy Jiřího Moskaly Příběhy Boží milosti. Vydal Advent-Orion.