Byli dva bratři

Není to spravedlivé. Můj bratr není ženatý a má půlku z celkového výnosu farmy. A já mám ženu a pět dětí, takže mám jistotu, že se o mne ve stáří někdo postará. Ale kdo se postará o bratra, až zestárne? Měl by proto spořit mnohem víc než dosud; jeho potřeby jsou mnohem větší než moje."

S tím vstal z postele, přikradl se k sýpkám a nasypal pytel svého obilí k bratrovi do sýpky.

Ten svobodný začal mít noční záchvaty také. Každou chvíli se probouzel se slovy: "To není žádná spravedlnost. Bratr má ženu a pět dětí, a přesto má polovinu úrody. Já se kromě sebe nemusím starat o nikoho. Vůbec to není fér, když se s bratrem dělíme napůl, vždyť jeho potřeby jsou mnohem větší než moje." Pak vždycky vstal a vysypal pytel obilí do bratrovy sýpky.

Jednoho dne vstali ve stejnou dobu a potkali se. Oba nesli pytel na zádech.
Po mnoha a mnoha letech, to už byli po smrti, vyplul tento příběh na povrch. A když pak měl být vystavěn kostel, postavili ho právě na místě, kde se ti dva bratři tehdy potkali. V celém městě zkrátka nebylo svatějšího místa.

Víra ani tak nerozlišuje
mezi těmi, co chodí do kostela,
a těmi, co nechodí,
ale mezi těmi, kteří milují,
a těmi, kteří nemilují.

Anthony de Mello: Modlitba žáby