Jak jsem byl na preventivní prohlídce

Jednou za dva roky prohlídka praktika, dvakrát ročně zubař, ženy od patnácti let každý rok prohlídka u gynekologa. V rámci organizovaných programů vyhledávání zhoubných nádorů pak od pětačtyřiceti každý druhý rok mamografie, od padesáti každý rok test na krev ve stolici, od pětapadesáti jednou za dva roky kolonoskopie, jednou za deset let cystoskopie děložního hrdla. Jako bonus cholesterol. Péče státu je dojemná. Nikdo nesmí být ušetřen vyšetřování.

„Preventivní medicína se zdá vymykat etickým úvahám. Má to co dělat s polopravdou, že prevence je lepší než léčeni, a proto samozřejmý prospěch nepotřebuje etické oprávnění. Tento pohled nedbá nepohodlné skutečnosti, že mnoho strategií prevence znamená spíš možnost uškození než polepšení,“ píše v knize Pošetilosti a omyly v medicíně profesor Petr Škrabánek.

Když je něčeho moc, tak je toho příliš. O tom, jak taková preventivní prohlídka vypadá, jsem se nedávno přesvědčil na vlastní kůži.

Od ledna jsem si chtěl otevřít soukromou praxi. Kromě spousty dalších povolení je k tomu potřeba i zdravotní prohlídka. „Účelem vstupní lékařské prohlídky je zajištění, aby k výkonu práce v podmínkách se známou zdravotní náročností nebyla zařazena osoba ucházející se o zaměstnání, jejíž zdravotní způsobilost neodpovídá zařazení k předpokládané práci,“ říká vyhláška.

Nedá se nic dělat. Vyrazil jsem za svým praktickým lékařem. Je ze staré školy a mám k němu naprostou důvěru. Zkušený, svědomitý, s vyšetřováním to nepřehání. Prakticky k němu nechodím. Léky neberu. Cítím se dobře. Probrali jsme, co nového v práci, co doma. Změřil mi tlak, poslechnul srdce, plíce, prohmatal břicho. Rutina. Asi po půl hodině mi vystavil potvrzení o zdravotní způsobilosti k výkonu práce lékaře. Razítko. Podpis. Hotovo. Pak se to celé zamotalo.

Soukromá praxe nevyšla, nastoupil jsem jako zaměstnanec. A zaměstnavatel chtěl zase vstupní prohlídku. Žádný problém, řekl jsem si a vytasil dva měsíce staré potvrzení. „Je nám líto, ale to nestačí. Vstupní prohlídku musíte absolvovat znovu, ve smluvním zdravotnickém zařízení,“ poučil mne zaměstnavatel. Veškerá obrana marná.

Do specializované ambulance jsem dorazil na minutu přesně. V jedné ruce vyplněné dotazníky, ve druhé skleničku ranní moči. Skoro čtyřicet minut jsem čekal, než se mne ujala mladá sestřička. Změřila mne kolem pasu, zvážila, vypočítala index BMl, vyzkoušela zrak, papírkem otestovala moč. Netrvalo to ani deset minut. Po další půl hodině čekání si mne zavolala starší lékařka. Nevstala ze židle, nepředstavila se, ruku nepodala. Od počítače a papírů téměř nezvedla hlavu. Občas se na něco zběžně zeptala. Ani nechtěla, abych se svléknul. Kdybych měl tumor plic jako kopací merunu, tak by si toho nevšimla. „Jste zdravotně způsobilý práce lékaře. Proti rozhodnutí se můžete do desíti dnů odvolat,“ oznámila mi po čtvrthodině papírování. Z ordinace jsem vypadnul jako opařený. V ruce stejné potvrzení, jako mi předtím vystavil praktik. Kdyby mi to někdo vyprávěl, neuvěřím.

Nic proti preventivním prohlídkám. Pokud se dělají pečlivě. I když nejde o prevenci. Skutečnou prevencí jsou opatření vedoucí k tomu, aby nemoc vůbec nevznikla. Prohlídka je včasným záchytem nemoci, která už existuje. Aby ji bylo možné lépe a rychleji léčit.

Osobně si hlídám pravidelné kontroly u zubaře. Pro ženy jsou důležitá vyšetření u gynekologa. K ostatním prohlídkám jsem skeptický. Pokud se člověk cítí dobře, neměl by doktory zbytečně dráždit. Jak známo, zdravý člověk je jen špatně vyšetřený pacient.

Úplně vyloučit se nedá ani riziko omylů a falešně pozitivních nálezů. Podle lékařského časopisu Lancet připadá na jedno možné úmrtí na rakovinu děložního hrdla, jemuž se dalo zabránit preventivní prohlídkou, 40 000 nátěrů a 200 biopsií. „Jestliže jsou úspěchy tohoto vyhledávacího testu sporné, pak škody jsou jasné. Dvě anglické studie ukázaly, že diagnóza předchůdce rakovinného bujení, prekancerózy, má u značného počtu žen velmi nepřijemné psychosexuální následky. Mnohé byly „zničeny“ nebo „ohromeny“, některé ubývaly na váze a jiné začaly dumat, jak si zařídit pohřeb,“ píše profesor Škrabánek.

Život je nejrizikovějším způsobem existence. Ve sto procentech případů končí smrtí. Nezbývá, než se s tím smířit. Ani sebečastější preventivní prohlídky na tom nic nezmění.

Z knihy Jana Hnizdíla Zaříkávač nemocí. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny.