Jak se vyrovnat se stářím?
Jedno ano je v životě obzvláště důležité. Ano k sobě samému. Ano znamená, že si stojím za svými chybami, svými hloupostmi, že je nepopírám a nesnažím se před sebou ani před druhými něco předstírat. Ano znamená, že přijímám svou nemoc. Ano tedy znamená přiznat a doznat něco sám před sebou i před druhými. Zda se to podaří a nakolik, to závisí na poctivosti, lépe řečeno pokoře, jíž jsme schopen.
Mnoho problémů se dá vyřešit už tím, že je člověk vysloví, když se z nich vypovídá. Každý člověk potřebuje někoho, kdo je blízko jeho srdci; komu by mohl povědět všechno, co mu leží na srdci. Ano znamená však konečně ještě něco: Nezlobím se na sebe proto, že jsem takový a že jsem to či ono udělal.
Jestliže je vyřešen problém číslo jedna, tedy ano k sobě samému, k vlastním chybám, k nemoci, k úbytku vlastních sil, pak člověk učinil podstatný krok ke smysluplnému zvládnutí života. Je přece přirozené, že mi ve stáří bude ochabovat paměť, že už se nebudu schopen řádně soustředit a nebudu s to rozpomenout se na jména, že budu trpět trýznivou únavou a převráceným režimem spánku (prodřímu den a v noci nebudu moci usnout), že se ve mně objeví mimořádně mocná potřeba po zajištění.
Říci ano ke stáří je jediný stáří přiměřený postoj. Ano jest klíčem k důstojnosti a velikosti stárnutí a stáří. (Georg Moser)
Neberme se tak vážně!
Jsou lidé, kteří berou všechno strašně tragicky. Jsou celí pryč, pokud jim něco nevyjde tak, jak si to představovali, jsou bez sebe, pokud sklidí neúspěch či se dokonce blamují – jako by toto bylo to nejhorší na světě. Odkud vlastně chceme vědět, že z celé naší práce nic nebude? Je to skutečně tak zlé, nedostaví-li se očekávaný úspěch? Všechno v životě má svou hodinu.
Chápeme, že se dítě hořce rozpláče, když jeho panenka přijde o ruku. Je pochopitelné, že si patnáctiletá slečna může oči vyplakat, když ji opustí její přítel. Mladí dospívající lidé smí pokládat své trápení za vážné a také si nad ním zanaříkat. Dospělý člověk se však musí umět vyrovnat s tím, že ne vždycky běží všechno jako na drátku, tak, jak si to vysnil. Musí vědět, že bída a starost, žal a trýzeň, vítězství i porážky patří k životu, a že pokud tu právě žádné trampoty nejsou, fantazie si je sama začne vytvářet.
Musíme se učit, jak se s vděčností těšit z dobrých dnů a s klidem nést i ty zlé. Existuje ostatně osvědčený prostředek, jenž nám pomůže, abychom z drobností nedělali obrovská dramata: měli bychom se neustále porovnávat s lidmi, jimž se daří nepoměrně hůře než nám.
Kdesi žil lékař. Musel toho unést v životě velice mnoho – v povolání i v rodině. Jednou se vracel z návštěvy u nemocné matky pěti nedospělých dětí, ta žena měla rakovinu. A tu si řekl: Sice nemám právě pohodlný život, ale při vzpomínce na tuto svou pacientku a na to, co doléhá i na její okolí, jsou moje starosti ve srovnání s tím skutečně maličkostmi.
Člověk musí přežít ve svém životě nejrůznější nebezpečí. Jedno z nejhorších však je myslet si, že právě já mám nejtěžší úděl na světě, a začít se utápět v citech a sám sebe litovat.
Stáří je skvělá věc, pokud jsme nezapomněli, co to znamená začínat. (Martin Buber)
Buďme vděčni
I dnes jsou ještě lidé, kteří dovedou děkovat a cítí vnitřní potřebu vděčnosti. Říkávají: Čím jsem si zasloužil tolik lásky, pozornosti, laskavosti? Jakožto obdarovaní nemyslí hned na to, jak se nějakým způsobem revanšovat. Nevracejí dar za dar, aby si byli kvit a vymanili se co nejrychleji z trapného pocitu dlužnictví.
Ale to jsou spíše výjimky. V mnoha oblastech jakoby dík vyhynul. Všude, kde vládne prospěchářsky-účelové myšlení, je ochromena schopnost děkovat. Zde asi vězí jeden z nejhlubších kořenů nevděku. Bůh člověka nestvořil proto, aby přinášel určitý zisk, ale proto, aby mohl být Bohem a druhými lidmi milován a přijatou lásku aby předával dále a tím uskutečňoval sám sebe a stal se tím, k čemu byl určen.
Je až k nevíře, co všechno může z člověka udělat vděčnost, jak ho může proměnit! A platí to obzvláště o stáří. Člověk objeví mnohou nepatrnou pozornost a zpozoruje, že v jeho životě nebylo samozřejmostí vlastně vůbec nic. Prožitek vděčnosti mu daruje takový pocit štěstí, o jakém mladší nemají ani tušení. Snad jednou budete uvažovat: Komu být obzvlášť vděční? Kdo v mé blízkosti už dlouho čeká na slovo díku a uznání? Bez odezvy může být člověk zničen.
Když Mahátmá Gándhí poprvé navštívil jihoafrický Natal, zašel si do restaurace druhé třídy a objednal si oběd. Poté zaplatil účet a řekl číšníkovi: Děkuji vám za vaši vlídnou obsluhu. Sir, odpověděl naprosto ohromený číšník, nikdy na vás nezapomenu. Za mých pětadvacet let služby jsem ještě ani jedinkrát neslyšel slůvko vděčnosti.
Mějme v srdci trošku humoru
Byl jednou jeden starý muž, který se dovedl tak přirozeně a srdečně smát, že svou radostí vždy nakazil i své okolí. Vždycky měl blízko k nějakému žertíku. Dokonce i na smrtelném loži říkal: Jiným lidem se umírá tak snadno, ale mě to asi porazí! Veselost tohoto druhu má svůj původ v tom, že člověk sám sebe nebere zbytečně příliš vážně, že v životě vyhradí věcem místo, které jim náleží a život sám dovede zařadit do vyšších významových souvislostí. Onen starý muž měl správný odstup ode všech důležitých životních událostí, na nichž tolik lidí tak křečovitě lpí a při jejichž ztrátě se jim hroutí jejich svět.
Humor je balzámem našeho života. Každý se může rozčilovat úplně nade vším – jenže nemusí. V Písmu svatém čteme: Nepoddávej se zármutku a netýrej se starostmi. Radost srdce je život člověka, veselí prodlužuje věk. Dopřávej si a potěš tak své srdce, daleko od sebe zapuď zármutek. Vždyť zármutek mnohé zahubil a žádný užitek z něho není. Závist a hněv ubírají dny a starost přivádí předčasně stáří. (Sir 30, 21-24)
O ctnost radostného veselí se však též smíme modlit. I velký anglický politik a humanista Tomáš Morus (1478-1535) se tak modlil:
Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a taky něco, co bych jed', dej mi zdravé tělo, Pane, a nauč mě s ním zacházet. Dej mi zdravý rozum, Pane, ať vidím dobro kolem nás, ať se hříchem nevyděsím a napravit jej umím včas. Dej mi mladou duši, Pane, co nenaříká, nereptá, dej, ať neberu moc vážně své pošetilé malé já. Dej mi, prosím, humor, Pane, a milost, abych chápal vtip, ať mám radost ze života a umím druhé potěšit.
Žijme každý přítomný den
Dovolme každému jednotlivému dni přicházet ve smyslu proslulého výroku papeže Jana XXIII.: Jen pro dnešek! Ernst Ginsberg shrnul tuto myšlenku do překrásné modlitby: Prosím Tě, Pane, o velkou sílu obstát v tomto malém dni, abych postoupil o malý krůček dále na veliké cestě.
Jednou se přihodilo, že ze země vyrašila rostlinka. Tolik se těšila ze vzduchu a světla, že ze všech sil rozvíjela své ratolesti a byla stále větší a větší. Zanedlouho tu už stál stromek s jemnými větévkami a nádherně zelenými lístky.
Jednoho dne však stromek své ratolístky smutně svěsil k zemi. Zpozoroval to pták, který v té krajině rád zpívával v korunách stromů. Vyletěl na jednu z větviček a ptal se mladého stromku, co se mu jen přihodilo.
Ach, naříkal stromeček, mně už se nechce dál růst. Když tak kolem sebe pozoruji všechny ty veliké, silné a krásné stromy, jak vypínají své mocné větve vzhůru k modrému nebi, vždycky si pomyslím: Tohle ty nikdy nedokážeš!
Pták se ještě chvíli pohupoval na ohebné větvičce a přemýšlel. Nakonec řekl: Musíš mít trpělivost. Každý den dostáváš tolik sluníčka, deště a větru, kolik právě potřebuješ. Přijímej to a buď spokojený. To ostatní už přijde samo. (Podle H. Jaschkeho)