Ježíš a Samařanka

Apoštol Jan miluje silné příběhy. První z nich byl o Nikodémovi, bohatém představiteli Židů. Tento je o samařské vyvrhelce. Tyto osoby nemají prakticky nic společného. Co je spojuje, je skutečnost, že Ježíš „věděl, co je v člověku“ (Jan 2,25). Oba příběhy ilustrují tuto pravdu.

Jan 4 se odehrává v provincii Samaří. Samaří bylo za Ježíšových dní vklíněno mezi židovskou Judeou na jihu a Galileou na severu. Právě uprostřed mezi těmito dvěma politickými entitami, jež byly tak posedlé náboženskou a rasovou čistotou, bylo Samaří, země, o níž se dalo říct mnohé, ale rozhodně ne, že je čistá. Jak lidé, tak místní náboženství představovali směsicí židovského a pohanského. V důsledku nechtěli mít Židé se Samařany nic co do činění – a Samařané byli více než ochotní jim stejnou měrou vracet. Židé a Samařané byli v hořké rozepři, tak typické pro Blízký Východ, již více než 400 let.

A pak se zde zastaví Ježíš, aby si odpočinul – jeho učedníci jdou mezitím sehnat něco k jídlu. Zatímco Ježíš čeká, ukáže se v pravé poledne samařská žena, která přichází načerpat si trochu vody z Jákobovy studny. A v této chvíli Ježíš učiní něco nemyslitelného – požádá ji o laskavost.

Tento jediný skutek o Ježíšovi vypovídá mnohé. Zaprvé ukazuje na jeho lidství. Ježíš má, jako někdy i my, hlad a žízeň. To je zvláště důležité v evangeliu, které nejvíce ze všech zdůrazňuje Ježíšovo božství. Za druhé je zde náznak, že něco v Ježíšově osobnosti muselo ženu vést k tomu, že jej jednoduše neignorovala anebo před ním neutekla. Vycítila, že je zde člověka, který je laskavý a empatický.

A za třetí, Ježíš byl stavitelem mostů mezi lidmi – byl ochoten překročit propast předsudků a nenávisti, jež tehdy panovaly. Toto boření bariér nebylo pouze mezi rasami; Ježíš boural také bariéry společenských zvyků posvěcené věkem. Židovští učitelé se nesměli bavit na veřejnosti se ženou, tím méně se ženou pochybné pověsti. To je zřejmé v odpovědi Samařanky: „Jak ty, jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Bylo to něco neslýchaného. Ale zde nalézáme našeho Pána, jak ukazuje, že Bůh miluje svět ne pouze teoreticky, ale také prakticky.

Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ … „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4,10-14)

V rozhovoru mezi Ježíšem a samařskou ženou bychom si měli něčeho všimnout. Jmenovitě jde o to, že Ježíš odmítá se s ní přít. Žena se několikrát pokusila jej zatáhnout do debaty: „Jsi snad větší než náš praotec Jákob?“ (verš 12) Kde je to správné místo k uctívání Boha? Na této hoře anebo v Jeruzalémě (verš 20)? Víš o tom, že Jákob je naším otcem (verš 12)? Jiní židovští učitelé by se jistě pustili do vášnivé diskuse o těchto dvou posledních tématech.

Ježíš však nespolknul návnadu. Místo toho klidně pokračoval v odkrývání evangelijních pravd. A na konci se mu jí podaří získat – tím, že se nebavil o vedlejších záležitostech a že se držel svého evangelijního poselství.

V jádru nabídky, se kterou Ježíš přichází, je živá voda. Živá voda je voda pramenitá, které se obvykle dává přednost před stojatou vodou ze dna studny. Žena si ale byla velmi dobře vědoma, že žádné takové prameny nejsou k dispozici. Navíc viděla, že nemá dokonce ani vědro, aby načerpal stojatou vodu ze studny. Kdo si myslíš, že jsi, odsekla mu. Myslíš si, že jsi větší než praotec Jákob?

Ježíš se tímto nikoliv jemným útokem nenechal vyvést z míry. Pouze zopakoval svoji nabídku něčeho lepšího, než žena kdy měla. A během tohoto procesu učinil mesiánské prohlášení. Živá voda nebyla v Ježíšově mysli pouze vodou z pramene, jednalo se také o větu, která byla spojena s přicházejícím mesiánským věkem, kdy „nebudou hladovět ani žíznit“ (Izajáš 49,10), s dobou, kdy „ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla“ (Izajáš 35,7). Je to Bůh sám, kdo je „zdroj živých vod“ (Jeremiáš 17,13). A samařské ženě začalo svítat. Zatoužila po tom, co Ježíš má (Jan 4,15), i když jí nebylo úplně jasné, o co se jedná.

„Jdi, zavolej svého muže!“ (Jan 4,16) To byla bomba! Samařanka byla zastižena v nedbalkách. Tento příkaz ji zcela vykolejil. „Nemám muže,“ vyhrkla (verš 17). Ježíš s ní souhlasí a poukáže na to, že už měla pět mužů – a s tím, se kterým teď žije, nežije v manželství (verš 18).

To zabolelo. Sice to byla pravda, ale nepříjemná pravda. Tím nejlepším, co mohla žena ze svého pohledu udělat, bylo změnit téma směrem k něčemu neutrálnějšímu: „Vidím, že jsi prorok“ (verš 19). A kdyby to nepomohlo, může se ještě začít dohadovat o tom, kde by se měl uctívat Bůh (verš 20). Jednoduše cokoliv, jen ne další přetřásání jejího soukromého života.

V tomto se od oné samařské ženy příliš nelišíme. Jsme schopni udělat cokoliv, abychom se nemuseli zabývat našimi opečovávanými nedostatky a hříchy. Jakmile se objeví nebezpečí, že by mohly vyjít najevo, okamžitě se dáváme na útěk. To platí v jakémkoliv věku. Jde o to udržet dostatečnou vzdálenost mezi sebou a svým svědomím. Přechod na jiné téma, hádka, útok, útěk. Nezáleží na tom, co to bude. Jednoduše cokoliv, abychom nemuseli stanout pravdě tváří v tvář.

Ale právě opak nás vede do nebeského království. Když Ježíš svým typicky jemným způsobem konfrontoval onu ženu s její vlastní realitou, mohla sice vyzkoušet různé únikové cesty, ale ona ubohá realita už vyšla najevo. Kristovo odhalení ji přinutilo postavit se tváří v tvář naprosté nevhodnosti svého života.

Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ (Jan 4,25-26)

Zde se setkáváme s důležitou duchovní dynamikou. Sami sebe neuvidíme v pravém světle, dokud nepřijdeme do Kristovy přítomnosti, dokud nepochopíme, kdo jsme ve vztahu k Bohu. Pak a teprve pak skutečně pocítíme, že Krista potřebujeme, a začneme volat po oné živé vodě, jež utiší naši žízeň (verš 15) a po Mesiáši, který „nám oznámí všecko“ (verš 25).

Začátkem spasení je vždy uvědomění si svých hříchů. Poté přichází volání o pomoc. A v tomto bodě se může Kristus nabídnout ve větší plnosti: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví“ (verš 26), jako ten Jediný, kdo nám může opravdu pomoci.

Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. … Jeho učedníci ho prosili: „Mistře, pojez něco!“ On jim řekl: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci si mezi sebou říkali: „Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?“ Ježíš jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ (Jan 4,27-34)

Učedníci nemají ani zdání o tom, co se děje. Vidí pouze, že Ježíš rozmlouvá se samařskou ženou. A to je na pozadí rabínských pouček šokující. „Ať nikdo nehovoří na veřejnosti se ženou, dokonce ani svojí vlastní,“ tak znělo jedno z jejich doporučení. Podle rabínského uvažování nebyla žena schopná přijmout jakékoliv skutečné učení.

A tady Ježíš rozmlouvá se ženou! Přirozeně že byli učedníci překvapeni. Ale znali již Ježíše natolik dobře, že se jej neptali proč. Udělali pouze to, co jim nejvíce leželo na srdci. Byli přece hladoví – a Ježíš musel být hladový také.

Ona žena se mezitím také nachází ve stavu úžasu. Úplně zapomíná na to, kým vlastně je a proč se kradla ke studni daleko od města, aby se vyhnula lidem. Bez džbánu se vrací do města – aby řekla lidem, že našla Krista. A její posluchači se právě v tomto okamžiku blíží, aby Ježíši spatřili na vlastní oči.

Máme zde zajímavou situaci. Žena, která Ježíše neznala déle než hodinu, daleko předběhla učedníky v porozumění tomu, kým Ježíš je. Uvědomila si svůj hřích a postavila se tváří v tvář svým duchovním potřebám, zatímco učedníci měli boj s pýchou a soběstačností, jež řídily jejich životy, teprve podstoupit. Ježíš navíc zcela jasně oné samařské ženě vyjevil, že je Kristus, tedy Mesiáš. Uvědomění tohoto faktu se v myslích učedníků plně zformovalo až o mnoho později.

Když Ježíš říká, že jej hlad přešel, protože se zabývá plněním Otcovy vůle, je rozrušený způsobem, jenž jeho následovníci chápou pouze zčásti. Podobně rozrušená je i žena. Dokonce i lidé z města, kteří přicházejí, aby uviděli Ježíše, jsou rozrušeni. Těmi jedinými, kteří zůstávají v tomto případu chladnými, je dvanáctka učedníků – jejich mysl se točí okolo jídla. V tomto kontextu Ježíš cituje dvě přísloví hovořící o připravenosti ke sklizni.

I dnes je možné, že ti, kteří tráví s Ježíšem nejvíce času, jsou těmi, kteří mají nejmenší vhled do zázraku toho, kým je. Dokonce i nyní se může stát, že mnohý „světec“ se ve své mysli zabývá více jídlem než Kristem. Takový učedník se může od ženy Samařanky mnoho naučit.

Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: „Všecko mi řekl, co jsem dělala.“ Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo. Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“

Těžko bychom čekali, že se ona žena se stane misionářkou. Ale nesla výjimečné poselství, které dobře pasovalo k jejímu výjimečnému (můžeme hláskovat „nechvalně známému“) životu. Setkala se s mužem, který – jak oznámila venkovanům – jí oznámil všechno, co dělala. A to o něčem vypovídalo. Protože toho, co dělala, bylo hodně, a každý o tom věděl. V důsledku jejího svědectví se centrum městečka přesunulo ke studni, se ženou v čele.

V knize Touha věků čteme, že „jakmile Samaritánka našla Spasitele, přivedla k němu další. Prokázala, že je lepší misionářkou než jeho učedníci. Učedníci neviděli v Samaří nic slibného, co by nasvědčovalo tomu, že tam budou mít úspěch. Jejich myšlenky byly upřeny na velké dílo, jež vykonají v budoucnosti. Neviděli, že všude kolem nich je úroda připravená ke sklizni. Skrze ženu, jíž pohrdli, bylo však přivedeno ke Spasiteli celé město. A žena přinesla světlo svým krajanům.

Tato žena je obrazem toho, jak působí v životě víra v Krista. Každý pravý učedník se rodí do království Božího jako misionář. Ten, kdo pije živou vodu, stává se studnicí života. Příjemce stává se dárcem. Milost Kristova v duši je jako pramen v poušti, který vyvěrá, aby poskytl občerstvení všem a aby těm, kdož zmírají, uspokojil jejich toužebné přání napít se vody života“ (str. 195).

Žena se Samaří byla možná nečekanou, ale rozhodně úspěšnou misionářkou. Její poselství o vlastním hříchu a osobním Spasiteli vedlo ostatní k tomu, že začali zkoumat sami sebe. A v tomto procesu i oni nalezli svého Spasitele.

Z knihy George Knighta Turn Your Eyes Upon Jesus. K vydání připravují Prameny zdraví.