Marie a Ježíš

Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila… Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.“ (Lukáš 1,26–30)

Kolik času jste strávili uvažováním o Marii? Byla to dívka ve věku kolem 14–15 let, která byla zasnoubená staršímu muži, jak bylo tenkrát zvykem. To by ještě nebylo tak zlé. Pak se ale objevil v jejím pokoji anděl a sdělil jí, že otěhotní. Zkuste si představit sami sebe na jejím místě. Taková situace bude přinejmenším obtížně vysvětlitelná. Žena nemůže přece ukrýt vystupující bříško. A pak tady bude děťátko. Co si Josef pomyslí? Není divu, že Marie byla zaražená. Vy byste byli také.

Chceme-li ale získat plný vhled do dané situace, je třeba, abychom se v duchu přenesli do prvního století. Moderní promiskuitní společnost otupila naši vnímavost k takovým věcem. Za situace, kdy v České republice dosahuje podíl dětí narozených mimo manželský svazek 43 %, možná nechápeme plný rozsah Mariiných nesnází. Jenže mít takový „problém“ v dnešní Praze či současném Brně je něco jiného než v úzce propojené židovské vesnici prvního století, kde musela být novinka, se kterou anděl přišel, velice znepokojující. Vždyť podle židovských zákonů byla zasnoubená žena, která otěhotněla, vnímána jako cizoložnice – a jako taková měla být odsouzena k ukamenování.

Při čtení tohoto evangelijního příběhu mysleme na to, že je prožívali skuteční lidé, stejní, jako jste vy nebo já. Že jde o lidi, kteří žili ve společnosti, kde se drby roznášely stejnou rychlostí a kde fungovala podobná sociální dynamika jako dnes u nás.

Když přemýšlím o Marii, představuji si svoje vlastní dcery ve stejné situaci – a moje srdce se chvěje. Není divu, že se Marie bála. Ale Bůh, který zná každého z nás, znal i ji. Poslal anděla s uklidňujícími slovy, ať se nebojí, neboť je „milostí zahrnutá“ a “nalezla milost u Boha“.

A v tom vidím poučení pro mne. Při každodenním tlaku různých úkolů a povinností ztrácím ze zřetele celkový kontext. Snadno se nechávám odradit. Bůh ale vidí celek. On ví o tom, že někdy bývám zahrnutý milostí, i když to jediné, co v té chvíli vnímám, je strach a beznaděj.

Neobyčejné dítě

„Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ (Lukáš 1,31–33)

I když Marii zjevení anděla Gabriela, jenž ji informoval o neočekávaném porodu, zarazilo a polekalo, ještě více musela žasnout nad povahou zaslíbeného dítěte. Nejvíce ji zřejmě zmátla smršť informací, jichž se jí během několika krátkých okamžiků dostalo – informací, které nejenom neodvolatelně přetvoří její život, ale také změní běh pozemských dějin.

Gabriel Marii sděluje přinejmenším pět důležitých věcí o dítěti, které počne. Zaprvé, bude se jednat o chlapce. V židovském domově to vždy představovalo dobrou zprávu. I když dívky byly také vítány, narození syna znamenalo, že rodinná linie bude pokračovat a že časem přibydou další silné ruce, které pomohou v boji o přežití rodinu zachovat. V patriarchální rodině bylo narození syna zlatým hřebem matčina života.

O jakého syna se ale mělo jednat? Druhým bodem andělova poselství je, že jeho jméno bude Ježíš, což je řecká podoba hebrejského jména Jozue, které znamená „Jahve zachraňuje“ nebo „Bůh zachraňuje“. A všichni Židé si byli vědomi historické úlohy, kterou sehrál Jozue jako Boží nástroj při dobývání a osídlování Palestiny.

Již samotné jméno, které mělo být chlapci dáno, naznačovalo mnohé. A Gabriel tyto náznaky ozřejmuje slovy, která lidská mysl stěží dokáže obsáhnout. Pokračuje prohlášením o tom, že tento Ježíš (1) bude „synem Nejvyššího“, (2) že „Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida“ a (3) že jeho království bude trvat navěky.

Těmito několika slovy sdělil Gabriel Marii nejen to, že se stane matkou dlouho očekávaného Mesiáše, ale i to, že tento Mesiáš bude božského původu. To byla nová myšlenka. Židé vyhlíželi Mesiáše v podobě významné osobnosti, jako byl král David, nikoliv v Boží podobě.

Když to shrneme, slova anděla měla ohromující dimenzi. Jak byste se cítili vy, kdybyste zažili něco takového?

Vedlejším rysem Mariina příběhu je skutečnost, že Bůh pro své účely používá prostou dívku. To je dobrá zpráva pro vás i pro mne. Bůh i nás může zahrnout do svého velkého plánu, pokud mu to dovolíme.

Nepravděpodobné vysvětlení

Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. … Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“ (Lukáš 1,34–37)

Marie byla možná mladá, nevinná a zřejmě i trochu naivní, ale znala základní fakta o životě. A také si uvědomovala, že děti se nerodí ze vzduchu, že k početí je potřeba muže a ženy. Její otázka je proto celkem přiměřená: „Jak můžu mít dítě? Vždyť jsem panna, nejsem vdaná.“

Šlo tedy o reakci, která se dala očekávat. Gabrielova odpověď však musela této mladé ženě doslova vyrazit dech: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“. Tady se setkáváme s vysvětlením, které je jedinečné a nepochopitelné, jež je součástí tajemství vtělení. V té chvíli se musela Marii přemírou nejrůznějších silných emocí zatočit hlava. Pravou skutečností však je, že otcem dítěte bude Bůh Duch svatý. Setkáváme se zde s tajemstvím, které ani nejsme s to chápat. A Bible se je nesnaží vysvětlit, jen je konstatuje jako fakt.

Dítě, které se narodí z tohoto nepravděpodobného svazku, je nazváno „svaté“. Základní myšlenkou v pozadí slova „svatý“ (hagios) je „oddělený“ nebo „jiný“. To, co je svaté, je oddělené od hříšných způsobů světa, vyčleněné pro Boha, zasvěcené Bohu. Jde zde o to, že na rozdíl od zbytku lidstva se Ježíš narodil jako svatý. Všechny ostatní lidské bytosti se mohou stát svatými svým druhým narozením, když přijmou křesťanství (Jan 3,3.5), ale Ježíš se narodil jako svatý při svém přirozeném narození. Vstoupil do tohoto světa již jako znovuzrozený člověk. Tak po dobru toužil již od svého narození.

V některých kruzích se můžeme setkat s plamennými diskuzemi o lidské přirozenosti Krista. Je obtížné sledovat celou argumentaci. Bible nám však hned na začátku evangelijního příběhu říká, že Ježíš se lišil tím, že se narodil jako svatý. Nikdo nic takového neprohlásil o mně (či o vás), když jsem se já narodil. Ale já jsem se nenarodil z panny – s Duchem svatým jako otcem. Pokud by tomu tak bylo, pak pouze a jedině tehdy bych byl jako Ježíš. On se narodil svatý, zatímco já se narodil pod kletbou Adamova hříchu (Římanům 5,12).

Nenormální reakce

Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.             (Lukáš 1,38)

Marie mohla na oněch pár slov, která jí anděl pověděl, reagovat mnoha způsoby. Docela normální odpovědí by bylo: „Myslíš si, že jsem blázen? Opravdu očekáváš, že budu chodit s vystouplým břichem sem a tam a vysvětlovat všem těm, kteří v naší komunitě striktně zachovávají zákon, že jsem otěhotněla z Ducha svatého?“

Zkusme se opět vžít do situace biblických postav. Je až příliš snadné číst tento příběh jako něco, co se přihodilo lidem, kteří jsou úplně jiní než my. Ale tento náhled je špatný. A není biblický. Máme-li pochopit skutečný význam tohoto příběhu, je třeba, abychom do něj vstoupili. Jak byste se cítili, kdyby se to stalo vám nebo vaší dceři? Jaká by byla vaše reakce?

Philip Yancey se ptá: „Kolikrát asi Marie, když cítila, jak se Boží Syn hýbe v jejím lůně, přemítala o andělových slovech? A Josef, když byl vystaven hanbě života mezi vesničany, již mohli v přímém přenosu sledovat měnící se tvary jeho snoubenky, kolikrát asi zapochyboval o svém setkání s andělem – nezdálo se mu to?“

Malcolm Muggeridge poznamenává, že dnes, s klinikami plánovaného rodičovství, které dokážou opravit případné „chyby“, jež by rodinu uvedly v posměch, „je extrémně nepravděpodobné, že by se Ježíš vůbec narodil. Mariino těhotenství, v podmínkách chudoby a s otcem neznámým, by bylo jasným důvodem k potratu. A Mariina slova o tom, že počala jako výsledek intervence Ducha svatého, by poukazovala na nutnost léčení na psychiatrii – čímž by se argumentace pro ukončení těhotenství ještě posílila. Naše generace, která potřebuje Spasitele možná ještě více než kterákoliv předchozí, by nakonec byla příliš humánní na to, aby jej vůbec nechala se narodit.“

Takové by byly normální reakce. Můžeme být navždy vděční, že se Marie s vírou přihlásila k údělu Boží služebnice a byla ochotná trpět důsledky služby svému Pánu.

Stala se tak vzorem pro všechny ty, kteří přijmou jejího Syna a budou žít z víry v něj. Pro ty, kteří nejsou normální z pohledu světa, ale jsou normální z pohledu Božího. Pro ty, kteří jsou jiní – jako jejich Pán.

Z knihy George R. Knighta Vírou k Pánu se dívej. Vydal Advent-Orion a Prameny zdraví (možno objednat).