Mluvím, tedy jsem...

Slova jako: „Já jsem tak pitomá, zase jsem udělala takovou hloupost. To se mi prostě podobá. Já už jiná nebudu. Nejsem schopná nic udělat pořádně. Nic mne vlastně nezajímá. Kdybych neměla hlavu na krku, určitě bych ji už dávno ztratila." A nakonec prohlásí: „Jsem jednoduše naprosto k ničemu. Nechápu, jak se mnou vůbec může někdo vydržet."

Po letech takových vnitřních rozhovorů zjišťuje, že se jí rozpadá manželství, že její děti jsou nevyrovnané a nepřizpůsobivé, že nemá skoro žádné přátele a že její rodina si s ní neví rady. Žádné množství lásky a pozornosti od kohokoliv nedokáže Angeliku přesvědčit, že má svoji hodnotu a že je milování hodnou osobou - a to i když tvrdí, že její největší snahou je být v životě šťastná.

Slova, která sami sobě říkáme, jsou důležitější, než si uvědomujeme. Pokud sami sobě budeme říkat něco dostatečně vytrvale a za vhodných okolností, nakonec těm slovům uvěříme - ať jsou pravdivá nebo ne. Žertování o sobě samém není ve skutečnosti vůbec žádná legrace.

Když si dostatečně často budete opakovat „nedokážu nic udělat pořádně", nakonec opravdu nebudete schopni cokoliv udělat správně - aspoň ve vlastních očích. Když se k tomu přidá pár negativních poznámek z vašeho okolí, jako např. „udělala jsi to zase špatně", pocit, že selháváte, se tím jenom utvrdí.

Když si budete jako Angelika říkat, že „nemáte žádné zájmy", zjistíte, že se chováte, jako kdyby vás opravdu nic nezajímalo. (To je mimochodem nemožné. Každého něco zajímá, nezávisle na tom, jak triviální anebo nedůležité se to může zdát.)
Psychiatr Willard Gaylin řekl: „Poničený obrázek o sobě samém je jako dehtová panenka. Čím více si s ní hrajeme, tím více jsme k ní připoutáni." S každou destruktivní větou přidáváme další chomáč vaty na její dehtové tělíčko, až jsme k ní nakonec beznadějně připoutáni.

Naslouchejte slovům, která sami sobě říkáte. Vytváříte dehtovou panenku?

Angelika věřila, že je v podstatě neschopnou osobou, která nemůže ničím přispět. Nevnímala sama sebe jako zajímavého a atraktivního člověka a domnívala se, že nestojí za to, aby ji někdo chtěl a miloval.

Štěstí a těžkosti

V nedávné minulosti byl vypracován výzkum veřejného mínění, jehož se zúčastnilo 5 000 mužů a žen ze střední příjmové kategorie. Někteří žili v manželství, jiní ne. Všichni byli průměrné či nadprůměrné inteligence.

Tento výzkum ukázal, že lidé, kteří nežili v partnerském vztahu, nebyli o nic šťastnější (ani o nic méně šťastní) než lidé, kteří žili v manželství. Lidé, kteří žili v manželství nebyli o nic šťastnější (či nešťastnější) než lidé žijící sami. Běžné bylo ovšem to, že lidé žijící sami záviděli lidem žijícím v manželství. Ale na druhé straně i vdané ženy a ženatí mužové záviděli těm, kteří žili sami. Mnozí lidé žijící v manželství navíc uvedli, že jsou šťastní nikoliv proto, že by opravdu tak šťastní byli, ale spíše proto, že se „předpokládá, že by měli být šťastní".

Žena žijící sama prohlásila: „Závidím své přítelkyni Janě. Ona je skutečně šťastná. Má muže,
děti a domov. Má všechno."

Vdaná žena uvedla: „Závidím Kateřině. Je za vodou. Může si chodit kdykoliv a kamkoliv se jí zachce. Je majitelem svého času a pánem svých peněz. Podniká spoustu zajímavých věcí. Žije sama a je opravdu šťastná."

Co můžete rozeznat ve slovech, které tyto dvě ženy říkají? Závist není obvykle realistická - nedostává se jí veškerých informací. Slova „cítím se mizerně a někdo jiný je šťastný" jsou ve své podstatě nepravdivá. Každý se ve svém životě někdy a někde setká se situacemi, kdy se necítí šťastný. Každý se musí potýkat s obtížemi a řešit problémy. Jak Kateřina, tak Jana mohou vést dobré životy, ale obě se také musejí vypořádávat s těžkostmi.

Představte si malého chlapce. Vesele si poskakuje a v pěstičce svírá minci. Maminka mu dala korunu a řekla mu, ať si jde ven hrát. Malý chlapec se radostí doslova vznáší. Pak narazí na kamaráda, který má pětikorunu. Jeho koruna náhle ztrácí všechen svůj lesk. Už se necítí tak dobře. Jde domů a požádá mámu o pětikorunu. Dostane ji. Chlapec je štěstím znovu bez sebe - až do chvíle, než narazí na dalšího kamaráda, který svírá v dlani desetikorunu. Chlapec má zlomené srdce. V porovnání s desetikorunou vypadá jeho pětikoruna skutečně politováníhodně. Vrací se domů, aby dostal od maminky desetikorunu. Když se tak stane, narazí na kamaráda s dvacetikorunou... a tak dále.

Pokud nenalézáme svoji hodnotu v tom, kým aktuálně jsme a co aktuálně máme, budeme si říkat, že jsme méně důležití než druzí anebo že máme méně než jiní. Když si takové věci říkáme, vytváříme sami v sobě neklid a nepokoj. Ve snaze být takovými anebo mít to, co - jak se domníváme - jsou a mají ti druzí, se budeme stále pokoušet dosáhnout neviditelného a nedosažitelného stavu štěstí, který nám vždy znovu unikne. Někdo se někde vždycky najde, kdo bude mít více, než máme my, a kdo bude důležitějším, než jsme my.

V životě každého z nás se najdou chvíle, kdy si můžeme říkat, že jsme osamělí, nešikovní nebo neschopní. Slavná holywoodská herečka, předmět obdivu a závisti řady mužů i žen, byla nalezena mrtvá ve své ložnici. Vedle jejího lůžka ležel dopis na rozloučenou: „Nemám už žádnou naději." Vynikající a velmi úspěšná autorka je navzdory všem cenám i popularitě, kterou si vydobyla, přesvědčená, že selhala. Na vrcholu své kariéry ukončí v naprostém zoufalství svůj život sebevraždou.

Usilujeme-li o pokoj, musíme si jej vybrat. Nikdy jej nedosáhneme, budeme-li sami sebe neustále snižovat. Vyrovnaný člověk uzavřel mírovou smlouvu sám se sebou. Dag Hammerskjold řekl: „Muž, který válčí sám se sebou, bude bojovat i s druhými." Máte-li rádi sami sebe, budete mít rádi i ostatní - a budete si jich vážit. Jste-li tvrdí sami k sobě, budete tvrdí i na druhé.

Zapište si do poznámkového sešitu, co si o sobě říkáte každý den. Naslouchejte svým slovům a myšlenkám. Pamatujte si, že myšlenky a slova, která odrážejí beznaděj, zoufalství, nenávist, strach, hořkost, žárlivost anebo závist jsou myšlenkami a slovy klamnými a nepravdivými. Tato slova a tyto myšlenky potřebujete změnit, potřebujete je vytěsnit ze svého života.

„Mírný jazyk je stromem života, kdežto pokřivený rozkládá ducha." (Přísloví 15,4)

Rozhodněte se, že si o sobě budete říkat pravdivé věci. Když se uslyšíte, že si o sobě říkáte něco klamného, zadržte. Je to možné zvládnout. Prostě nahlas řekněte: „Ne, nechci to říkat. Není to pravda."

Vysvobození z očerňování sama sebe je možné prostřednictvím křesťanské víry. Křesťan nalézá návod například v těchto biblických verších: „Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu." (Filipským 4,8)

Pána Boha netěší, když mluvíme o někom zle anebo když mluvíme zle - tečka. Mluvit o sobě zlehčujícím a ponižujícím způsobem je v jeho očích zlé. „Zdržuj jazyk svůj od zlého (vůči sobě i vůči druhým), a rty své od mluvení lsti. Odstup od zlého (vůči sobě i vůči druhým), a čiň dobré, hledej pokoje, a stíhej jej." (Žalm 34,14-15)

Z knihy Williama Backuse a Marie Chapianové „Telling Yourself the Truth". Vydalo Bethany House Publisher.