Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Neber si to osobně…

Už si v životě nesednu za volant,“ prohlásil Antonín a opřel se unaveně o zeď garáže. Nešťastně se podíval na svůj kdysi milovaný pick-up.
|
Typ článku: Články
„Ale no tak, Tondo,“ utěšovala ho Dáša. Od incidentu, kdy malý Jakub vběhl Antonínovi pod kola, uběhlo již pět týdnů. Řidič neměl absolutně čas jakkoli zareagovat, strhnout volant nebo dupnout na brzdu. Ozval se děsivý zvuk, po němž následovala tragédie, šok a drásavý, bolestný pohřeb. Antonínův vůz se právě vrátil z autoservisu. Přesto Antonín nebyl schopen nehodu pustit z hlavy. Celá scéna se mu neustále promítala v hlavě i se všemi detaily.

„Kdybych se tehdy zdržel déle v práci… Kdybych se zastavil v obchodě… Kdybych si ho všiml dříve…“ Antonín se neustále obíral podobnými myšlenkami. Cítil se vinen tím, že Jakub nežije a jeho rodina prochází nezměrným utrpením.

Hra na vinu

Vztahovačnost způsobuje, že se cítíme naprosto vinni za věc, na jejímž výsledku máme jenom malý podíl.

Pokud se vztahovačnost vymkne kontrole, mohou negativní myšlenky způsobit, že člověk úplně ztratí ze zřetele své cíle a úkoly. Prodlévat v minulosti má smysl pouze tehdy, jestliže se můžeme ze svých chyb poučit. „Honění bycha“ brání člověku, aby se posunul dál, a sebeobviňování ničí jeho současný život, byť na minulém již nelze nic změnit. Mnohem smysluplnější je investovat energii do současné situace a dnešních starostí. Promýšlení minulosti má smysl, pokud se z ní můžeme poučit.

Vztahovačnost se také projevuje tím, že nevinné poznámky, otázky a chování druhých vnímáme jako útok na vlastní sebehodnotu. Vztahovačný člověk cítí úkorně i dobře míněná slova. Bývá proto popudlivý a dotčený. Na obyčejnou otázku: „Odkud máš tu novou raketu?“ lze odpovědět buď jednoduše: „Koupil jsem ji ve sportovních potřebách“, nebo uraženě: „Kde bych ji vzal? Myslíš, že jsem ji ukradl?“ První odpověď je prostá neemocionální odpověď na nezáludnou otázku. Druhá je dotčená a útočná a celý rozhovor se snadno může zvrhnout v hádku, pokud tazatel zareaguje podobně defenzivním způsobem.

Vztahovačný člověk se může obklopit neproniknutelnou slupkou, jež brání tomu, aby zaslechl jakoukoli konstruktivní kritiku. Je v pořádku vnímat do jisté míry kritiku osobně, ale pokud se „jistá míra“ vymkne kontrole, budou výsledkem problémy a pocit prohry. Tabulka ukazuje některé typické pasti, v nichž mohou vztahovační lidé snadno uvíznout.

Neblahé důsledky sebeobviňování

Když se lidé obviňují, může se stát, že budou:

·       pociťovat vinu za věci, které byly nevyhnutelné a za něž oni nebyli odpovědni

·       přisuzovat druhým lidem vinu za věc, za níž nenesou plnou odpovědnost

·       vykládat poznámky, otázky nebo chování druhých jako útok na vlastni sebehodnotu

·       odmítat konstruktivní kritiku, kterou by měli slyšet

·       předpokládat, co si druzi lide mysli

Extrémní emoce

Obviňování může mít zvláště ničivé důsledky v rodinných vztazích. Rodiče mohou v záchvatu vzteku vidět své dítě jako „dospělého nepřítele“ a úplně ztratí nadhled.

To se stává tehdy, jestliže rodič interpretuje adolescentní vzpouru typickou pro dospívání jako odmítnutí své autority. V krajním případě takový vadný myšlenkový proces může vyústit i v týrání dítěte. Není výjimkou, že se rodič odsouzený za týrání hájil tím, že „on mi ublížil první“ a že „mě neměl rád“. Dítě nikdy nechtělo útočit na svého rodiče osobně, a přesto bylo jeho chování takto vnímáno.

Vztahovačnost dokáže rozbíjet manželské vztahy. Jeden z partnerů se vrátí po složitém dni v práci domů velmi špatně naložený. Jakmile vstoupí do dveří, jeho protějšek vycítí, že se zlobí, ale mylně dojde k závěru, že terčem negativní emoce je on sám, a proto preventivně zaútočí jako první. Místo přivítání vznikne hádka a důsledkem je tichá domácnost.

Vztahovačnost se umí projevit i za volantem. Když nás někdo bezohledně předjede, máme pokušení jeho manévr vnímat jako osobní útok. Nezvládnuté emoce za volantem mohou vést ke stresu, vážným zraněním nebo dokonce ke smrti. A to vše kvůli situaci, která mohla, ale také nemusela být zaviněná. Přecitlivělý člověk vidí urážky, odmítnutí a kritiku ve všem a ve všech a v důsledku toho se cítí zraněný a není v pohodě.

Když prší, tak pořádně

I ti nejklidnější a nejracionálnější lidé někdy reagují vztahovačně. Každý totiž někdy podlehne tlaku nahromaděných nešťastných událostí. Střet více negativních okolností dokáže ovlivnit i člověka, který je vůči vztahovačným reakcím jinak velmi odolný.

Naše myšlení má tendenci spojovat i věci, které mezi sebou žádný vztah nemají. Může se stát, že váš syn při basketbalu nešťastně upadne a přetrhne si kolenní vaz. O týden později vy sami spadnete ze žebříku a zlomíte si nohu. Dva dny na to vypoví službu převodovka vašeho obvykle spolehlivého vozu. „Proč já?“ ptáte se. Nevyhnutelně si začnete připadat jako příslovečný Jób ze Starého zákona, na nějž se nahrnuly všechny možné katastrofy.

Proč je vaše reakce důležitá? Protože ovlivňuje způsob, jakým se s problémy vypořádáte. Čím více si začnete připadat jako zoufalec, který nemá nic pod kontrolou, tím obtížněji budete zvládat stres.

Jestliže ovšem dospějete k závěru, že mezi nedávnými kalamitami není žádné spojení, pravděpodobně nepodlehnete dojmu, že vše špatné se děje vaší vinou. Řada nešťastných událostí vás musí nevyhnutelně zasáhnout, ale správný postoj vám umožní si s nimi lépe poradit a v dlouhodobé perspektivě vám zaručí lepší život.

Z knihy Neila Nedleyho Ztracené umění myslet. Vydal Advent-Orion.

Počet přečtení: 637
Datum: 9. 4. 2025