Nepotřebuješ můj obraz
Podívejme se na znění druhého paragrafu Desatera: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidi, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají“ (Exodus 20,4-6).
V době mé vojenské služby jsem u sebe nosil fotografii dívky, kterou jsem miloval. Když mi bylo teskno, její fotka mne vždy potěšila. Ta dívka je nyní už třicet let mou manželkou a její fotku nosím v peněžence dodnes. Teď už se na fotku tak často nedívám, protože spolu žijeme v jedné domácnosti, a tak se vidíme každý den tváří v tvář.
To je ideál, který nabízí Bůh ve druhém přikázání. Pokud budeme každý den prožívat s Hospodinem, jeho zobrazená podoba nebude důležitá.
K lepšímu pochopení druhého paragrafu nám pomůže následující příběh. Mojžíš tehdy odešel na horu, kde měl od Hospodina převzít text smlouvy zaznamenaný na kamenných deskách. Když byl pryč už pět týdnů, lidé začali být nervózní: „Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Árónovi a naléhali na něho: ‚Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.‘
Áron jim řekl: ‚Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!‘ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Árónovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘ Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: ‚Zitra bude Hospodinova slavnost.‘
Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her“ (Exodus 32,1-6).
Pokud si začneme Boha znázorňovat, skončíme stejně jako Židé pod horou Sínaj u modloslužby. Začneme se klanět výtvoru vlastních rukou, místo abychom vzdávali úctu Stvořiteli.
Bůh, ve kterého věří křesťané a židé, říká: Nepotřebuješ mou fotku, žádné obrazy ani sošky, které by mne zobrazovaly. Protože já budu žít s tebou ve tvém domě. Budu ti tak blízko, že mne budeš vnímat každý den. A pokud budeš trpělivý, pak jednou zakusíš to, co patriarcha Jób vyjádřil na sklonku svého života, když prohlásil: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem“ (Jób 42,5).
Jób přiznává, že nerozumí všemu, co se odehrálo v jeho životě. Ale jedno ví jistě. Bůh je s ním. Provázel ho, když byl bohatý a šťastný. Neopustil ho ale ani ve chvíli, kdy zkrachovala jeho farma a zanedlouho přišly o život v jedné chvíli všechny jeho děti. A je s ním i v závěru života, kdy je opět bohatý a raduje se ze své nové rodiny.
Jak už jsem psal, v peněžence nosím fotografii manželky. Občas se stává, že nás naše služební povinnosti rozdělí, a pak jsem rád, že se mohu podívat alespoň na její obrázek. Fotku svého Boha s sebou ale nenosím. Respektuji Boží vůli. Bůh mi ve druhém přikázání Desatera slibuje: „Budu s tebou tak viditelně i hmatatelně, že můžeš zapomenout na jakékoli moje zobrazení.“
Z brožurky Vlastíka Fürsta Deset důkazů Boží lásky. Vydal Advent-Orion.