Obezita a novodobí allchemisté

Věříme, že nás zachrání moderní medicína. Trh je zaplavený zázračnými preparáty na hubnutí. Češi za ně ročně zaplatí miliardu korun. „Nenašli jsme žádný důkaz, že by některý z nich skutečně fungoval“, konstatovaly dva týmy vědců na mezinárodní konferenci obezitologů ve Stockholmu. Nenaplnily se ani naděje vkládané do nových léků. Kdysi oblíbený Adipex byl kvůli nežádoucím účinkům stažen z trhu. Registrace Meridie byla v zemích EU pozastavena, protože zvyšovala riziko infarktů a cévních mozkových příhod. Podobný osud potkal Acomplii, blokující receptory slasti v mozku. U několika pacientů, kteří ji užívali, vedlo zablokování těchto receptorů k sebevraždě. Nejprve páchali pomalou sebevraždu, protože jim chutnalo moc, po lécích ztratili chuť k životu úplně.

Paní Evě ještě není třicet, měří sto sedmdesát a váží sto dvacet sedm kilo. Vyzkoušela nespočet podpůrných preparátů i léků. Půl roku byla v péči obezitologické poradny. Pár kilo, které shodila, zase za dva měsíce nabrala. „Jste moje poslední naděje, pane doktore“, řekla ještě ve dveřích ordinace. „To jste tady špatně. To musíte k Nejvyššímu“, odpověděl jsem a ukázal prstem k nebi.

Eva je úspěšná podnikatelka. Vlastní tři realitní kanceláře. Vyniká dravostí, bezohledností a požíráním konkurence. Podnikání jí sežere většinu času. Na pohyb je líná. Potrpí si na drahá jídla: argentinské bifteky, chilská vína, francouzské sýry. O dovolené se povalovala na Bali. S partnerem se před rokem rozešla. Nechtěla se s ním dělit o firmu, o čas, o jídlo, o sebe. Umí jen poživačně hltat, uchvacovat, hromadit, expandovat. To je její povaha a způsob myšlení. Přitom by chtěla být štíhlá. Nechápe, že to nejde.

Známý obezitolog, profesor Štěpán Svačina, je přesvědčený, že budoucnost léčby obezity je především v lécích, které jsou pro lidi dostupnější než drahá psychoterapie, a v postupech, které nebudou vyžadovat velkou spolupráci pacientů. „Jednou dojde k objevu léků, které pohyb nahradí a přejídání trochu umožní“, uvedl profesor Svačina pro MF Dnes.

Mýlíte se pane profesore. Nedojde. Neumožní. O něco takového už se marně snažili středověcí alchymisté. Obezita totiž sama o sobě není nemoc – k řadě nemocí ale vede. Nemoc z ní udělal medicínsko-farmaceutický komplex, aby zvýšil potřebu vyšetření a spotřebu léků. Jakmile označíte nadváhu za nemoc, vyrobíte z člověka pacienta. Ten se odevzdá do péče lékařů, spolehne se na léky a rezignuje na aktivní přístup. Právě proto obézních přibývá.

Obezita je nešťastný způsob řešení životní situace, způsob myšlení a chování, povahový rys. Má co dělat s psychikou. Deprese a stres vedou k obezitě. Obezita prohlubuje deprese a stres. Mechanismus je zřejmý. Pokud má člověk nějaké životní potíže, tak jej tíží. Vyvolávají nejen psychické napětí, člověk je napjatý i, svalově. Aby tu tíhu unesl. Svalové napětí mu vyčerpává obrovské množství energie, aniž by se fyzicky namáhal. Je utahaný, ztrácí vůli k pohybu. Má naléhavou potřebu stres zajídat. Vůči stresu vnějšího světa se obaluje vrstvou tuku.

Obezita jednotlivce je metaforou rozežranosti, sobectví, lenosti a hedonismu západní civilizace. Výrazem nenasytné touhy po expanzi, požírání konkurence, vytváření stále větších a větších, nadnárodních firem. Na úkor menších a hladových. Takové chování vede v případě jedince i celé společnosti k tloustnutí, nehybnosti a zániku.

Pro paní Evu bylo moje vysvětlení nepřijatelné. Odcházela zklamaná. Dál bude čekat, až novodobí allchemisté najdou proti obezitě zázračný lék. Komu není rady, tomu není pomoci.

Z knihy Jana Hnízdila Zaříkávač nemocí. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny.