Odpuštění

My lidé jsme povoláni k tomu, abychom se stali svobodnými, osvobozovali druhé, podporovali život, v každém hledali jeho cenu a krásu a přetvářeli svět v nádhernou zahradu, v níž každý člověk a společnost mohou přinášet žeň květů a plodů, a tak připravovat semínka pokoje pro zítřek.

Pokud touha po úspěchu a obdivu a strach z odmítnutí ovládají naše chování a brání nám v hledání spravedlnosti a svobody pro druhé, nejsme svobodni. Chci nyní mluvit o osvobození od vnitřních zranění, která vládnou našemu chování a nutí nás k nelidskému chování vůči druhým.

Některá z těchto zranění nám byla způsobena aktivně, například slovním nebo fyzickým týráním. Jiné rány mohou být spíše pasivního charakteru - v určitých momentech, zejména když jsme byli slabí a v nouzi, jsme se cítili zneuznaní a odmítnutí. V jiných případech mohly být ignorovány naše potřeby těmi, kdo sice mohli pomoci, ale přešli nevšímavě kolem. Naše zranění zanechávají v srdci rány, které zůstávají potlačeny a ukryty v zákoutích naší bytosti. Právě tato zranění stojí na počátku bariér, které si budujeme.

Bariéry a rány, které jsou těmito bariérami zakryty, brání zdravému spolubytí s druhými, protože omezují komunikaci a otevřenost. Abychom se stali skutečně svobodnými, a tedy více lidmi, tyto bariéry musí být odstraněny. Odpuštění je procesem odstraňování bariér a my při něm začínáme mít rádi ty, kdo nás zranili. A tato láska je poslední fází vnitřního osvobození.

Na zranění reagujeme různým způsobem. Můžeme chtít na oplátku také zranit toho, kdo nám zranění způsobil, špatně mluvit o tom, kdo špatně mluvil o nás. Jsou však i jiné způsoby, jak se se zraněním vypořádat. Někteří z nás ho nechají hnisat uvnitř a dostávají se tak do stavu neustálé nemocnosti a nespokojenosti vůči všemu a všem. Skrývané zranění se může dokonce zvrátit v pocity vlastního odsuzování, jako bychom si ho zasloužili, protože jsme došli k přesvědčení, že nemáme žádnou cenu.

Zranění mohou rovněž vzbuzovat pocity viny. Existují dva druhy viny: psychologická a morální. První z nich v nás působí druzí, dávají-li nám pocítit, že nemáme žádnou hodnotu. Psychologové ji často nazývají "hanbou", aby ji tak odlišili od viny, kterou si působíme sami, učiníme-li něco podle svého mínění špatného. Psychologická vina není následkem toho, že jsme někoho zranili nebo se dopustili zločinu; je pocitem, který nás může zaplavit, cítíme-li se jako jednotlivci odmítnuti.

Morální a psychologická vina se navzájem vyživují. Pokud cítíme, že nemáme žádnou cenu, je to proto, že nám to někdo nějakým způsobem sdělil. Můžeme se tedy podle toho začít chovat - budeme zraňovat druhé právě proto, že víme, že stejně nemáme cenu a nic dobrého od nás nemůže vzejít.

Pocity bezcennosti se v každém z nás usazují, kdykoli se jako děti cítíme odmítáni. Tak se v nás během dětství rozvíjí stinná stránka naší bytosti a tyto pocity vyplývají na povrch během momentů deprese. Být v depresi znamená utápět se v pocitech, které nás ochromují a zabraňují dál žít. Psychologická vina je rovněž u kořene naší nedostatečné sebedůvěry. Mnohým z nás schází nejen důvěra ve způsobilost konat věci vyžadující zkušenost a kompetenci, ale i ve schopnost milovat a na oplátku být milován.

Při svém naslouchání lidem objevuji, kolik z nás je obtíženo vinou. Matky a otcové se cítí vinni, že jsou nedokonalými rodiči. Manželé a manželky pociťují vinu, protože nevědí, jak mít rád svého partnera a jak o něj pečovat. Obviňujeme se snad všichni, protože žádný z nás není úplně takový, jakým chtěl být, a nakolik jsme nespokojeni sami se sebou, natolik jsme nespokojeni i s druhými. Otázka je nasnadě: Jak se tíže své viny zbavit? Jak znovu objevit důvěru a víru, která nám pomůže otevřít se druhým a učinit se svým životem něco krásného? Jak se matka a dítě nebo manžel a manželka vzájemně vysvobodí z pocitů, které jim brání k plnému životu? Jak se mohou spolu setkat tak, aby se uvolnila nová energie přetvářející jejich srdce? O této energii píše židovský filozof Martin Buber v knize Já a Ty, kde mluví o dvou lidech, kteří se skutečně setkají a vzájemně odhalí jeden druhému.

V první kapitole jsem hovořil o lásce, která proměňuje člověka a která proměnila rovněž Klaudii, mladou, velmi těžce postiženou ženu v komunitě Archa v Hondurasu. Tato láska odhaluje, chápe, posiluje, oslavuje a napomáhá lidem vyjít z touhy po smrti k touze po životě. Vysvobozuje z chapadel psychologické viny, která nás ochromuje. Je láskou tryskající z toho, kdo v nás důvěřuje a chce, abychom žili. Musíme však otevřít srdce, abychom ji mohli přijímat. Můžeme ji blokovat, odmítat v ni uvěřit, nebo ji vůbec nechtít. Touha po smrti nás někdy může zcela zahltit.

Domnívám se, že právě v tom spočívá tajemství vnitřní svobody. Tuto přetvářející lásku můžeme buď přijmout, nebo odmítnout. Odpustit znamená nabídnout lásku, která člověka vysvobozuje z moci morální a psychologické viny. Je nejvyšším a největším z darů, protože je darem osvobození od všech zranění minulosti, která nám zabraňují v plném životě a lásce k druhým.

Přišla mě navštívit mladá univerzitní studentka. Ze způsobu, jakým mluvila o mužích, jsem vycítil její velkou vnitřní bolest. Požádal jsem ji, aby mi řekla něco o svém vztahu k otci. Vytřeštila na mě oči: "Nenávidím ho!" Chtěl jsem vědět víc. Vyprávěla mi, že její otec je učitelem filozofie na jedné křesťanské škole, kde je velmi oblíbený a uznávaný. Když však přijde domů, zavře se ve svém pokoji. "Nikdy s námi nejí," řekla. "Nikdy se mnou nemluví. Nenávidím ho."

Mladá žena těžko snáší, je-li odmítána a přehlížena otcem, který by jí měl dodávat odvahu a sílu. Otec jí dal najevo, že je bezcenná. Posílilo to v ní celkový pocit odmítnutí, vytvořilo hluboké napětí, hněv a vzpouru a zasáhlo rovněž všechny její vztahy k mužům. Tato žena potřebovala osvobození od nenávisti, která ovládala její život. Bylo důležité, aby začala svého otce chápat, což nakonec mohlo vyústit v odpuštění.

Když začne svému otci rozumět a pochopí jeho chování, bude na cestě k odpuštění. Ale toto odpuštění se může stát skutečným setkáním a společenstvím srdcí pouze v případě, když bude její otec ochoten o svém chování přemýšlet, uvědomí si, jak moc dceru zranil, a o dar odpuštění ji požádá. Pouze tehdy může u obou nastat smíření, naprosté uzdravení a osvobození.

Někdy tím nejdůležitějším nemusí být porozumění, ale uznání, že člověk, který nás zranil, má v sobě bloky, jež ho vedou až k odmítání připustit vinu. Mladá žena strávila mnoho let ve vězení kvůli člověku, který proti ní vydal křivé svědectví. S pomocí vězeňského kaplana zde prožila duchovní proměnu. Jednoho dne kaplan zavedl řeč na téma odpuštění člověku, který jí způsobil tolik strádání. "Ne," řekla, "nikdy bych mu nemohla odpustit, příliš mi ublížil. Ale každý den se modlím, aby mu jednou odpustil Bůh."

Pro tuto ženu nebylo možné odpustit, dokud onen muž neprojevil dokonalou lítost a nepožádal o dar odpuštění. Zároveň však ukázala, že vůči němu nechce být ovládána nenávistí. Šlo jí dokonce o to, aby žil v pravdě, a proto se za něj modlila. V některých případech se podaří dospět k tomuto vnitřnímu osvobození spíše oběti, aniž by útočník přiznal vinu a žádal odpuštění. Někdy zranění může být tak hluboké, že skutečné osvobození pro oběti vyžaduje podstoupení velmi dlouhého a bolestného procesu. Pomysleme například na Židy, kteří přežili koncentrační tábory, nebo na Tutsy a Huty, kteří zůstali naživu po vraždění ve Rwandě.

Z knihy Jeana Vaniera "Cesta k lidství". Vydalo nakladatelství Portál.