Olivy – na ledviny, pro cévy i na chuť

To proto, že je jednomu mému příbuznému taky někdo věnoval. Buď je sehnal v tuzexu, nebo v zahraničí. No a jemu nechutnaly, tak prý jestli to nechci… Ochutnala jsem – nic moc. Nebyla jsem na tu chuť zvyklá. Jenže ty olivy byly plněné mandlemi. Tak to byl tenkrát taky „úzký profil“. No a vyhoďte sklenici mandlí! Tak že bych snědla aspoň ty mandle? S chutí do toho! Jedla jsem… a pomalu si zvykala. No a pak jsem „dojela“ i ty olivy.

Vzpomněla jsem si na to, když jsem viděla film z Řecka. Už si ho nepamatuji, jen to podstatné, to „olivové“, mi utkvělo: Starý Řek se setká s vnukem, který patrně dosud žil mimo vlast a teď si na ni zvyká, tedy i na tradiční jídla, jako jsou nakládané olivy. Děd trpí, že vnuk olivy považuje za hnus. Vnuka mrzí, že se dědeček trápí, a tak se v noci tajně odhodlá, že ty příšerné olivy přece jenom zkusí. Ochutná jednu – brrrr! Druhou – brr! Třetí – už jen br! No, a pak zjistí, že je to vlastně dobré, a už se jenom láduje. Ani neví, že dědeček ho užasle pozoruje a raduje se, že se vnuk neodrodil. No a já jsem na tom podobně. Ten danajský dar mě stál už hodně peněz. Kdybych ho tenkrát neochutnala, olivy bych mít nemusela a ušetřila bych… Ba ne, ničeho nelituji, stejně jako Edith Piaf.

Někdo je nemůže ani vidět, jiný je miluje. Ten druhý dělá dobře. Olivy jsou nejen dobré, ale taky zdravé. Olivy a z nich lisovaný olej – ten první, zastudena lisovaný, zvaný panenský, obsahují nejen železo, vápník a hořčík, ale taky spoustu vitaminů. Například E. Některé z nich považujeme za antioxidanty – to je laicky řečeno něco jako prostředek proti korozi – prostě abychom déle drželi pohromadě.

No a ještě něco cenného olivy umějí – snížit hladinu cholesterolu. Oliva je hotová lékarna, no a musíte uznat, že jejich konzumace je opravdu příjemnější, než když má člověk pozřít hořké – a mnohdy drahé – pilulky. Olivy podporují také ledviny při jejich boji s různými jedy. Chcete-li se inspirovat v jižních zemích a udělat tak něco pro zdraví, dejte si chleba s olivami a s cibulí.

Pokud se vydáte do Provence, olivy tam najdete v omáčkách, salátech, na koláči quiche, na pizze a také spolu s kapary v pastě známé po názvem tapenade, která se maže na chléb či pečivo.

Kdybychom byli tak odolní jako olivovník – to bychom se měli. Některé olivovníky v Getsemanské zahradě u Jeruzaléma prý pamatují dokonce i Krista. Možné to je – nejsilnější z nich má kmen o průměru dvou metrů. Stáří olivovníků se opravdu nepočítá jen na roky, desítky či stovky let, ale dokonce na tisíciletí.

Znalec oliv, potravinář, který působil v Řecku, ví o olivách své. Vyprávěl, že některé nakládané olivy by se ani nedotkl – je „vylepšená“ chemicky, ale že miluje odrůdu, které se říká kalamata. Kalamaty jsou černé s fialovým nádechem, ale ty prý tady nemohu sehnat. Když jsem řekla, že mám též nejraději kalamaty a že si pro ně chodím do té a té prodejny, řekl, že to je úžasný pokrok a že se tam honem musí stavit. Kalamaty dnes běžně seženete v obchodních centrech v koutcích s řeckými potravinami nebo o dovolené na tržištích ve Středomoří. Poznáte je podle špičky a hlavně – podle chuti. Jsou prostě nejlepší!

Pokud trpíte žlučníkovými kameny, berte tři lžíce olivového oleje s citronovou šťávou před spaním a po probuzení. Kameny by se měly časem vyloučit stolicí. Vysledovala jsem si také, že pokud si vezmu několik nakládaných oliv kalamata v situaci, kdy na mě „něco leze“, situace se vylepší podobně jako při použití švestiček umeboshi.

Když jsem se dočetla, že olivy obsahují všechny esenciální aminokyseliny, řekla jsem si: „Aha, tak proto já mám nezřízenou chuť na olivy. Tělo je nezbytně potřebuje!“

Z knihy Hanky Synkové Všechno je dobré. Vydalo nakladatelství Triton.