Posttraumatická stresová porucha
Nejnovější výzkumy uvádějí, že u lidí trpících PTSP se vyskytuje vyšší riziko trestné činnosti, které vyplývá z agresivního postoje a narušeného sebeovládání. Byla také zjištěna souvislost mezi PTSP a zvýšeným rizikem chronických nemocí (např. onemocnění srdce).
Posttraumatická stresová porucha poprvé upoutala pozornost veřejnosti ve velmi specifické podobě, totiž v souvislosti s tzv. granátovým šokem válečných veteránů. V současné době tato porucha postihuje více než pět milionů Američanů ročně a podílejí se na ní nejrůznější traumatické události: přepadení či sexuální zneužití (ať už zážitek vlastní či blízké osoby), trestné šikanování, přírodní katastrofy (hurikány, zemětřesení...), vážné zranění při dopravní nehodě a pod.
PTSP není nevyhnutelným důsledkem vážného stresoru. Tato porucha totiž postihne jen pouhých devět procent lidí, kteří prožijí extrémně traumatizující událost. Avšak například mezi vietnamskými veterány dvacet let po válce se její výskyt blíží k patnácti procentům. Poznatek, že se u všech traumatizovaných osob PTSP nerozvine, poukazuje na jednu z nejdůležitějších stránek teorie stresu. To, zda se PTSP objeví či nikoli, závisí na genetické dispozici, osobním způsobu zvládání událostí a dalších sociálních faktorech. Nejnovější výzkumy ukazují, že pokud má člověk po traumatické události silnou sociální oporu, pravděpodobnost vzniku posttraumatické stresové poruchy je menší.
Dokonce i v případě, že u někoho PTSP vznikne, často se toto onemocnění neprojeví všemi charakteristikami a také doba a rozsah uzdravování je různý. Přibližně 50 % osob se zcela zotaví během šesti měsíců. Některé pacienty pronásleduje tato nemoc celá desetiletí, někdy dokonce i po celý život.
Možnosti léčby závisí na typu problémů s daným případem spojených. Pokud nemoc doprovází deprese a poruchy spánku, lze předepsat antidepresiva a/nebo léky snižující úzkost.
PTSP je další úzkostnou poruchou, při které je důležitou součástí léčby kognitivně- behaviorální terapie. Jak jsem již uvedl, pomoci může i silná sociální opora, upevnění rodinných, přátelských a sousedských vztahů. Léčba může přinést rychlé zlepšení, avšak neléčená nemoc trvá dlouho. Výzkum posttraumatické stresové poruchy po znásilnění ukázal, že dvanáct terapeutických setkání (bez léků) při behaviorální terapii stačí k tomu, aby se zmírnily téměř všechny příznaky nemoci, a to u všech pacientů.
Je důležité poukázat na proměnlivost PTSP, ale také na rozmanitost symptomů s ní souvisejících u každého jednotlivce. Nedávný výzkum ukázal, že různá časová období mohou působit v určitém ohledu na uzdravování lépe než jiná. Odborníci studovali život 78 Arménů, kteří koncem 80. let prožili spolu s tisíci dalšími velké zemětřesení a extrémní politické násilí. Bylo zjištěno, že příznaky deprese z traumatických událostí mají tendenci časem vymizet. Jiné příznaky posttraumatického stresu se však nezlepšily ani po třech letech. Výsledky arménských výzkumů jsou poučné, avšak neplatí pro všechny pacienty s PTSP. Arménům stále různé věci připomínaly traumatické zážitky (budovy zničené zemětřesením, mediální zprávy o probíhajícím politickém násilí atd.). V mnoha případech PTSP se vyskytuje vícero spouštěčů úzkostných vzpomínek, avšak přímo hmatatelné připomínky traumatické události se často nevyskytují.
Jednou z největších tragédií léčitelné úzkostné poruchy PTSP je dlouhý časový odstup, než pacienti vyhledají pomoc. Průměrný odklad léčby trvá osm let.
Ukázka z knihy dr. Neila Nedleyho „Život bez deprese“, kterou lze objednat na adrese www.a-o.cz.