Proč světové prvenství v úmrtnosti na většinu hlavních civilizačních chorob drží právě bývalé Československo a Maďarsko?

Naprosto se u nás zanedbalo informování obyvatelstva o škodlivosti soli a zanedbala se i příslušná opatření ve veřejném stravování. V zemích bývalého sovětského bloku a v Japonsku je na světě nejvyšší spotřeba soli. Japonsko má ovšem přitom nejnižší spotřebu živočišných potravin (což je důležitější faktor), takže je již mnoho let v délce života suverénně první na světě a má suverénně nejnižší úmrtnost na koronární nemoc srdeční, na infarkt myokardu, na rakovinu tlustého střeva. U nás (a opět se to vztahuje na celý bývalý sovětský blok) to však byl již jen další hřebíček do rakve, v níž zbytečně předčasně spočinuly miliony lidí.

Tragické přitom je, že na tomto stavu se podíleli i lékaři. Lékaři totiž mohli pacientům říkat pouze to, co se dozvěděli na lékařských fakultách, při doškolování lékařů atd., čili co se dozvěděli„oficiálně“. Měli bychom si být vědomi toho, že lékař, pokud se o tuto problematiku sám aktivně nezajímá, nemá z principu přístup k žádným informacím o vztahu výživy a zdraví.

Tyto informace jsou představovány pouze soubory údajů, jejichž nejjednodušší formu představují grafy mnou uváděné. Žádné takové údaje v lékařských učebnicích v ČR nejsou. Ty mnohem složitější soubory údajů, které zde neuvádím, to jsou soubory údajů zpracovatelné pouze matematicko-statistickými metodami na počítačích. To je těch 30 000 článků, ze kterých vycházím. Tyto články se objevují v předních lékařských časopisech (a také v časopisech nutričních, biologických, biochemických). K nám však tyto časopisy přicházejí jen v počtu několika exemplářů. Znalosti našich lékařů tedy tyto zahraniční odborné časopisy mohou naneštěstí ovlivnit jen málo.

Přitom i v západní Evropě a v USA průzkumy naprosto jasně ukazují, že správné informace pacientům dávají pouze ti lékaři, kteří lékařské univerzity absolvovali poměrně nedávno. Můžeme se na to dívat tak, že výuka na lékařských fakultách je přibližně obrazem stavu vědění, ke kterému dospěli odborníci na výživu o 5, 10 či 20 let dříve. Teprve s tímto zpožděním se to učí na lékařských fakultách. Lékař, který fakultu opustil před třiceti lety již obvykle zůstává v zajetí toho, co se tam tehdy naučil. I v USA ještě donedávna byli, a možná že i dodnes výjimečně jsou, lékaři, kteří svým pacientům doporučují maso. Pokud se však ještě takoví jednotlivci vyskytnou, jsou však pouze jakýmsi archaickým přežitkem. Devadesát devět procent amerických lékařů samozřejmě zná dietní cíle pro Spojené státy přijaté kongresem, přijaté ministerstvem zdravotnictví, hlavním lékařem Spojených států apod. Američtí lékaři své pacienty učí, aby omezili spotřebu masa, učí je i aby omezili spotřebu soli. Američtí lékaři to však svým pacientům říkají mnohem častěji a přikládají tomu mnohem větší důležitost, než je běžné u nás.

Měli bychom si říci ještě něco o vztahu životního prostředí a úmrtnosti na civilizační choroby. S rostoucí spotřebou živočišných potravin, živočišných bílkovin úmrtnost na koronární nemoc srdeční, na infarkt myokardu vzrůstá o cca 1000%. V porovnání s oblastmi s podstatě zanedbatelnou spotřebou živočišných potravin je v místech s vysokou spotřebou živočišných potravin úmrtnost zvýšena dokonce zhruba 50x, tzn. o 5000%. Naproti tomu nejznečištěnější oblasti ČR - pánevní oblasti severních Čech, Mostecko, Teplicko, Sokolovsko - mají úmrtnost zvýšenu jen o 10%. Čili 10% proti 1000%, resp. proti 5000%. Vidíme jasně, že vliv stravy je neporovnatelně silnější než vliv životního prostředí. Nemůžeme proto tvrdit, že špatný zdravotní stav u nás je důsledkem špatného životního prostředí.

To ovšem neznamená, že není v našem výsostném zájmu pečovat o stav životního prostředí. Měli bychom si být vědomi toho, že právě vysoká spotřeba živočišných potravin podstatně přispívá ke zhoršování životního prostředí, k nadměrnému čerpání přírodních zdrojů.

Na zajištění jedné výživné jednotky obsažené v živočišných potravinách je třeba na polích sklidit zhruba deset výživných jednotek ve formě krmného obilí, krmných brambor, pícnin. To vše se pak zkrmí a vznikne z toho třeba maso. Téměř 90% sklizně na našich polích tak sloužilo a nadále slouží pro výkrm hospodářských zvířat, pouze něco přes 10% sklizně slouží pro přímou výživu lidí. Pokud tedy pojídáme živočišné potraviny, předpokládá to, že musíme mít mnohokrát větší primární sklizeň - sklizeň obilí, brambor atd. Spotřebuje se tedy mnohem více umělých hnojiv, mnohem více nafty a ropných produktů vůbec, je třeba mnohem více zemědělských strojů. V době, kdy komunistická vláda na základě mylných informací odborníků ministerstva zdravotnictví cíleně zajišťovala vysokou spotřebu živočišných potravin, v té době se již objevoval nedostatek zemědělské půdy. V rámci státních programů byly za cenu obrovských investic některé přírodně nejcennější části našeho území přeměněny na zemědělskou půdu. Ztráta překrásných přírodních společenství, ke které tak došlo, je nenahraditelná.

Ze všech nežádoucích látek v naší stravě (tedy látek, které tam nepatří, které se tam dostaly zejména v důsledku činnosti člověka) největší ohrožení zdraví představují dusičnany a dusitany. Dusičnany a dusitany se do prostředí - do půdy, do vody a následně do potravin - dostávají hlavně z hnojiv. Téměř 90% hnojiv ovšem slouží k pěstování krmiv pro hospodářská zvířata. Kdybychom nepotřebovali mít živočišné potraviny, čili kdybychom potřebovali zajistit pouze převážně rostlinnou stravu, tak bychom žádná hnojiva nepotřebovali. Celkově bychom potřebovali neporovnatelně nižší úrodu a mohli bychom tedy přejít výhradě na tzv. ekologické zemědělství. Žádná hnojiva a žádné z nich pocházející dusičnany, fosfor, kadmium bychom neměli.

Vysoká spotřeba živočišných potravin je tedy hlavní příčinou toho, že v naší stravě je tolik dusičnanů a dusitanů, tolik kadmia, ale také bifenylů a desítek dalších látek, o kterých tak často čteme. Finanční prostředky, které jsme věnovali na produkci živočišných potravin, na výstavbu masokombinátů atd., jsme pochopitelně nemohli použít jinde. Vysoká spotřeba živočišných potravin nám tedy rovněž přímo odčerpávala prostředky, které bychom jinak mohli použít na lepší technické vybavení zdravotnictví, na vyšši úroveň lékařské péče.

Všemi těmito způsoby vedená propagace živočišných potravin a následně neproporční výše spotřeby těchto živočišných potravin přispěla ke zhoršování zdravotního stavu u nás i ve všech zemích bývalého sovětského bloku. To je důvodem, proč prvenství ve výskytu civilizačních nemocí ve světě má bývalé Československo a Maďarsko a těsně za námi jsou ostatní země bývalého sovětského bloku.

Vysoký výskyt civilizačních chorob nezpůsobil ovšem komunismus sám o sobě. V zemích s velmi intenzívním působením komunistické ideologie, avšak současně v zemích, které na vysokou spotřebu živočišných potravin neměly, resp. nevěnovaly finanční prostředky, tzn. na Kubě, v Číně, v Severní Koreji a ve Vietnamu, v těchto zemích je výskyt civilizačních chorob velmi nízký. Kuba bývala v mnoha směrech v zdravotních poměrech nejlepší v celé Latinské Americe. V Číně američtí odborníci ve srovnávacích studiích zaznamenávali výjimečně nízký výskyt civilizačních chorob. Čína toto své znamenité postavení začíná však již pomalu ztrácet - úměrně tomu, jak tamější ekonomický rozvoj umožňuje zvyšovat spotřebu živočišných potravin.

Tomáš Husák, matematik a biolog, přední evropský odborník na zdravou výživu