Spánkový deficit vede k osamělosti

Odcizení zároveň vede k tomu, že spánkově deprimovaní lidé jsou méně sociální atraktivní pro ostatní lidi. A co je zajímavé – i dobře vyspalí, odpočatí lidé se začnou cítit osaměle už po krátkém setkání s člověkem, který trpí spánkovým deficitem. Toto může být jedním ze spouštěčů „virové nákazy“ sociální izolace v dnešní době.

Zjištění této studie poprvé poukazují na obousměrný vztah mezi ztrátou spánku a sociální izolací a přinášejí nový pohled na globální epidemii osamělosti. „My lidé jsme sociální druh. Nicméně, spánkový deficit nás může přivést až k tzv. sociálnímu malomocenství,“ říká autor studie, profesor psychologie a neurologických věd Matthew Walker.

Pozoruhodné je toto – mozek spánkově deprimovaných lidí pracuje tak, jakoby se dívali na film, ve kterém neznámí lidé kráčejí přímo k nim. Vědci zaznamenali u těchto lidí silnou aktivitu v těch mozkových centrech, které jsou typicky aktivovány, když cítíme, že náš osobní prostor je narušen nebo nám hrozí nějaké riziko. Spánkový deficit současně otupuje aktivitu v oblasti mozku, která normálně povzbuzuje k sociální angažovanosti.

„Čím méně spánku máme, tím máme menší potřebu sociální interakce s jinými lidmi a tím více nás lidé vnímají jako sociálně chladné nebo podivíny – to vytváří bludný kruh smutné osamělosti. Celonárodní průzkum v USA ukázal, že téměř polovina Američanů o sobě uvádí, že se cítí osaměle nebo opuštěně. Navíc je naneštěstí známo, že osamělost zvyšuje riziko úmrtí o více než 45 % – tedy dvakrát více než obezita!

„Zřejmě není náhoda, že poslední desetiletí jsme zaznamenali značný nárůst v osamělosti lidí a stejně dramatické zkrácení průměrného lidského spánku“, říká vedoucí studie dr. Simon. „Bez dostatku spánku začínáme ‚sociálně vypínat‘ – a jsme tak na nejlepší cestě k osamělosti.“

Pozitivní však je, že už pouhá jedna noc kvalitního a dostatečně dlouhého spánku nás učiní společenštějšími, sociálně sebejistějšími a přitažlivějšími pro druhé.

Petra Gálisová, Igor Bukovský (AKV)