Stadia truchlení

Fáze č. 1: Šok a popření. – Záhy po ztrátě prochází myšlení stadiem nereálnosti. První fáze se obvykle navenek projevuje usedavým pláčem, nezvladatelným hněvem nebo křikem. Trvá od několika vteřin až po 24 hodin, než tato první intenzivní reakce na špatnou zprávu odezní. Je zdravé, pokud trvá několik hodin. Po uplynutí jednoho dne je třeba překonat popření a přimět se přijmout realitu ztráty. Pokud se to nepodaří, zpomalí se celý proces truchlení a další fáze budou odloženy.

Věty jako: „To přece nemůže být pravda“ jsou typickými projevy pocitů v této fázi. Mysl se chrání vytvářením pocitu otupění a popření, ale je důležité přijmout skutečnost hned na počátku.

Fáze č. 2: Postupné přijímání. – Druhá fáze truchlení trvá obvykle 3–12 měsíců a jedná se o období intenzivní soustředěnosti na ztrátu milované osoby. Všechno kolem nás nám připomíná život, který už nemáme. Během této fáze truchlení se běžně dostavují následující projevy: neklid, úzkost, poruchy spánku, ztráta chuti k jídlu, zažívací problémy, únava, hněv a pocity viny.

Obsesivní zabývání se ztrátou je v tomto období normální a ve skutečnosti zdravé. Velmi důležité je nenechat si narušit cirkadiánní rytmus těla a udržet si spánkový cyklus. Pokud propadáme pocitům viny, je důležité je reflektovat a ptát se, zda jsou pravdivé.

Nutkavý pocit viny se objevuje velmi často tehdy, když mají lidé se zemřelým člověkem nevyřízené záležitosti a spory. Je moudré naslouchat starověkému přísloví o tom, že „nemáme nechat slunce zapadnout nad svým hněvem“. Je hrozné toužit pak říci: „Je mi to líto“, ale nemít komu.

Dalším typickým rysem této fáze truchlení je identifikace s milovanou osobou, která zemřela. To je důsledkem uvědomění si, že blízký člověk odešel a již tu nikdy nebude. Truchlícím se třeba může stávat, že slyší hlas zemřelého, i když tu dávno není.

Krizovou chvílí bývají výročí úmrtí. Je běžné, že v tomto období dochází k výkyvům nálad.

Lidé často podléhají mylnému dojmu, že v tomto období už by se jejich psychický stav měl každým dnem zlepšovat. Mnohem realističtější však je registrovat posuny vpřed spíše v řádu měsíců než dní. Vždy po třiceti dnech je dobré klást si následující otázky: Zlepšuje se můj stav? Myslím jasněji? Jsem emocionálně stabilnější než před měsícem?

Fáze č. 3: Odhodlání. – Poslední fáze truchlení nastává zhruba 3-12 měsíců po prožitém traumatu. Je skvělé, pokud začne již po čtvrt roce, ale není nijak neobvyklé, že se tak děje až po uplynutí celého roku.

Během tohoto období dochází v životě zarmouceného člověka ke změnám. Objevují se nové návyky v reakci na prožitou bolest. Podle povahy události mohlo k některým změnám dojít již dříve. (Například pokud se jedná o ztrátu zaměstnání.)

Jedná se o plánování budoucnosti. Jedinec znovu začíná organizovat svůj život. Tato fáze truchlení je naplněna aktivitou, vzděláváním a novým nasměrováním. Je dobré zjistit si o truchlení a uzdravení co nejvíce informací.

Pro truchlení jsou typická období sebezkoumání a hledání smyslu života a jeho ceny. To je zdravé a mnohem prospěšnější než postoj: „Je načase posunout se a zapomenout“.

Vědci dospěli k závěru, že existuje korelace mezi způsobem kognitivního zpracování traumatu a fyzickým i duševním zdravím. Schopnost vyrovnat se se zármutkem je důležitou podmínkou dlouhověkosti a štěstí. Lidé, kteří tento proces zvládli, neupadají do sebelítosti ani beznaděje a dokážou pomoci druhým.

Zdravé truchlení

Překonání traumatu může zkvalitnit život člověka, i když se v jeho procesu cítí velmi bezbranný. Málokdo si uvědomuje, že i během zármutku je možné něco dělat. Tradiční klišé říká, že čas je nejlepší lékař. To ale neplatí beze zbytku. Čas sám o sobě rány nezahojí, to dokáže jenom naše úsilí.

Doba pro zdravé truchlení je individuální a závisí na povaze traumatu. Ve většině případů by neměla přesáhnout 18 měsíců. Ale například se ztrátou milovaného životního partnera se vyrovnáváme až 8 let.

J. William Worden se zabývá thanatologií (to je nauka o smrti i o okolnostech okolo ní – pozn. redakce) a ve svých publikacích popisuje pět úkolů, které je třeba zvládnout, abychom truchlili zdravě.

Úkol č. 1: Akceptovat realitu. – V této oblasti může pomoci komunikace s druhými lidmi. Nápomocné jsou také rituály, jako je například pohřeb, které pomáhají posunout se do další fáze truchlení. Mám přátele, kteří se odmítli zúčastnit pohřbu, aby se nemuseli s traumatem konfrontovat. Častým pokušením je také útěk k lékům (a někdy i návykovým látkám). Jednou z nejčastějších žádostí je předepsání léku Xanax, který dokáže potlačit emocionální bolest způsobenou traumatem.

Popírání i léky však jen prodlužují truchlení. Nakonec se stejně budeme muset bolesti postavit tváří v tvář. A čím dříve se tak stane, tím je to pro nás lepší.

Úkol č. 2: Pracovat s bolestí. – Bolest je přirozenou reakcí na trauma a je nutné jí projít a zpracovat ji. Nepotlačujme během zármutku své pocity, protože tím jen oddalujeme uzdravení.

Doporučuji svým pacientům vést si deník. Stačí jednoduše popisovat každodenní události. Během terapie byli k vedení deníku vyzváni i přeživší bombového útoku v Oklahoma City. Jeho hodnotu potvrzuje i výzkum. Psaní přináší úlevu od bolesti.

Pomoci mohou také další faktory. I během truchlení se nevyplatí zanedbávat spánek, stravu a pohyb. V této těžké době jsou dokonce ještě důležitější než obvykle. Negativní důsledky špatné stravy, nedostatečného odpočinku a pohybu se během truchlení projeví mnohem dramatičtěji.

Zátěžové situace a traumatické události v životě v nás mohou posílit pozitivní vlastnosti a mohou se z nás stát v jistém smyslu lepší lidé, když tyto těžkosti zvládneme dobře.

Úkol č. 3: Přizpůsobit se nové situaci. – V týdnech a měsících následujících po prožitém traumatu není dobré dělat důležitá rozhodnutí s následky do budoucna. Ztráta blízké osoby, ať již v důsledku smrti, nebo rozvodu, si žádá svůj čas. Během truchlení nedokážeme myslet jasně a objektivně zhodnotit klady a zápory situace.

Vyrovnávání se se ztrátou vyžaduje také pojmenování role, kterou zemřelý v mém životě hrál. Je namístě přemýšlet o tom, kdo převezme jeho povinnosti. Často není možné ho plnohodnotně nahradit a také tuto skutečnost je třeba pojmenovat.

Úkol č. 4: Odsunout bolest. – Odsunout trauma není to samé jako zapomenout. Když přijdeme o někoho důležitého, vždycky přijde moment, který nám ho připomene. Život pokračuje dál a pro člověka vyrovnávajícího se s traumatem je důležité nalézt nové zájmy, navázat nové vztahy a vytvořit nové životní návyky.

Úkol č. 5: Překonat trauma. – Bolest spojená se ztrátou blízkého člověka je děsivá, ale i na té nejhorší věci lze nalézt něco pozitivního. Lidé, kteří prošli rozvodem nebo přežili rakovinu, často mluví o tom, že tehdy dospěli jako lidé.

Cílem truchlení není pouze přežít. Nejlepším způsobem, jak vše překonat, je vzdát hold zemřelému tím, že z nás zármutek udělá lepší lidské bytosti. Přemýšlejte o tom, co jste díky bolesti získali, a váš život bude mít nový smysl. Bible říká: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“

Z lidské perspektivy je obtížné představit si, že některé tragédie by mohly přinést i něco dobrého. Jistou útěchu nám může přinést vědomí, že trauma a bolest do světa patřit neměly. Nebyly součástí Božího záměru. Bůh neplánoval hřích. Pouze dal člověku možnost rozhodnout se, protože láska projevovaná ze svobodné vůle a svoboda člověka byla pro něj velmi důležitá. A člověk se rozhodl způsobem, který přivedl na svět bolest.

Z knihy Neila Nedleyho Ztracené umění myslet. Vydal Advent-Orion.