Strach z terorismu
Terorismus se definuje jako snaha „vytvořit u obyvatelstva strach, který je neúměrný skutečnému nebezpečí.“ Skutečnými cíli teroristického útoku nejsou jen přímé oběti, nýbrž všichni lidé, kteří budou útokem natolik zastrašeni, že zpanikaří a změní své chování.
Jak máme správně reagovat na hrozbu terorismu, aniž bychom reálnost hrozby popírali, zároveň však nedovolili, aby ochromila naší vůli? Existují důležité věci, které mohou udělat obyčejní občané jako vy nebo já. I když nemůžeme zabránit každému teroristickému činu, plány teroristů zmaříme, když se odmítneme nechat zastrašit. Od lidí ze Severního Irska, Kolumbie, Izraele a dalších zemí se učíme, že nejlepší reakcí na terorismus je i nadále vést normální život.
Když unesou letadla, i nadále budeme létat letadlem. Pokud vyhodí do povětří metro nebo kavárnu, nadále budeme jezdit metrem a chodit do kavárny. Může být těžké najít k tomu odvahu, pokud to však neučiníme, vydáme náš svět moci násilí. Každý den lidé podstupují mnohem těžší věci. Izraelec, jehož dcera utrpěla v důsledku bombového útoku na školní autobus těžké popáleniny, prý řekl: „Existují horší věci než umírání a jednou z nich je žít každou hodinu svého života ve strachu. My tak žít nehodláme.“ Mnoho z nás starších s obdivem vzpomíná na nezlomnost Londýňanů během nacistických náletů za 2. světové války. Nacisté bombardovali Londýn každou noc. Budovy byly srovnávány se zemí a lidé umírali. Londýňané se však přes noc schovávali ve svých úkrytech a ráno šel život dál jako jiny.
Teroristé chtějí, abychom se domnívali, že pokud cílem útoku může být jakýkoliv obchodní dům, pak nemůže být zaručeně bezpečné žádné obchodní centrum. Místo toho na to však můžeme pohlížet tak, že pokud je v Americe sto tisíc obchodních center, a i když teroristická buňka plánuje vyhodit do povětří jedno z nich právě dnes, pravděpodobnost toho, že to bude zrovna obchodní centrum, kam jdu, je sto tisíc ku jedné. Statisticky mi hrozí větší nebezpečí od ostatních řidičů při cestě do obchodního centra než od teroristického útoku přímo tam.
Je jednou ze smutných skutečností života, že určité procento v každé populaci tvoří násilní zločinci, patologičtí násilníci a podvodníci. Ovšem ještě smutnější by bylo, kdyby nám tato skutečnost bránila radovat se ze života a přiměla nás chovat se ke všem podezřívavě. Ve věku teroristických hrozeb jsme si navykli zouvat se na letišti a ukazovat úložné prostory svých aut při vjezdu do vícepodlažní garáže. Izraelci si navykli, že při vstupu do obchodního domu musejí ukázat své tašky a kabelky. Rozhodli jsme se být obezřetní, nenechali jsme se však zastrašit.
Gordon Livingston, jeden z mých oblíbených autorů, ve své knize Nepřestávej tančit vypráví příběh, který mu vyprávěl jeden pacient. V roce 2003, kdy byly vzpomínky na 11. září ještě čerstvé, tento pacient navštívil koncert Baltimorského symfonického orchestru. V jedné chvíli světla v koncertní síni náhle zhasla. Mnoho lidí si říkalo, jestli nebyl Baltimore napaden. Ale „orchestr nepřestal hrát. I když hráči seděli ve tmě a nemohli vidět na dirigenta ani na své partitury, bezchybně hráli dál… Potlesk na konci hudební skladby šel skutečně od srdce.“ Platí to i pro nás. V době, kdy hrozí, že nás pohltí temnota, není nic lepšího či odvážnějšího než si temnoty nevšímat a pokračovat dál.
V našem osobním zápase proti hrozbě terorismu můžeme použít ještě jedné zbraně, a tou je víra. Nejde o víru, že Bůh ochrání nevinné a zajistí, aby se jim nestalo nic zlého. Dlouho před 11. zářím jsme věděli, že v takovém světě nežijeme. Víra, kterou mám na mysli, je přesvědčení, že Bůh stvořil takový svět, ve kterém zlí lidé zákonitě zajdou příliš daleko a způsobí svůj vlastní pád. Zlo může velmi uškodit, ovšem nakonec si samo přivodí porážku. Jak píše žalmista: „Svévolníci bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností rozkvétají, aby byli navždy zahlazeni.“ (Žalm 92.8)
Z knihy Harolda S. Kushnera Překonat strach. Vydalo nakladatelství Vyšehrad.