Umění harmonie

Jsou lidé, kteří napíší velký román, vytvoří nádhernou hudební skladbu, namalují překrásný obraz, postaví chrám. Ale i ti, jimž taková schopnost není dána, jsou povoláni, aby vytvořili velké dílo – svůj život. Má-li být vydařený, měl by jeho tvůrce dodržovat řád a zákonitosti, které prostupují všechna velká a krásná díla – zákonitosti harmonie.

Prvním zákonem harmonie je vyváženost a uměřenost. To, co vkomponováváme do našeho života, by nemělo být cizorodé a neladící s jeho základním řádem. Je dobré vědomě si vytvořit a dodržovat svůj osobitý styl ve všem, co činíme.

Zásada harmonie neznamená směřovat k uniformitě a šedi. Každý máme svou jedinečnou harmonii. Pro její rozvinutí musíme dobře poznat sama sebe. Ne proto, abychom se přemohli a vtěsnali do nějakého připraveného kadlubu, ale proto, abychom se plně uplatnili ve směru, v němž nám byly dány předpoklady.

Naše pracovní snažení, výsledky a s tím spjaté postavení je jen jednou z důležitých oblastí našeho života. Je porušením harmonie, jestliže práce vytlačí z našeho života všechno ostatní a staneme se pracovními maniaky, alkoholiky práce. Často tomu bývá tak, že nadměrná práce zaplňuje prázdnotu, kterou v sobě pociťuje člověk neschopný harmonického rozvoje v dalších důležitých sférách života.

I v práci samé bychom měli dodržovat moudrou vyváženost. V moderní době musíme mnoho znát, abychom obstáli. Vysokou úroveň poznání můžeme dosáhnout jen v omezené oblasti. Jsme tak nuceni stávat se stále užšími specialisty. Harmonie vyžaduje, abychom vyvážili svou úzkou odbornost širokým rozhledem podle zásady „o něčem všechno, o všem něco“.

Člověk, který by se omezil jen na práci, by se stal ubohým robotem. Harmonický rozvoj naší osobnosti vyžaduje, abychom žili i plným rodinným životem, měli přátele, věnovali část našeho času a sil kultuře, sportu, svým koníčkům. Teprve vyváženě rozvinutý člověk vede plný život. Je výkonným odborníkem ve své práci, věnuje se kruhu svých nejbližších, udržuje živé vztahy ke svým přátelům a najde si čas i pro odpočinek a své zájmy.

Člověk směřující k harmonii umí také nalézt vyváženost svého usilování na časové ose. Nemoudré je snažit se získat odměnu za své snažení ihned. Znal jsem kdysi osmnáctiletou dívku, která vyznávala „štěstí okamžiku“. Říkala, že štěstí jsou chvilinky, které navléká jako různobarevné drahokamy do náhrdelníku svého života. Dnes je stárnoucí ženou, která nic opravdového nevytvořila a nemá ani pořádnou rodinu, ani není úspěšná v práci, ani neshromáždila majetek. Rozměnila svůj život na drobné.

Druhým extrémem je považovat svůj život za prostředek k nějakému velkému cíli, kterému všechno podřídím. Vidím kolem sebe lidi, kteří jsou posedlí velkým cílem postavit si dům, vybudovat velký podnik, nahromadit majetek. Nedovolí si nic, co s jejich cílem nesouvisí a co mu neslouží. I když ho dosáhnou, jsou překvapeni, že štěstí, které se svým cílem spojovali, se nedostavilo. Co jim zůstalo je prázdný život, který prožili v odříkání a bez radosti. I oni porušili harmonii cílů a prostředků, harmonii přítomnosti a budoucnosti.

Moudré je prožít harmonicky a plně i dnešek a věnovat v něm vyvážený díl snahy pro přípravu harmonického zítřka.

Harmonická osobnost snadněji najde harmonický vztah ke světu a k prostředí, v němž žije. Nemusí to tak být. V podmínkách, které neladí s naší osobností, můžeme trpět. Pak nezbývá než hledat řešení. V zásadě máme čtyři základní možnosti: 1. snažit se o změnu světa, který nás obklopuje, 2. snažit se o změnu sebe a přizpůsobení se světu, 3. odejít a najít si jiné podmínky, které jsou pro mne příznivější, 4. navenek se přizpůsobit, ale uvnitř zůstat sám sebou. Každé naše jednání je volbou mezi těmito možnostmi. I když vyhraněně volíme některou z nich, často v určité míře využíváme i zbývající.

Neměli bychom zapomínat, že hlavní odpovědnost máme vůči sobě. Měli bychom hledat takový vztah ke světu, který nás neomezuje a nekřiví. Být sami sebou, i když to není právě výhodné. Hranatý stůl lidé obejdou. I když neobejdou a vrazí do nás a poškodí nás, zůstane nám malá, ale důležitá výhra: nezpronevěřili jsme se sami sobě. Nepopřeli jsme svou osobnost.

Kdo si zvykne na přizpůsobování, ten postupně vyprázdní svou osobnost. Jeho jednání není projevem jeho vůle, ale má uspokojit přání a očekávání druhých lidí. Hraje role, které mu předpisují druzí. Má-li vystoupit sám za sebe, neví co činit, ba ani co chtít.

Harmonii mezi námi a světem je tedy dobré začínat od vlastní harmonické osobnosti a té se nezpronevěřit. To však neznamená, že bychom neměli znát a ovládat způsoby, jak vyjít s druhými lidmi. Nejde přitom jen o vyzkoušené techniky jako umět lidi vyslechnout, umět upřímně a výrazně ocenit jejich přednosti a výsledky, vzbudit v nich pocit, že jsou pro nás významní a že si jich vážíme. Tohle všechno by neměly být jen výhodné finty, jak získat druhé ve svém vlastním zájmu, ale praktické projevy naší skutečné úcty a lásky k bližním. Základem našeho harmonického vztahu ke světu je tedy milovat svého bližního jako sebe sama.

Harmonický život není jeden jediný šťastný tón. Jsou v něm i temnější chvíle smutku, i světlé chvíle radosti, chvíle úspěchu i chvíle prohry. Je moudré chápat život takto v jeho neustálé proměně. To nám umožní plněji prožít i šťastná, i těžká údobí života, a současně si vždy uvědomit změnu, která přijde. Každý mrak má zlatý okraj. Každá radost jednou končí. Tohle vědomí nám pomůže lehčeji nést tíhu bolesti a smutku a plněji se radovat z pěkné chvíle – než mine.

Žít a prožít dobrý život vyžaduje tedy, stejně jako vytvořit velké dílo, být poslušen zákonitostí harmonie.