Utišená žízeň

Přichází bez klepání, ale tentokrát dveře přímo vyrazila.
Susana šla navštívit Karin, aby si u ní vyzkoušela nové šaty. Byl 7. prosinec 1988, 11.30 hodin. Zemětřesení začalo v 11,41 hodin. Právě si oblékala šaty, když se byt v pátém patře začal třást. Susana uchopila svou dcerku, ale stačila udělat jen pár kroků, protože podlaha se pod nimi zřítila a Susana, Gayney i Karin se propadly až do sklepa. Nad nimi zůstaly trčet trosky devítipatrového domu.

"Maminko, chci pít. Prosím, dej mi něco napít." Susana neměla nic, co by mohla nabídnout. Byla uvězněna na zádech. Betonový panel visel pár centimetrů nad její hlavou a vodovodní trubka tlačila její ramena. Když ve tmě hmatala kolem sebe, našla malou skleničku jahodové marmelády, která odkudsi z patra spadla do sklepa. Celou skleničku dala sníst své dcerce. Druhý den byla prázdná.
"Maminko, mám hroznou žízeň."

Susana byla přesvědčena, že sama zemře, ale přála si, aby Gayney zůstala naživu. Nahmatala šaty, možná ty, které si přišla vyzkoušet. Z nich udělala pro malou Gayney lůžko. A protože tam byla hrozná zima, strhala ze sebe i své šaty a Gayney do nich zabalila, jen aby jí bylo teplo.

Tak byly obé uvězněny osm dní.
Jelikož tam byla naprostá tma, ztratila Susana přehled o čase. Zima tam byla taková, že pozbyla cit v prstech. A protože se nemohla hýbat, vzdala se vší naděje na záchranu. "Čekala jsem jenom na smrt."
Začínala mít halucinace. Její myšlenky zoufale překrývaly jedna druhou. Milosrdný spánek ji každou chvíli vysvobodil z kruté reality, ale znovu a znovu ji něco probudilo: hlad, zima, nebo - a to nejčastěji - hlas její dcerky.
"Maminko, mám žízeň."

Až pojednou - uprostřed té nekonečné noci dostala Susana nápad. Vzpomněla si na jeden televizní pořad o průzkumnících v Antarktidě. Když jeden z nich umíral žízní, jeho přítel si rozřízl ruku a dal mu pít svou vlastní krev.
"Neměla jsem žádnou vodu, žádnou ovocnou šťávu, žádnou tekutinu. Ale vzpomněla jsem si, že mám svou vlastní krev."

Svými neohybnými prsty, znecitlivěnými zimou, našla kousek skla. Řízla se do levého ukazováčku, a dala ho dcerce, aby ho cucala.

Malé kapky krve ovšem nestačily. "Maminko, prosím tě, dej mi víc." A tak Susana nakonec ztratila přehled, kolikrát se ještě řízla. Jedno však věděla: "Pokud by to neudělala, Gayney by zemřela. Její krev byla jedinou nadějí pro její dcerku.
***
"Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví," vysvětloval Ježíš, když držel pohár vína.
Tato věta musela pěkně zamotat hlavu apoštolům. Právě dostali lekci o velikonočním víně. Symbolizovalo krev beránka, kterou kdysi v Egyptě, kde byli drženi jako otroci - natřeli dveře svých domovů. Tato krev zadržela smrt před jejich domy a zachránila jejich prvorozené. Pomohla jim k osvobození z nadvlády Egypťanů.

Více než tisíc let slavili Židé velikonoce tak, že zabíjeli beránka. Každý rok prolévali jeho krev, každý rok tak slavili vysvobození.

Zákon vyžadoval prolití krve beránka. To stačilo. Stačilo to k naplnění přikázání. Stačilo to, aby bylo učiněno zadost zákonu. Stačilo to k očištění před Bohem.
Nestačilo to však k odstranění hříchu.
"Není totiž možné, aby krev býků a kozlů odčinila hříchy."
Oběti mohly nabídnout dočasné řešení, ale pouze Bůh mohl poskytnou řešení věčné.
A tak to udělal.

Pod nánosem špíny padlého světa si nechal probodnout ruce. V troskách zhrouceného lidstva si nechal roztrhnout bok. Jeho děti byly uvězněny, a tak dal svou krev.

To bylo vše, co měl. Jeho přátelé se rozutekli. Síla ho opustila. Všechno, co měl, si pod jeho křížem losem rozdělili. Dokonce i jeho Otec od něj odvrátil hlavu. Jediné, co mu zůstalo, byla jeho krev. Ovšem tato krev byla právé to, co bylo potřebné.

"Kdo má žízeň," řekl jednou Ježíš, "pojď se ke mně napít."
Přiznat si, že žízníme, není pro nás tak jednoduché. Svou žízeň tišíme sladkým potěšením, které nabíráme z falešných fontán. Přicházejí však chvíle, kdy nás sladké potěšení neuspokojí. V životě každého člověka nastane černá hodina. Svět se zřítí a my ležíme uvězněni pod troskami reality, žízniví a umírající.
Někteří z nás raději zemřou, než by si to přiznali.. Jiní to přiznají a uniknou smrti.

"Bože, potřebuji pomoc."
Tak přicházíme my žízniví. Jediné, co máme, jsou zhroucené sny a nenaplněné sliby. Štěstí, které jsme nedosáhli. Rodiny, které jsme nevybudovali. Sliby, které nikdy nebyly dodrženy. Děti uvězněné ve sklepení vlastních selhání a chyb.

A jsme velmi žízniví.
Nežízníme po slávě, majetku, vášních nebo romantice. Z těch kaluží jsme se už napili. To je slaná voda ve vyprahlé poušti. Ta žízeň neuhasí, ta zabíjí.

"Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti...
Spravedlnost. To je ono. To je, po čem žízníme. Žízníme po čistém svědomí. Chceme znovu začít. Prosíme o ruku, kterou bychom nahmatali v našem světě tmy a která pro nás udělá to jediné, co sami udělat nemůžeme - zachrání nás pro pravý a plný život.
***
"Maminko, mám žízeň," prosila Gayney. "Právé v té chvíli jsem si vzpomněla, že mám svou vlastní krev," řekla Susana. Rozříznutá ruka a tekoucí krev stačila, aby dítě bylo zachráněno.

"Bože, já tolik žízním," modlíme se.
"Je to má krev, krev nové smlouvy," řekl Ježíš, "krev prolitá, aby mnohé vysvobodila od hříchu." A tak - ruka byla probodena, krev vylita, a děti jsou zachráněny.

Ukázka z knihy Maxe Lucada "Potlesk nebes". Vydalo nakladatelství Luxpress.