Ve válce se sebou samým

Zrychlil se její krevní oběh, do krve se vyplavilo více cukru (posloužil jako zdroj okamžité energie), zrychlil se mechanismus srážlivosti krve, svaly se napjaly, zrychlilo se dýchání, zostřily se smysly a vypnuly se nikoliv nezbytné funkce trávicího systému.

Adaptivní změny zvýšily naději kočky na přežití. Všechny tyto její reakce byly mimochodem mimovolné. Kočka se sama nerozhodla, že zrychlí svůj krevní oběh – jednoduše došlo k naprogramované reakci tváří v tvář ohrožení. Veškeré tyto změny v důsledku pomohly kočce reagovat jedním ze dvou způsobů: bojovat nebo utéct. Reakce „útok nebo útěk“ se vyskytuje u všech zvířat – i u Kočka a člověka.

Kdykoliv se dostaneme do nějaké kritické situace, naše tělo reaguje velmi podobně jako ona kočka v experimentu dr. Cannona. Nenahrbíme sice hřbet, nezatneme drápky ani nezasyčíme, ale všechny ostatní reakce se dostaví – jakmile se dostaneme do nouze.

Zkuste si představit, že by kočka využívala tyto reakce deset hodin denně – po dobu deseti let? A co kdyby nikdy nedošlo k tomu, že by bojovala nebo se dala na útěk? Co by se s ní stalo? Někteří lidé procházejí životem takovým způsobem, jako kdyby na ně neustále dotíral obrovský pes. Dokážete si představit, jaké zatížení to je?

Během americké občanské války byl zdokumentován stav, kterému se dostalo názvu „vojákovo srdce“. Během první světové války se mluvilo o „střepinovém šoku“. Ve druhé světové válce se tentýž stav označoval za „bojovou únavu“. Veteráni z vietnamské války pak byli diagnostikováni s posttraumatickým stresovým syndromem. Dnes víme, že každý z těchto stavů byl působen nikdy nekončící situací „útok nebo útěk“.

Vy ale nejste ve válce – anebo jste? Jste zataženi do nekončícího boje s financemi, pracovními tlaky, rodinnými problémy? Pak zakoušíte stres v moderní „civilizované“ válce. Prodlužované stresové reakce mají často za následek chronický útlum funkcí imunitního systému.

Dnes víme, že stres přispívá přímo nebo nepřímo ke koronárnímu srdečnímu onemocnění, rakovině, mrtvici, nemocem plic a zraněním v důsledku nehody – což je pět z hlavních příčin úmrtí v dnešních moderních společnostech.

Bojový pilot

Mladý bojový pilot se domníval, že do výšky šesti tisíc metrů nepotřebuje kyslíkovou masku. Dokáže fungovat docela dobře i bez ní. Jeho nadřízení jej umístili do komory s nízkým obsahem kyslíku, aby simulovali podmínky ve výšce šest tisíc metrů nad mořem. Po pár minutách jej požádali, aby napsal na kus papíru své jméno a příjmení, adresu bydliště, své číslo sociálního pojištění a svůj telefon.

Po opuštění komory se pilot usmíval. Cítil se dobře – žádný problém. Pak se podíval na to, co napsal – a ztuhnul. Poslední tři položky byly naškrábané tak, že se vůbec nedaly přečíst. Pilot si vůbec nebyl vědom svého stavu.

Podobně jako onen pilot, i my funguje z týdne na týden v podmínkách nedostatku kyslíku. A často si také ani my nejsme vědomi svého skutečného stavu.

Jsme neustále bombardováni prací i zábavou; ztrácíme čas a nejsme už schopni se zastavit a zamyslet. Ve slavné pasáži o svém úniku do do přírody Henry David Thoreau napsal: „Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít vědomě a s rozvahou, zabývat se pouze podstatnými životními fakty. Abych mohl poznat, jestli se tak nenaučím, co je možné – abych, až jednou budu umírat, nezjistil, že jsem vlastně vůbec nežil.“

Thoreau o samotě v lesích nemusel vycházet s manželkou, dětmi, náročnou prací a tisíci stresujícími faktory kultury, která je založená na uspokojování sobeckých zájmů. Při všech zodpovědnostech, které každý z nás nese, je možné, abychom prožili něco podobného jako Thoreau?

Sobota jako Bohem určený den odpočinku je našimi lesy, naším útočištěm. Každý týden máme příležitost očistit svoji mysl od nánosů bláta, podobně jako malíř čistí svůj štětec od barvy – protože ví, že pokud to neudělá, jeho další tah nebude stát za mnoho.

Naše společnost si cení člověka podle toho, kolik a co vyprodukuje – tedy podle kvantity a kvality. Jak to vyjádřil Abraham Heschel, den odpočinku je naopak „prostorem v čase, kdy cílem není mít, ale být, nikoliv vlastnit, ale dát, nikoliv mít pod kontrolou, ale podělit se, ne podmaňovat, ale být v souladu. Život se vychyluje ze svých kolejí, když se snaha kontrolovat prostor a získávat věci, které se v něm nacházejí, stává naším jediným zájmem a cílem.“

Sobota je časem ke spojení se Stvořitelem a lidmi kolem nás. Sobota je tak protilátkou k zaměření pouze na sebe. A když si od sebe odpočineme, stáváme se znovu skutečným člověkem, nacházíme své pravé já.

Jistěže budeme muset dále bojovat proti požadavkům, které jsou na nás kladeny – jak se ručičky hodin otáčejí. Pokud to dovolíme, „svět“ se vždycky bude vlamovat do našeho sobotního odpočinku. Oním „světem“ mohou být někdy i naši přátelé nebo naše rodiny, jindy třeba naši zaměstnanci či spolupracovníci. Chtějí, abychom byli jen pro ně – abychom neztráceli čas s Bohem. Pokud tomu podlehneme, není výsledek moc hezký na pohled. Ztrácíme nejenom Boha, ale i vlastní důstojnost – jak napsal Eugene Peterson.

Tilden Edwards se vyjádřil: „Když přestaneme pracovat, testujeme tak naši víru a důvěru – rozpadne se svět anebo rozsypu se já, přestanu-li na chvíli něco dělat?“ V muzikálu My Fair Lady trefně odpovídá Líza Doolitle: „I když ji neroztáčíš, země se stále točí, i když jej nepřitahuješ, příliv dále doráží, i když do nich nefoukáš, mraky stejně plynou.“

Z knihy Chrise Blakea (a kolektivu autorů) Creation Health.