Víra a poznání

Když se dnes lidé ptají: "Jaké je on (ona) víry?", často tím vlastně myslí na určité vyznání či příslušnost k církvi. Je pravda, že v některých filozofických směrech, "ismech", dokonce i v náboženstvích - k tomu, aby člověk byl považován za jejich příslušníka, stačí jeho formální souhlas s tím, co tyto směry učí, respektive "věří".

To však neplatí v biblickém křesťanství. Když byl Kristus na této zemi, položil svým učedníkům zajímavou otázku: "Za koho mě lidé pokládají? Co říkají lidé o mně, kdo jsem já?" Základní otázkou křesťanství není: "Co lidé říkají o Kristově učení? Jaký mají vztah k tomu, co Ježíš říkal?" Jistě, prvek učení je v křesťanství (stejně jako v jiných náboženstvích) důležitý. Ale to nejdůležitější v křesťanství je najít správný postoj k osobě Ježíše Krista.

Křesťanské náboženství nespočívá v prvé řadě v přijetí nějakého kréda či určitého počtu jasně definovaných věroučných bodů. Ve své podstatě křesťanství znamená mít pozitivní vztah k osobě Ježíše Krista.

Víra je tedy víc než pouze intelektuální souhlas s nějakým krédem nebo formální příslušnost k církevnímu společenství. Víra není výsledkem toho, že se člověk snaží ze všech sil zmanipulovat svou mysl, ale je to přirozený důsledek něčeho jiného - poznání.

Mezi vírou a poznáním je vztah přímé úměry
Za minulého režimu nás ve škole učili, že víra je vlastně pro ty, kdo nepoužívají svůj rozum. Čím je člověk rozumnější, říkali nám, tím má méně víry, případně ji ani nepotřebuje, úplně se bez ní obejde. Víra, náboženství to je jen pro staré babičky, které toho mnoho nevědí, stojí už nad hrobem, a proto mají strach z budoucnosti. Jenomže realita života se nakonec ukázala být složitější, než jak to připouštěly poučky v učebnicích marxisticko-leninské filozofie. Víra přežila, zatímco politický a filozofický systém padl.

Je však zajímavé, že mnozí lidé si stále myslí, že mezi vírou a poznáním je vztah nepřímé závislosti. Tedy čím větší poznání, tím menší víra a naopak. Čím více mám jednoho, tím méně mám druhého. Věřit podle nich znamená "vypnout" logiku, myšlení a soudnost.

Myslím, že mnozí křesťané by nesouhlasili s výše uvedenou definicí víry: "Věřit znamená být přesvědčený o něčem, o čem víte, že to tak není." Možná, že tak daleko byste nešli, ale určitě jste už slyšeli, že lidé někdy používají slovo víra pro to, pro co nemají dostatečné důkazy.

Když jsem se jednoho křesťana nedávno zeptal, proč používá slovo "víra" takovým způsobem, řekl mi: "Kdybych měl dostatečné důkazy, pak bych neřekl 'věřím', ale 'vím'." To by skutečně naznačovalo, že čím více o Bohu víme, tím menší víru budeme mít. A jestliže Bůh opravdu existuje a jednoho dne budeme stát v jeho přítomnosti - tak mu potom řekneme: "Takže teď, když tě, Bože, vidím, už v tebe nevěřím!"

To je ale zvláštní. Zvlášť tehdy, když si člověk uvědomí, že řečtina i některé jiné jazyky mají pro slovo víra a důvěra jen jedno slovo. To by znamenalo, že vlastně řekneme: "Ted, když tě, Bože, vidím, už ti nedůvěřuji."

Jeden můj kolega mi vyprávěl, jak ho před časem navštívil jistý muž, který se teprve krátce předtím stal křesťanem. Když si v jeho bytě prohlížel regály plné literatury (má tam několik tisíc teologických knih), řekl mu: "A nebrání ti všechny ty knihy ve víře?" Jak výstižně tento výrok vyjadřuje názor mnoha věřících: Hodně vědět je pro víru nebezpečné.

"Ale což neztratili lidé víru v důsledku toho, že si kladli příliš mnoho otázek? Není nebezpečné uvažovat příliš o náboženství?" namítají mnozí. Je pravda, že uvažuje-li člověk nad tím, čemu věří, je v tom určité riziko. Mnozí z těch, kteří se vydali touto cestou, zjistili, že to, čemu vždy věřili, postrádá odpovídající důvody a je to nelogické. Není proto možné zaručit, že naše názory se nezmění, jestliže o nich budeme uvažovat.

Řešení však nespočívá v tom, že uvažovat nebudeme nebo uvažovat přestaneme, jen co se dostaneme do problémů. Řešením je naopak postupovat dál a hledat řešení svých těžkostí. Svou vírou jsou obvykle rozčarováni ti, kteří nad ní příliš neuvažovali. Problémy se nevyřeší tím, že je budeme ignorovat a předstírat, že neexistují. Právě pečlivé zvažování nám může pomoci najít odpovědi na mnohé z našich otázek.

Je třeba si uvědomit, že jakkoli může uvažování o víře skrývat určitá rizika, neuvažovat o ní může být osudné. Víra, která je neprozkoumaná, může být vysloveně nebezpečná. Dává člověku falešný pocit jistoty a vede k tomu, že je netolerantní k názorům těch, kteří věci vidí jinak než on.

Ve skutečnosti mezi vírou a poznáním není vztah nepřímé úměry. Je to přesně naopak. Čím větší poznání, tím větší víra. Čím lépe někoho znám, tím více mu důvěřuji. (Samozřejmě za předpokladu, že je to důvěryhodný člověk. Existují i lidé, kterým důvěřujete tím méně, čím více je znáte; ale to je jiná kapitola.) Skutečné poznání vede k víře a důvěře. Jak jsme už naznačili, v řečtině neexistují dvě slova pro vyjádření víry a důvěry; slovo "pistis" vyjadřuje obojí.

Na druhé straně musím připustit, že člověk toho může o Bohu hodně vědět, a přitom k němu nemusí mít kladný vztah. Kolik lékařů kouří, i když sami nejlépe vědí, jak to škodí! Kolik sportovních fanoušků má špatnou tělesnou kondici! Podobně někdo může hodně vědět o Bibli, teologii či církevních dějinách, a přece Bohu nedůvěřuje. Poznání samotné víru ještě rozhodně nezaručuje.

Jednoho dne se jistý muž vydal za svým známým, který pracoval v kovářské dílně. Napůl žertem položil host svůj palec na kovadlinu a řekl příteli, aby ho udeřil velkým kladivem, s nímž zrovna pracoval. Zatímco kovář věřil, že jeho přítel v poslední chvíli palec odtáhne, host věřil, že jeho přítel buď udeří vedle, nebo úder kladiva v poslední chvíli zastaví.
A výsledek? Návštěvníka odvezli do nemocnice s palcem, který svým tvarem silně připomínal palačinku. Možná, že kdyby tito dva muži znali jeden druhého lépe, nebyla by se tato nehoda stala.

Věřit neznamená vypnout logické myšlení a soudnost, neznamená to být přesvědčený o něčem, pro co nemám přesvědčivé nebo dostatečné důvody. Mezi vírou a poznáním je vztah přímé závislosti. Jestliže důvěryhodnou osobu lépe znám, více jí důvěřuji.

Daniel Duda se v útlé brožurce "Víra - co je to?", zabývá dnes tolik rozšířenými nesprávnými představami o víře. V edici Znamení doby vydalo nakladatelství Advent Orion.