Vztah lásky
Víte, jak vypadá Bůh? Na podobnou otázku věřící obyčejně odpovídají odkazem na výše zmíněný citát. Předpokládají, že když jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, vypadá Bůh podobně jako my, jen je asi o dost větší…
Ježíš byl jiného názoru. V jednom z rozhovorů svým učedníkům řekl, že „Bůh je Duch“ (Jan 4,24). A při jiné příležitosti podotkl, že „duch nemá maso a kosti“ (Lukáš 24,39). Bůh prostě nevypadá nijak. Je to duchovní bytost. Proto jej ještě „nikdo nikdy neviděl“ (1. Janova 4,12), proto Desatero nedoporučuje jakékoli zobrazování Boha (Exodus 20,4), proto i ty nejlépe míněné pokusy o jeho zobrazení končí Boží karikaturou.
Vzpomeňte, jak hluboce dokázala mnohé z nás poznamenat pohádka s názvem Stvoření světa od francouzského animátora Jeana Effela z roku 1958. Dodnes se při zmínce o Bohu jen stěží zbavujeme asociace plešatého staříka v noční košili, který z obláčku plujícího po nebesích s dobromyslným úsměvem pozoruje, co že se to na té naší zemi vlastně děje.
Bůh se zrcadlí v našich vztazích
Bible se zmiňuje o Božích rukou, očích, uších, ústech a srdci. Nechce tím však vyjádřit, jak Bůh vypadá, ale jaký je, jak se chová – že je osobním Bohem, který jedná, vidí, slyší, mluví a také cítí; že je Bohem lásky a vztahů. Člověka nevytvořil na základě vlastních sobeckých zájmů, vedla jej k tomu obětavá láska. Vždyť jeho stvořením sám sebe omezil.
Je-li v knize Genesis řečeno, že byli muž a žena stvořeni k Božímu obrazu, vyplývá z toho, že se základním principem rajského soužití mezi nimi měl stát jejich vzájemný vztah.
A máme tady problém. „Lásko, Bože, lásko, kde ťa ludia berú, na horách nerastieš, v poli ťa nesejú.“ Člověk je Božím obrazem jen v Boží blízkosti, když si jeho lásku uvědomuje, když ji přijímá, když se jí nechává prostoupit a předává ji dál. Metodistický biblista Vladimír Žák ve svém komentáři ke knize Genesis napsal: „Pohledem do zrcadla odhalíme svůj obraz. Je to náš obraz, i když s námi není totožný. Že není totožný, poznáváme, když se od zrcadla vzdalujeme. Obraz se v zrcadlící ploše vzdaluje a ztrácí. A Božím obrazem jsme jen tehdy, jsme-li blízko něj. Čím jsme mu vzdálenější, tím méně jsme jeho obrazem, tím méně jsme lidmi.“
Kniha Genesis tuto skutečnost potvrzuje. Naši prarodiče se Bohu v jednu chvíli díky hříchu, který spáchali, začínají vzdalovat. Schovávají se před ním. Stojí za povšimnutí, že se tím začíná ochlazovat nejenom jejich vztah k Bohu, ale i k sobě navzájem. Adam osočuje Boha: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl“ (Genesis 3,12).
Jako lidstvo jdeme žel ve šlépějích svých prarodičů. Opakujeme stejné chyby. Krize rodiny je ve své podstatě jen důsledkem krize vztahu člověka k Bohu. Ztrácíme-li vztah k němu, jsou ohroženy i naše vzájemné vztahy. Vzdalujeme-li se jemu, ztrácíme z dohledu také jeden druhého. Škodíme tak sami sobě, svým partnerům rodinám i širšímu okolí, protože už nejsme schopni milovat a zrcadlit tak jeho lásku.
Situace je vážná, nikoli však zoufalá. Milující Bůh totiž lidstvo nepřestává milovat. Od první chvíle jej hledá se slovy: „Adame, kde jsi?“ Celá tisíciletí jej volá ústy proroků a nakonec osobně sestupuje do lidské reality a v osobě ježíše se stává člověkem. S lidmi jeho doby tak komunikuje tváří v tvář. Znovu jim nastavuje zrcadlo svého božství. Proto může autor epištoly Koloským o Ježíši napsat: „On je obraz Boha neviditelného“ (Ko 1,15). Ani v jeho případě však nejde o zobrazení Boží fyzické podstaty. Z evangelií se nedozvídáme, jak Ježíš vypadal, víme však, jaký byl. Boha znovu zobrazil svým jednáním.
Všichni víme, jaký byl výsledek této iniciativy. „Do svého vlastního přišel a vlastní jej nepřijali“ (1an 1,11). Jeho čistá, obětavá láska demaskovala sobectví a hřích a stala se tak pro jeho současníky „trnem v oku“. „Ukřižuj ho!“ volali a římský mfstodržfcí nakonec jejich přání vyhověl. Mysleli, že se jej tím definitivně zbaví, ale přepočítali se.
Rodina – obraz neviditelného Boha
Ježíš vstal z mrtvých, a nejen to. Po jeho odchodu se to tady začalo hemžit jeho následovníky. Nejenže se intelektuálně ztotožnili s jeho učením, ale ke všemu ještě od Boha dostali darem moc lásky (Jan 1,12). Svým životem pak, stejně jako Ježíš, zobrazovali Boha. Začali tak naplňovat cíl, pro který byli stvořeni. Vzpomínáte? „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“
Církev, navzdory svým nedostatkům, byla, je a určitě i nadále bude prostorem k provozování lásky. Základní buňkou církve je rodina. Snad právě proto náš text v souvislosti s úkolem zobrazovat Boha zdůrazňuje: „Jako muže a ženu je stvořil.“ Věřící manželé jsou ve svém vzájemném vztahu tou nejlepší platformou k prožívání lásky – a tím i k zobrazování Boha.
Manželská krize však dnes zachvacuje nejen společnost, ale i církev. Co s tím? Ježíšův učedník Jan už kdysi dávno křesťanům v Malé Asii napsal: „Láska je z Boha. Nikdo jej sice nikdy neviděl, ale jestliže se milujeme, Bůh v nás zůstává.“
Co myslíte, je Boží přítomnost v nás důsledkem toho, že se milujeme, nebo jsou naše harmonické vztahy odrazem Boží přítomnosti v nás? Myslím, že to podstatné, co můžeme pro záchranu našich manželství a rodin udělat, je modlit se, aby v nás Bůh zůstával. Otevřít mu dokořán dveře svého srdce, vpustit jej dovnitř a umožnit mu, aby v něm přebýval. Vstoupí-li, dostaví se spolu i kus ráje a naše vztahy budou zachráněny.
Z publikace Radomíra Jonczyho Manželství, ráj nebo peklo? Vydal Advent-Orion.